V hlavě bandleadera Jiřího Kotači se před čtyřmi lety při odpočinku a promýšlení dalšího muzikantského směřování vlastního bigbandu v jedné kavárně v Rize zrodil nápad na spolupráci s Lenkou Dusilovou. Šlo vlastně jen o další logický krok v hledání vlastní osobité autorské tvorby, víceméně nadžánrové cesty se stále větším důrazem na možnosti elektronické hudby. Že by mohlo dojít k porozumivé spolupráci a vzájemnému obohacení, rozhodně stálo za pokus. První náznak se objevil už na předloňské debutové desce, kde Lenka Dusilová hostovala ve skladbě Billy´s Pilgrimage. Potom přišel covid a s ním omezení koncertních možností. Stejně jako mnozí jiní komponisté využili Jiří Kotača a dominantní autorská osobnost bigbandu pianista Martin Konvička čas koronavirové uzávěry veřejných produkcí k rozpracování nových skladeb; na neformální jam session se v zimě 2021 sešli právě s Lenkou Dusilovou, pro kterou bylo setkání i autorskou výzvou.
První výsledky slibné spolupráce nabídl právě říjnový koncert v Divadle Husa na provázku, který kapelník s mírnou nadsázkou označil za první společné vystoupení (platilo to pro Českou republiku – poprvé před publikem vystoupili společně už na bratislavském festivalu City Sounds právě s Billy´s Pilgrimage). První vlaštovkou budoucí autorské a interpretační kooperace byla také nahrávka koncertního provedení alba Bigbandová elektronika pro ČT Brno (vysílala ČTart loni v květnu).
Pečlivý a dobře dávkovaný selfpromotion na rozhlasových vlnách i na sociálních sítích se Jiřímu Kotačovi a jeho bandu více než vyplatil. Takřka do posledního místa zaplněný velký divadelní sál netrpělivě vydupával a vytleskával avizované umělce už krátce po čase oficiálního zahájení koncertu. Nedočkavost byla přesvědčivě zažehnána hned prvním hudebním číslem – skladbou Sen Sei autora Martina Konvičky z již avizovaného debutového alba kapely. Parádní sehranost od prvních tónů dávala tušit, že muzikanti se na setkání s publikem těšili (stejně jako diváci na „svůj“ big band naživo) a nepodcenili nazkoušení programu. Přesto v něm ku prospěchu věci nechyběla ani radostně živelná improvizace sólistů (v prvním čísle Marka Kotači na altku). Album Bigband Electronics slavilo úspěch u hudebních publicistů i v nejrůznějších anketách jazzových nahrávek (např. Česká jazzová sklizeň), ale k provedení před živým publikem doposud nebyla příležitost. Když se konečně otevřela, kapela ji naplno využila. A Lenka Dusilová byla nejen ozdobou a „tažným koněm“, ale rovnocenným spoluhráčem.
První tři skladby ovšem patřily hráčsky bigbandu a jeho sólistům (Nerf Nitro Throttle Shot Blitz – Radim Hanousek basklarinet, Kristian Kuruc bicí, A Very Old Lady Driving a Ferrari – trombon a bicí) a autorsky Martinu Konvičkovi. Pak nastoupil hvězdný host a přispěl skladbou z „andělského“ alba Řeka – Padá déšť. Hned napoprvé Cotatcha Orchestra osvědčil, jak citlivým organismem je na backsidu. Hlas (nebo spíš vokál) Lenky D. nezanikal, ačkoliv vůbec netlačila na pilu, naopak krásně se prolínal s dechovou sekcí bigbandu. Následující „dvojskladba“ Composit už byla výsledkem spolupráce autorského tria Kotača-Konvička-Dusilová a kromě vokalistky dostali příležitost zazářit trombonista Jan Jirucha a Peter Korman na kontrabas. Pak se na playlist opět vrátily skladby z Bigbandové elektroniky: Modal Song Jiřího Kotači s jeho sólem pro křídlovku a výrazně elektronický Konvičkův Sardanapalm, jedna z nejpropracovanějších (skutečně velkokapelových) skladeb oceňovaného alba. Potom se opět k bigbandu připojil chvílemi jemný, chvílemi výrazný vokál rovnocenně doplňující party dechové sekce (Aksunim – zrcadlově Minuska Jiřího Kotači). Následovala Konvičkova novinková skladba Tsumaranai. Hodinový koncert uplynul rychle a skončil by náhle nebýt (logického) přídavku Billy´s Pilgrimage – tedy prvního společného počinu Lenky Dusilové a Cotatcha Orchestra na jejich debutovém albu.
Cotatcha Orchestra je mezi tuzemskými bigbandy (a vlastně i v evropském kontextu) nezaměnitelným originálem s velmi dobře rozpoznatelným soundem. Vymyká se jakýmkoliv pokusům o škatulkování. Vybírá si, co se mu právě hodí, nebojí se ani exkursů do popu či moderní artificiální hudby, ale nejen obsazením je kořeny stále pevně zakotven v jazzu. Výborná dechová sekce postavená na trojmocném rytmickém backsidu 3K (Konvička-Korman-Kuruc) je stále sehranější a zvládá široké žánrové rozpětí. Kapela už má na svém kontě řadu komponovaných pořadů se zahraničními i tuzemskými umělci a ve výhledu je několik dalších. Možná je čas na další album.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..