Nejznámější slovenský folklorní soubor Lúčnica vystoupil na pódiu Janáčkova divadla v Brně. Z Bratislavy přivezli starší choreografie legendárního Štefana Nosáľa, který nás před dvěma lety navždy opustil.
Přestože dnešní trendy v choreografii lidových tanců již směřují jinam, musíme smeknout klobouk nad prací profesora Nosáľa, protože v jeho kompozicích jde stále vidět kus řemesla a dobře odvedené práce. Jeho díla dokáží oslovovat široké spektrum diváků, zejména laiků a předvést jim krásu i temperament slovenského folkloru, což je velmi nelehký úkol. Při koncertě jsme se mohli přesvědčit, že to stále funguje a divácká základna Lúčnice je v tuzemsku pořád obrovská. Vyprodané hlediště Janáčkova divadla ve stoje přimělo ohlušujícím potleskem ansámbl k několika přídavkům.
První část programu publikum zavedla do rázovitého regionu Podpolanie, známého zejména divokými tanečními melodiemi a mužskými kroji s holými břichy. Předvedli se nám nejen tanečníci, ale z orchestřiště se nám na pódiu ukázali také muzikanti v menší hudecké sestavě. Následovala, dle mého názoru, nejpovedenější část celého večera a to Svatba spod Poľany. Taneční kompozice sestavená z jednotlivých zvyků, které se při tradičních svatbách vykonávaly a písní, které se při nich zpívaly. Nutno pochválit také herecké výkony jednotlivých tanečníků a zpěvaček. Tato Podpolianská část programu byla zakončena typickými písněmi za doprovodu fujary v interpretaci výborného Petera Parničana, který v úvodu také primoval hudecké muzice.
Ve zbytku večera již tanečníky doprovázel klasický lidový orchestr pod vedením Martina Sleziaka a (jak bývá na Slovensku zvykem) velmi kvalitní ženská pěvecká skupina. Tanečníci předvedli choreografie z východního Slovenska v pásmech s názvy Práčky z Parchovia a Fľaškový a polka. Známými čísly jsou mužské a ženské taneční hry Mak a Cepíkový tanec. Druhým zmíněným je velmi známý tanec s cepy Štefana Nosáľa, který i dnes vyvolává emoce zejména (ale nejen) u dětských diváků, kteří v hledišti hlasitě vykřikovali nadšením. Muzikanti předvedli svůj nesporný um v melodiích z Myjavy a v úpravě pro solo cimbál, za kterým seděl Martin Budinský. Závěr patřil monumentální choreografii pro celý soubor inspirované středoslovenským regionem Horehronie. Tanečníci i muzikanti si stále drží interpretační laťku vysoko, což je snad u Lúčnice neměnným standardem.
Během jednoho roku je to již podruhé, co Lúčnica vyprodala sál Janáčkova divadla. Je vidět, že v Brně patří ke klasikám, které diváci milují. Snad je tedy budeme moci v Brně brzy znovu přivítat.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..