Když přijel v roce 1982 osmatřicetiletý Caspar Richter pozvat brněnskou filharmonii k účasti na západoberlínském festivalu, jehož byl uměleckým ředitelem, byli filharmonikové rádi (Západní Berlín byl pro řadového obyvatele naší socialistické vlasti prakticky nedostupný), ale nikdo z nich si nepředstavil, že nový vztah orchestru k sympatickému dirigentovi potrvá po celý jeho další život. Zatím dvaatřicetiletá bilance tohoto vztahu je poněkud ohromující i pro jeho bezprostředního účastníka – interpretačně, repertoárně, dramaturgicky i organizačně: stačí připomenout, že hlavně Richtrovou zásluhou má dnes filharmonie v repertoáru kompletního Mahlera (nedávno s ním hrála Mahlerovu Šestku na mezinárodním festivaklu v Toblachu), symfonického Bernsteina (do doby jeho působení znala jen jedinou jeho symfonii) nebo třeba řadu skladeb brněnského (!) rodáka Korngolda.
Pořad slavnostního koncertu, jímž připomene (v Richard Adam Gallery v sobotu 11. října v 19.30) Richtrovy sedmdesáté narozeniny (narodil se 16. září 1944), si jubilant ovšem navrhl sám – včetně názvu Bez hranic, který se týká jeho umění pohybovat se přirozeně v nejrůznějších hudebních oborech a spojovat jejich prvky v nový smysluplný celek. Filharmonikové sami to nejlíp poznali v roce 1991, kdy je pozval na nově zřízený letní festival do Innsbrucku (byl také jeho ředitelem) k provedení Bernsteinovy Mše. Během brněnských zkoušek se dovídali, že jejich orchestr je jenom jednou z četných interpretačních složek toho obrovitého divadelního kusu provozovaného také dvěma klasickými mužskými pěvci, souborem všestranných muzikálových sólistů, chlapeckým a velmi početným sborem smíšeným, dvěma soubory jazzovými (bluesovým a rockovým), dechovou kutálkou – a varhaníkem.
Neznajíce Bernsteina domnívali jsme se tehdy, že půjde o gigantickou americkou show ohromující počtem různorodých účinkujících a megalomanskou výpravou – a zanechávající v divákovi hlavně dojem ze dvou-tří zapamatovatelných ústředních hitů. Dva dny nepřetržitých zkoušek v obrovské hale innsbrucké Dogany (ostatní interpretační složky byly perfektně připraveny a zejména muzíkálový street chorus složený z mladých lidí ze čtyř světadílů byl fascinující) ovšem ukázaly něco docela jiného: Bernsteina jako geniálního tvůrce, který dovedl jako nikdo jiný vyjádřit mixem všech skladebných technik, k nimž dospělo jeho století, něco, co se jinak vyjádřit nedalo, totiž úzkost moderního člověka, úzkost provázející ztrátu víry a s ní i ztrátu rozumu, jenž dělá člověka sebou samým.
Na půdorysu latinské mše se v této skladbě odehrává životní příběh mladého kněze, jenž – ač pln víry a ryzího odhodlání – postupně podléhá v zápasu s rozpory současného světa. Bernsteinovu kritiku konzumní společnosti (půlka lidí zfetovaná, u voleb si nevyberem, jedni se už utopili, druzí plavou špatným směrem) ztělesňuje street chorus, jenž představuje mladou generaci, zdánlivě sebevědomou, poživačnou a cynickou, přitom však plnou nejistoty, úzkosti a očekávání, navíc sváděnou démonickým Kazatelem hlásajícím konzumní morálku (Bůh stvořil svět jako spotřební pyramidu s člověkem na vrcholu), Nesnadný návrat pološíleného kněze. který v okamžiku, kdy obřad dospěl k vrcholu, odhodil posvátný kalich a zhroutil se k oltářním stupňům, k životu, je jedním z nejúčinnějších míst Bernsteinovy tvorby: ústřední téma vztahu člověka k Bohu, tentokrát v ptačím hlasu sólové flétny, jej přivádí k poznání, že všechny rozpory lze překonat prostou vírou, bez níž člověk nemůže důstojně žít.
Tohle se nám začalo jevit až na generálce a já jsem si začal ještě o něco víc vážit Caspara, který to všechno přečetl a pochopil z málem nečitelné mnohakilové partitury, jejíž špinavé tmavošedé volné listy byly okopírovány ještě nějakou předpotopní technikou, a který to dokázal tak dokonale připravit a dát dohromady – i ostřílené filharmoniky jsem zaslechl říkat Něco takovýho sem eště nezažil.A večer to tedy každý zažil ještě jednou: orchestr s výhledem na mnohaúrovňovou konstrukci pódia-scény i s vlastními vstupy, jež najednou dostávaly pravý smysl. A když nakonec sbor uzavřel nepřetržitých sto deset minut skladby už známým chorálem Všemocný Bože, zůstalo po sotva slyšitelném Amen naprosté ticho. Caspar pomalu svěsil ruce po posledním gestu a nikdo se nepohnul – dvouapůltisícové publikum a čtyři stovky účinkujících ztrnuly v hlubokém dojetí. V jednom okamžiku bylo slabounce slyšet auto projíždějící po dálkové silnici za řekou, pak to zase utichlo. Teprve po neuvěřitelné době se první uslzení posluchači pokusili o potlesk; ten se rozrostl v nekonečné ovace. Ale ty už byly docela všední ve srovnání s tou minutou ticha, snad nejintenzivnější, jakou jsme společně prožili...
Zatím nebyl přidán žádný komentář..