Zahlédl jsem jej na dolním konci ulice Kobližná. Tak přece! Je to vzácný exemplář, zřídka kdy k vidění. Tímto záznamem se mi obrázek brněnské hudební fauny pěkně zacelil. Jaké by to bylo město hudby, kdyby se v něm aspoň občas nevyskytoval flašinetář!
Narazit na hudbu v Brně může člověk zcela nečekaně. Jdu takhle jednou pozdě večer z rozhlasu, na Jakubském náměstí to bzučí jako v úle. Bodejť, tamní pivo na stojáka je přes léto především společenská záležitost, kupodivu snad oblíbenější než vysedávání v nedalekých hospodách. A z toho bzukotu se najednou vyloupne svižný popěvek:
Píšťalička píská, otec mater stíská, píšťalička píská, otec mater stíská.
Aj my sa budeme, aj my sa budeme, aj my sa budeme, až sa zobereme.
Píšťalička trúbí, otec mater lúbí, píšťalička trúbí, otec mater lúbí.
Aj my sa budeme, aj my sa budeme, aj my sa budeme až sa zobereme.
Protlačím se mezi lidmi a co nevidím: Tři mladí kluci s nástroji - housle, viola, basa – zpívají na plné pecky a lidi se k nim přidávají. Poznávám tváře muzikantů mrkáme na sebe, vysílali jsme nedávno v rozhlase živým přenosem z atria koncert jejich domovské cimbálové muziky. Cesta domů s takovou muzikou v duši je po únavném dni hned veselejší. - Ještě nedávno poblíž jakubského kostela stávalo piano (třeba se tam zas vrátí), na které tu a tam přes den někdo preludoval. Za rohem na Kobližné nebo na Rašínově mu občas konkuroval virtuózní hráč na marimbu.
Přes rok míváme v ulicích pestrou produkci. Úplně jako kdyby ji skládal nějaký dramaturg: Snědý starší pán sedává na kombu, z něhož se linou doprovody k nejrůznějším populárům, které on procítěně a se značným umem přednáší na svůj klarinet. Menší zarostlý chlapík, jenž vypadá jako mužík ze skandinávské ságy, který se právě vynořil z lesa, vypouští obvykle u minoritského kostela bachovské kaskády tónů na píšťalku. Zjistil jsem, že umí také výborně hrát na harmoniku, to většinou ještě dohromady s dalším muzikantem, třeba basistou. Když už jsem u té harmoniky, občas se na Kobližné objevil chlapík, zdá se, že ruského původu, který vyhrává na knoflíkový akordeon virtuózní pecky v takové kvalitě, že by se daly rovnou natáčet.
V průchodu pod nádražím – průvan neprůvan - také hrávají různí bardové s kytarou. Někdy tam, jindy na ulici v centru. Jeden v klobouku zpívá především české countryové hity. Jiný, vousatý s čelenkou místo čepice, sedí na rozložené trampské celtě a zpívá zas táborákový repertoár. Chcete slyšet slušně zazpívané dylanovky či další folkrockové hity v angličtině? Zpěvák a kytarista s vlastním mikrofonem a zesílením stává po celý rok v centru: na Kobližné nebo na náměstí Svobody nebo na Masarykově ulici v místě, kde do ní ústí Zelný rynek. Tam se ovšem v pozdním létě usadí na čas stánky s burčákem a s nimi někdy hudecká muzika (bez cimbálu) se slováckým i slovenským repertoárem. Jednu dobu hrávala na Kobližné nebo na Masarykově ulici skvělá kapela, takový rom-pop-swing, neptal jsem se, odkud jsou, ale tipoval bych, že šlo o muzikanty stěhovavé, nemoravského původu.
Výčet výsledků mého nesoustavného pozorování jistě není úplný, ale jakousi představu o brněnské „hudební ulici“ poskytuje a vím, že každý čtenář by přidal ještě něco ze své zkušenosti. Občas k nám přiletí zpěvné ptactvo z dalekých krajin – třeba v rámci nějakého hudebního či folklorního festivalu a to pak hraje a zpívá celé centrum, náměstím Svobody počínaje. Vzpomínám si, je jedna anglická folkrocková kapela rozbalila zvukový aparátek přímo tam, kde do náměstí ústí ulice Česká. Vedle vystavených cédéček měli cedulku: Přijďte dnes na náš koncert do Staré Pekárny. – Tak se to má dělat! To by bylo překvapení, kdybych jednou zastihl u piána za sv. Jakubem Chicka Coreu. A večer pak hurá na jeho jazzfesťácký koncert.
Brno je město, kde život hudby začíná v ulicích, pokračuje v různých budovách škol a kulturních zařízení a jednou, doufejme, prozní až do nového koncertního sálu.
Jak se sluší a patří na správné Město hudby.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..