Jízda na kole je dobrá, špatná, potřebná, zbytečná, zdravá a nebezpečná. Kolo dále patří jen do města, jen do přírody, na chodník, na silnici, do parku, do háje, na pěší zónu, nikam, kamkoliv. Cyklisté jsou bezohlední, přívětiví, dávají pozor, způsobují nehody, nemají na auto, nepodléhají konzumu, nemají ponětí o životě, prospívají životnímu prostředí, nemají co na práci, nejsou k ničemu, jsou solí země. Toto složité poznání jsem si odnesl z diskuse pod článkem o chystané cyklojízdě Brnem. Po termínu už se neshánějte, jelo se včera. Jako každý rok jsem se neúčastnil, kvůli třem kilometrům mi nestojí za to snášet kolo ze schodů. Je to hloupý důvod, což je způsobeno tím, že je vedlejší. Důležitější je, že se mi příčí jezdit v průvodu s fanglemi a domáhat se samozřejmostí. Ale když člověk nic neřekne a sedí doma, vypadá to, že je spokojený, a to zase nejsem.
V New Yorku jsem udělal jednu zkušenost, která mě v první chvíli skoro vyděsila. Byl jsem tam loni během hurikánu Sandy, po jehož průletu nejezdila hromadná doprava a silnice byly přeplněné auty. Půjčil jsem si kolo a jel jsem se podívat přes Brooklyn Bridge na Manhattan. Nájezd na most se mi díky solidnímu značení povedlo snadno najít a zápasil jsem hlavně s pedály bez klipsen, na kterých mi pořád nedržely nohy. Na mostě jsem prokličkoval skrz mnohá jiná kola, turisty, psy a další živočichy, kteří se tam potloukali, dostal se po ulici Lafayette na 4. avenue a kolem Union Square na Park Avenue. Neměl jsem žádný přesný cíl – když jsem sjel z mostu, tak jsem odbočil doprava, protože doleva jsem se přes čtyři proudy aut bál. Právě za Union Square jsem si ale řekl, že už bych měl udělat něco pro to, abych se vrátil. Čekat na nějakou díru v dopravě nemělo cenu, tak jsem čistě pro ten pocit mávl levou rukou... a stal se zázrak. Nejbližší auto přibrzdilo, abych mohl odbočit, a v dalších třech pruzích to bylo zrovna tak.
Extrémní odpůrci turistiky a cestování tvrdí, že bílý vetřelec nemá ve třetím světě co pohledávat. I ten nejskromnější batůžkář je prý proti jeho obyvatelům zvyklý na neuvěřitelný komfort a patří mu obrovský majetek. Do srdcí místních chudáků tak vnáší nenaplnitelné touhy po hmotné spokojenosti a odjíždí domů, zanechav je jejich marnému toužení po značkových teplácích. Jakkoli se mi to zdá přehnané, cítil jsem se stejně hrozně. Zažil jsem totiž něco, co jsem zažít neměl: lidé si na silnici vyšli vstříc a navíc jim to přišlo jako úplná samozřejmost. Nemohl jsem se z toho tak docela vzpamatovat, takže jsem i trošku bloudil, ale nakonec jsem trefil na Manhattan Bridge a zpátky do Brooklyn Heights. Kolo jsem vrátil Petrovi Kotíkovi do sídla S.E.M. Ensemble a sám sebe za pár dní zase zpátky sem k nám, kde nic takového asi není možné.
Je neuvěřitelné, jak neobyčejné emoce dokážou vzbudit obyčejné věci. Chtěl bych, aby mě tu také auto nechalo odbočit, když ukážu doleva. Ale také bych chtěl, aby cyklisté ukazovali, když chtějí změnit směr jízdy. Abych mohl vstoupit na přechod pro chodce a nepovažovat to za projev občanské statečnosti. A aby mě neděsili cyklisté v černých mikinách, co jezdí v noci z hospod po chodníku bez světel. To všechno bych chtěl mnohem víc než síť cyklostezek a podporu magistrátu. Ideologické drápy bychom si potom mohli brousit na podstatnějších věcech.
Foto Boris Klepal
Zatím nebyl přidán žádný komentář..