Valerij Gergijev s Karen Cargill a London Symphony Orchestra završili Moravský podzim způsobem, který smetl ze stolu všechny pochybnosti o tom, jestli festival má nějaký smysl. Koncert ale také poukázal na mezery a specifika v našem hudebním životě i na jeho místo v současné společnosti.
Když londýnští symfonici spustili Berliozovu předehru Waverley, museli mít lidé asi podobný pocit, jako když nedávno jela hrát Viktoria Plzeň do Německa s Bayernem Mnichov. Po ustrašeném výkonu bez jediné střely na bránu dostala hanebně na frak a řeči o tom, že v našich podmínkách se Bundeslize nemůžeme rovnat, zazněly hned po zápase. „Jasně nás přehráli, je to jeden z nejlepších týmů na světě. Nedá se s nimi dost dobře hrát,“ nechal se slyšet brankář Kozáčik. Při odvetě v Plzni sice domácí zase prohráli, ale už jenom 0 : 1 a za plzeňský fotbal se nejen nebylo třeba stydět, ale dokonce se na něj dalo i dívat. Za týden se s finanční ani fyzickou kondicí plzeňských hráčů určitě nic nestalo, zásadní změna proběhla v lidských hlavách a o to tady jde.
Každý soudný člověk musel i čistě intuitivně pochopit, že se v Janáčkově divadle najednou hraje úplně jiná liga, než na jakou jsme běžně zvyklí. To ale není důvod k tomu, abychom si řekli, že v Londýně mají víc peněz a spokojili se s tím, že my si tady to své malé uměníčko vždycky nějak zbastlíme a maminka nás pochválí. Ze hry orchestru byla jasně znát úroveň jednotlivých hráčů, která je ale samozřejmým základem. K tomu se přidává kolektivní duch, který z technicky vybavených jednotlivců tvoří hudební organismus. Organismus, v němž nástrojové skupiny hrají jako jeden, jednotně tvoří tón, který tím neskutečně nabývá na objemu, intenzitě a výrazových možnostech. K tomu teprve přichází mimořádný dirigent, který dlouhodobě šlechtěnému materiálu vtiskne cejch své osobitosti.
Jednotliví hráči se ani neflinkají, ani si nehrají na vlastním písečku. Nevidíte ani houslistu, který si dává na chvíli oraz, ani dechaře, který se po krátkém sóle okázale rozhlíží na všechny strany, jestli si toho všichni všimli. Je to především skupina profesionálů, kteří si nezakládají na žvástech o srdíčku, tradicích a závazkům k rodnému městu. Všichni totiž vědí, že do práce se chodí pracovat. Zní to strašně suchopárně, není v tom žádné svaté umění ani zápal pro věčné hodnoty – jenom povinnost. Ta nakonec zničila i Kordélii, zapuzenou dceru krále Leara – vždyť mít rád „v souladu s povinností“ zní tak obyčejně. Lidé, kteří „vědí, že musí“ ale většinou udělají mnohem víc než ti, kterým se jen občas chce. Hector Berlioz, z jehož děl byl celý koncert sestaven, by asi přijal odvolání na Shakespeara, jehož dílo miloval, i tuto řemeslnickou odpovědnost v orchestru. Jeho paměti jsou plné stížností na hudebníky, které hudba jenom otravuje.
Při koncertu Londýnského symfonického orchestru se připomněly především dvě podstatné věci. Zcela nepochybně potřebujeme nový koncertní sál, který má dobrou akustiku, nehrčí v něm větráky a vůbec je po technické stránce celkově v pořádku. Druhá věc ovšem je, že z Filharmonie Brno by se účinkováním v akusticky perfektním sále špičkový orchestr ještě pořád nestal – tady se dostáváme zpět k onomu vachrlatému srovnání s Plzní a Bayernem. Jsem přesvědčený, že většině hráčů našeho domácího orchestru technické vybavení nechybí, stejně jako nástroje. Myslím ale, že v nich pořád kdesi na dně dřímá ten nešťastný pocit, že ve skupině se jednotlivec ztratí. Schopnost a ochota dělat všechno stejně jako ostatní a přitom sám za sebe v nich prostě není – pletou si kolektiv a anonymní dav. Dámy a pánové, vy ale nejste anonymní – já na vás vidím, sleduji, co děláte, a vím, jak se jmenujete. A nejsem určitě sám.
