Loni před Vánocemi (19. prosince) uplynulo sto čtyřicet let od narození Graciana Černušáka, dnes už zapomínaného, v jeho době však nejvýznamnějšího brněnského hudebního historika, kritika, pedagoga – a mezinárodně renomovaného lexikografa, jehož odkaz nenápadně a přitom plně žije jako základní pramen českých hudebně historických informací. Rodák z hanáckého Ptení prošel jako středoškolský pedagog dramatickou první polovinou dvacátého století, vystaven omezování a ústrkům ze strany nacistické i komunistické vrchnosti; neustálé tíhnutí k hudbě z něho učinilo jednu z nejvýznamnějších hudebních osobností té doby v naší zemi – a hlavně v Brně.
Z Prostějova do Ptení je dlouhá cesta; na konci devatenáctého století, kdy se ještě hodně chodilo pěšky, pro zdravého chodce nic neznamenala, ale souchotinářský studentík Černušáků ji zdolával s obtížemi a u rybníčku-žabáka se musel posadit, aby popadl dech. Šly kolem dvě tetky a jedna z nich poznamenala: „Za teho jož te žabe take pijó letkop“ (pro později narozené: litkup je přípitek zpečeťující uzavřený obchod, nejčastěji prodej dobytčete řezníkovi). Malý Gracián dostal vztek a rozhodl se: „Tebe, babo, přežijo!“ Od toho okamžiku se mu začalo dařit líp – a dožil se požehnaných devětasedmdesáti let.
S vysokoškolským diplomem se stal nejmladším středoškolským pedagogem v rakousko-uherské monarchii a nastoupil do obchodní akademie v Hradci Králové jako profesor dějepisu a zeměpisu. Když jsem stál třiadvacetiletý poprvé před třídou už dospělých slečen, sevřelo se mi srdce a říkal jsem si – jestli dám na sebe sebemíň zapůsobit, jsem ztracen... V té době se hradecká intelektuální elita scházela v sobotu večer v hostinci Pod věží, kterému říkali Mrťafa. Jednoho červnového večera šla řeč o objevech jistého profesora Absolona v Moravském krasu, které byly právě zpřístupněny veřejnosti, a pánové uvažovali, že by se tam někdy o prázdninách měli vypravit. Tehdy povstal Moravan Černušák a vytkl Hradečákům jejich zápecnictví: Moravu mají za humny a přitom ji považují za nezcela probádané domorodé území, na které lze proniknout jen s dávkou odvahy a po náležité přípravě. A vyslovil návrh: každý si dá ještě jedno pivo, zaplatí a pak všichni půjdou vlahou nocí na nádraží – právě na vlak do Pardubic k nočnímu rychlíku Praha-Brno. V něm se zdravě prospí, v Blansku je pak průvodčí probudí do svěžího jitra; po jakémsi pochodu malebným žlebem je bude čekat bohatá snídaně ve Skalním mlýně. No a po ní budou mít celé dopoledne na prohlídku Macochy a Punkevních jeskyní – a po výtečném obědě ve Skalním se v pohodě vrátí ještě dlouho před soumrakem do Hradce.
Stalo se, jak byl řekl: Mrťafa opravdu po tom posledním pivu vstala jako jeden muž a i s hospodským absolvovala naučný výlet podle jeho plánu. Leč Hradec nebyl v té době ještě tak velký, aby se záhadné zmizení celého houfu význačných vašnostů nerozneslo hned dopoledne po celém městě. A tak když se pánové odpoledne vraceli z nádraží, byli pozdravováni, jako kdyby přicházeli od Thermopyl, největší radost měl policejní náčelník, obléhaný ve své služebně už hodiny davem zoufalých manželek…
Do Brna, svého už doživotního působiště, se Černušák dostal těsně před převratem, počátkem září 1918 – a ještě v prosinci se ujal úkolů hudebního referenta v Lidových novinách. Představa, že by se dnes tento ctihodný, původně brněnský list věnoval nějak významněji brněnskému hudebnímu životu, je mimo realitu; Černušákovi tam vyšlo v meziválečném období 3 139 příspěvků; a když byly Lidovky po osvobození obnoveny jako Svobodné noviny, dalších 446 – do jest do Vítězného února: Černušák byl jedním z prvních, kterého komunisté jako novináře zakousli. Čteme-li jen titulky toho třiapůl tisíce článečků, napadne nás, že ten hudební život v meziválečném Brně musel být bohatý a zajímavý, třebaže tu byl jen jeden opravdový orchestr (divadelní), jedno stálé kvarteto (Moravské) a poněkud už stárnoucí Beseda brněnská... Černušák jej však dokázal prožívat a komentovat jako součást života dynamicky se rozvíjející metropole, jakou tehdy Brno bylo po všech stránkách. Z představení nebo koncertu mířil pokaždé rovnou do redakce Lidovek, aby měl článek hotov do půlnoci, kdy si ho přicházel vyzvednout legendární metér Gacík, který pro něj měl pokaždé místo v ranním vydání.
