Prázdninovou sérii textů Leoše Janáčka Něco o hudbě brněnské zakončíme jeho vyznáním městu, v němž strávil většinu života. Píše se rok 1866 a Brno obsadila pruská armáda…
Bylo to roku 1866.
Od sv. Anny, nemocnice na pekařské ulici, do kláštera králové1 bylo pochůzky sem a tam. Řádila cholera, pohřbů mnoho a my zpěváčci při nich.
Klášterní náměstí se plnilo Prušáky. Jako černé roje kdyby tam padaly.
A včera tu ještě byli „naši“. Utíkali.
Strouha mlýnská od brány klášterní – v přilehlém stavení bydlíval tehdy Vincenc Brandl2 – lenivě a špinavě tekla a vbíhala pod můstek.
Z Pekařské šlo se po můstku na Křížovou.
U můstku kříž.
Vozatajstvo zběsile ujíždělo a tu v náhlé zákrutě smýkl sebou a převrhl se vůz. Měchy vylítly a z roztržených se sypala káva. Úzký průsmyk zatarasen!
Té vřavy byl jsem svědkem.
Proti sv. Anně krčil se malý domek. V prvém poschodí měl jedinké okno; v přízemí po schůdkách šlo se do krámku našeho ševce.
Ach, bručal to byl k neuvěření.
„A to spravovat? Opatky pryč, svršky jako křídla, neměly se již čeho držet!“
Za nemocnicí škola na „Lakerwiese“3 a za ní juchtovinou páchnoucí koželužna.
Až sem jsme se v městě vyznali. Dále byli bychom už zabloudili.
Klučíkem už dospělejším, chodíval jsem do „hodin“ houslových a klavírních až na Hutterův rybník4.
Rybník? Močál a smetiště a podél něho dlouhé kaštanové stromořadí. Za ním v osamělém domě bydlela virtuoska Vilemína Normanová-Nerudová, moje učitelka.
A lužáneckých sadů jak by pro mne nebylo.
A do Černých Polí? Tam byla úzkost dělnická.
Bylo tehdy město neveliké.
Na okrajině byly již městský hřbitov5 i hřbitov sv. Václava, „starý“6; i zábrdovický kostel i nemocnice Milosrdných.
Alžbětinky7 byly již na samotě.
Do Pisárek a na Žlutý kopec chodilo se jako na výlet.
Člověk stačil schodit celé město.
Napříč jím, od „dlouhého“ mostu, přes Svratku na Vídeňku se klenul, skrz nádvoří Ypsilanti, přezdívali tak domu, na jehož bráně vytesán v kameni Turek se zkříženýma nohama,
podél koželužny vzhůru k hadí studánce pod Františkovem8,
do ponuré a tmavé světnice jako sklep v čísle 7 Starobrněnské ulice běhal jsem den co den, když jsem již držel varhanickou školu.
Sběhat jak sběhat, ale zamilovat si to tehdejší město?
A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně.
Zmizel ve mě rozpor k ponuré radnici, nenávist ke kopci, v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolesti9,
zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo.
Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918!
Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu.
A třesk vítězných trubek,
svatý klid zalehlého v Úvozu kláštera králové,
noční stíny a dech zelené hory
a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání,
z mého města Brna!
Leoš Janáček, Lidové noviny, 24. 12. 1927
1 augustiniánský klášter na Mendlově náměstí
2 moravský historik
3 Leitnerova
4 Vrchlického sad
5 na dnešní Antonínské a Smetanově ulici
6 u kostela sv. Leopolda („Milosrdných bratří“)
7 klášter v Kamenné ulici
8 Denisovy sady
9 míněn Špilberk
Zatím nebyl přidán žádný komentář..