Nejde ovšem o to, abychom si vyhrožovali, ale podívali se na to, co nám zdánlivě nedostupná kvalita může přinést – kromě zážitku, který už vyprchává. My prostě musíme mít možnost se s výkony na nejvyšší úrovni setkávat na domácí půdě už jen proto, abychom je začali považovat za normální. Musí to být něco, co tu očekáváme, a ne výjimečná lahůdka, kterou přivezla anglická tetička. K budoucímu udržení festivalové úrovně nevede jen jediná cesta, ale je tu jedna možnost, na kterou by se určitě nemělo zapomínat: co kdyby se Filharmonie Brno naučila hrát stejně dobře jako londýnští symfonikové? Jsem naprosto přesvědčený, že to není nemožné, i když se jedná o mnohem obtížnější způsob než sem jednou za dva roky přivézt mimořádné hosty. Je to ale řešení, které by mohlo přežít i generace a udělat z Brna specifické místo na hudební mapě světa. My si bohužel málo uvědomujeme, že to znamená žít i na mapě společenské.
Valerij Gergijev byl v posledních dnech terčem obvinění, že podporuje Putinovy diskriminační zákony proti homosexuálům (o jeho dobrých vztazích s ruským prezidentem se ostatně vykládá dlouho). Aktivista Peter Tatchell obvinil Gergijeva veřejně během koncertu v londýnském Barbican Centre. Ve svém veřejném prohlášení to dirigent striktně odmítl a hudební kritik Telegraphu Rupert Christiansen se jej v tomto smyslu i zastal. Připomínám to především proto, aby bylo jasné, že velké hudební události jsou součástí společenského života. Ne jako výlučné místo, kde jakási blíže nedefinovatelná smetánka popíjí v kuloárech šampaňské a ohrnuje nos nad zahulenými hospodami a dělnickou třídou. Je to součást našeho životního prostředí v širším slova smyslu a podílí se na tom lepším a ušlechtilejším, co v něm může být přítomno. Je ale dost těžké to lidem vysvětlit, když se na mimořádném koncertě, který při stejném provedení a programu vyprodává přední koncertní síně světa, oficiálně neobjeví jediný vrcholný představitel města. Pro brněnské aktivisty – alespoň pro ty, které znám – je taková událost zřejmě také málo vznešená. Naše společenské dění jde mimo koncertní síně a vrátí se do nich jen s kvalitní nabídkou perfektně vymyšlených i provedených koncertů. Jen tak si lidé uvědomí, že je cool být u toho. A třeba se tam jednou dočkáme nejen nadšených milovníků hudby, ale také lidskoprávních i politických aktivistů, a nakonec i toho primátora – vrátí se tam zkrátka každodenní život.
Tato úvaha by se dala rozvést na menší knihu, ale končí v této chvíli – je to jen náhražka za náš obvyklý pondělní rozhovor. Ne snad, že by nebylo s kým hovořit, ale příležitost promluvit o vleklých problémech dostala příliš silný impuls a já jsem neodolal pokušení kout hudební železo, dokud je žhavé.
vivaldi2011
3. leden 2014, 14:56Štěpán Graffe
15. listopad 2013, 19:03Jan Špaček
18. listopad 2013, 13:55Taťjana Beránková
14. listopad 2013, 21:41Jan Novák
12. listopad 2013, 23:59Jana Hoferková
12. listopad 2013, 9:13Štěpán Graffe
11. listopad 2013, 19:01Petra Kaminská
12. listopad 2013, 9:32Jan Špaček
12. listopad 2013, 13:23