Kouzlo těchto článečků nespočívá jen v tom, o čem se v nich píše, nýbrž také jak se to píše, jakým jazykem. O hudbě musíte psát co nejpřesněji – právě proto, že není jazykově postižitelná konkrétně, nýbrž obrazně. To kdekoho svádí psát o ní mlhavě, neurčitě, ale to je omyl; chcete-li o ní někomu něco říkat, musíte mít co nejpřesnější představu nejen o té muzice, ale také o tom, co o ní chcete říct – a taky komu a proč to říkáte. Soukromé pedagogické výstupy páně profesorovy připomínaly spíš lingvistické lekce než muzikologické přednášky: podrobný lexikální, gramatický, syntaktický a stylistický rozbor každé věty s úvahami o synonymech, rozmanitém významu gramatických vazeb a syntaktických spojení – prostý text třeba o Dvořákově Novosvětské se pojednou proměňoval, nabýval nového bohatšího významu, nalézal spojení s tím, co bylo řečeno předtím, a předpovídal to, co má být ještě vysloveno...
Toto svoje jazykové mistrovství tříbil Černušák svou prakticky celoživotní činností lexikografa – připomeňme si, že právě jemu děkujeme za českou hudební encyklopedii, ať už se jmenuje Pazdírkův hudební slovník naučný nebo pak Československý hudební slovník osob a institucí: slovníkový text se řídí přesnými pravidly, musí být maximálně věcný, stručný a vylučující jakékoli citové zaujetí nebo dokonce básnický popis. Z Černušákových hesel však často cítíme – při všem respektu k těmto požadavkům – hodnocení popisovaného objektu: neosobně suchý slovníkový text nám nějak prozrazuje, co si jeho autor o tom objektu myslí.
S tím se ovšem setkáváme i v Černušákových učebnicích a zejména v kritikách: kritik, který nejprve popíše průběh koncertu s programem a účinkujícími a v poslední větě naznačí, jestli se mu to líbilo nebo ne, je diletant; kritiku pište tak, aby vaše hodnocení prostupovalo pokud možno celý text od začátku do konce. A snažte se odpovědět na tři otázky: za prvé – co chtěl umělec svým výkonem říci, za druhé – jak se mu to povedlo a za třetí – jestli to, co řekl, stálo za to, aby to vůbec říkal. Ale uvědomte si, že se svou kůží nese na trh i to nejlepší, co umí, a snaží se to – v naprosté většině případů – poctivě předvést. Nutno říci, že byl i s těmito zásadami dlouhá léta považován za přísného kritika a že jednou po něm – rád to připomínal – jeden kritizovaný dokonce střílel z pistole (tehdy se to považovalo za kavalírské, dnes by šlo spíš o pár facek – kdyby vůbec bylo komu).
Se svou vytříbenou dikcí dokázal kdykoli vystoupit a pronést libovolně dlouhý projev o čemkoli, čemu rozuměl (musím si jenom dávat pozor na to svoje nešťastné er); stejně plynule ovšem dokázal spatra přednést hudebněvědný rozbor díla ve své rodné hanáčtině – týkalo se to hanácké opery O Landeborkovi a publikum se tak bavilo, že Moravský komorní orchestr dlouho nemohl začít s předehrou. Mimochodem, k tomu došlo jednou v dosluhujícím Starém divadle na Veveří, které mělo za sebou v hudebním životě úctyhodnou roli – stejně jako Gracian Černušák, který psával kritiky na to, co se v něm odehrávalo. Ale na rozdíl od té dojemné budovy, na jejímž místě už dávno stojí Bílý dům, žije pan profesor v dnešním hudebním Brně svými učebnicemi a slovníky, třebaže si to ty stovky jeho studentů ani neuvědomují.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..