Moudrost pana profesora

13. březen 2013, 4:45
Moudrost pana profesora

Loni  před Vánocemi (19. prosince) uplynulo sto čtyřicet let od narození Graciana Černušáka, dnes už zapomínaného, v jeho době však nejvýznamnějšího brněnského hudebního historika, kritika, pedagoga – a mezinárodně renomovaného lexikografa, jehož odkaz nenápadně a přitom plně žije jako základní pramen českých hudebně historických informací. Rodák z hanáckého Ptení prošel jako středoškolský pedagog dramatickou první polovinou dvacátého století, vystaven omezování a ústrkům ze strany nacistické i komunistické vrchnosti; neustálé tíhnutí k hudbě z něho učinilo jednu z nejvýznamnějších hudebních osobností té doby v naší zemi – a hlavně v Brně.

Z Prostějova do Ptení je dlouhá cesta; na konci devatenáctého století, kdy se ještě hodně chodilo pěšky, pro zdravého chodce nic neznamenala, ale souchotinářský studentík Černušáků ji zdolával s obtížemi a u rybníčku-žabáka se musel posadit, aby popadl dech. Šly kolem dvě tetky a jedna z nich poznamenala: „Za teho jož te žabe take pijó letkop“ (pro později narozené: litkup je přípitek zpečeťující uzavřený obchod, nejčastěji prodej dobytčete řezníkovi). Malý Gracián dostal vztek a rozhodl se: „Tebe, babo, přežijo!“ Od toho okamžiku se mu začalo dařit líp – a dožil se požehnaných devětasedmdesáti let.

S vysokoškolským diplomem se stal nejmladším středoškolským pedagogem v rakousko-uherské monarchii a nastoupil do obchodní akademie v Hradci Králové jako profesor dějepisu a zeměpisu. Když jsem stál třiadvacetiletý poprvé před třídou už dospělých slečen, sevřelo se mi srdce a říkal jsem si – jestli dám na sebe sebemíň zapůsobit, jsem ztracen... V té době se hradecká intelektuální elita scházela v sobotu večer v hostinci Pod věží, kterému říkali Mrťafa. Jednoho červnového večera šla řeč o objevech jistého profesora Absolona v Moravském krasu, které byly právě zpřístupněny veřejnosti, a pánové uvažovali, že by se tam někdy o prázdninách měli vypravit. Tehdy povstal Moravan Černušák a vytkl Hradečákům jejich zápecnictví: Moravu mají za humny a přitom ji považují za nezcela probádané domorodé území, na které lze proniknout jen s dávkou odvahy a po náležité přípravě. A vyslovil návrh: každý si dá ještě jedno pivo, zaplatí a pak všichni půjdou vlahou nocí na nádraží – právě na vlak do Pardubic k nočnímu rychlíku Praha-Brno. V něm se zdravě prospí, v Blansku je pak průvodčí probudí do svěžího jitra; po jakémsi pochodu malebným žlebem je bude čekat bohatá snídaně ve Skalním mlýně. No a po ní budou mít celé dopoledne na prohlídku Macochy a Punkevních jeskyní – a po výtečném obědě ve Skalním se v pohodě vrátí ještě dlouho před soumrakem do Hradce.

Stalo se, jak byl řekl: Mrťafa opravdu po tom posledním pivu vstala jako jeden muž a i s hospodským absolvovala naučný výlet podle jeho plánu. Leč Hradec nebyl v té době ještě tak velký, aby se záhadné zmizení celého houfu význačných vašnostů nerozneslo hned dopoledne po celém městě. A tak když se pánové odpoledne vraceli z nádraží, byli pozdravováni, jako kdyby přicházeli od Thermopyl, největší radost měl policejní náčelník, obléhaný ve své služebně už hodiny davem zoufalých manželek…

Do Brna, svého už doživotního působiště, se Černušák dostal těsně před převratem, počátkem září 1918 – a ještě v prosinci se ujal úkolů hudebního referenta v Lidových novinách. Představa, že by se dnes tento ctihodný, původně brněnský list věnoval nějak významněji brněnskému hudebnímu životu, je mimo realitu; Černušákovi tam vyšlo v meziválečném období 3 139 příspěvků; a když byly Lidovky po osvobození obnoveny jako Svobodné noviny, dalších 446 – do jest do Vítězného února: Černušák byl jedním z prvních, kterého komunisté jako novináře zakousli. Čteme-li jen titulky toho třiapůl tisíce článečků, napadne nás, že ten hudební život v meziválečném Brně musel být bohatý a zajímavý, třebaže tu byl jen jeden opravdový orchestr (divadelní), jedno stálé kvarteto (Moravské) a poněkud už stárnoucí Beseda brněnská...  Černušák jej však dokázal prožívat a komentovat jako součást života dynamicky se rozvíjející metropole, jakou tehdy Brno bylo po všech stránkách. Z představení nebo koncertu mířil pokaždé rovnou do redakce Lidovek, aby měl článek hotov do půlnoci, kdy si ho přicházel vyzvednout legendární metér Gacík, který pro něj měl pokaždé místo v ranním vydání.

Kouzlo těchto článečků nespočívá jen v tom, o čem se v nich píše, nýbrž také jak se to píše, jakým jazykem. O hudbě musíte psát co nejpřesněji – právě proto, že není jazykově postižitelná konkrétně, nýbrž obrazně. To kdekoho svádí psát o ní mlhavě, neurčitě, ale to je omyl; chcete-li o ní někomu něco říkat, musíte mít co nejpřesnější představu nejen o té muzice, ale také o tom, co o ní chcete říct – a taky komu a proč to říkáte. Soukromé pedagogické výstupy páně profesorovy připomínaly spíš lingvistické lekce než muzikologické přednášky: podrobný lexikální, gramatický, syntaktický a stylistický rozbor každé věty s úvahami o synonymech, rozmanitém významu gramatických vazeb a syntaktických spojení – prostý text třeba o Dvořákově Novosvětské se pojednou proměňoval, nabýval nového bohatšího významu, nalézal spojení s tím, co bylo řečeno předtím, a předpovídal to, co má být ještě vysloveno...

Toto svoje jazykové mistrovství tříbil Černušák svou prakticky celoživotní činností lexikografa – připomeňme si, že právě jemu děkujeme za českou hudební encyklopedii, ať už se jmenuje Pazdírkův hudební slovník naučný nebo pak Československý hudební slovník osob a institucí: slovníkový text se řídí přesnými pravidly, musí být maximálně věcný, stručný a vylučující jakékoli citové zaujetí nebo dokonce básnický popis. Z Černušákových hesel však často cítíme – při všem respektu k těmto požadavkům – hodnocení popisovaného objektu: neosobně suchý slovníkový text nám nějak prozrazuje, co si jeho autor o tom objektu myslí.

S tím se ovšem setkáváme i v Černušákových učebnicích a zejména v kritikách: kritik, který nejprve popíše průběh koncertu s programem a účinkujícími a v poslední větě naznačí, jestli se mu to líbilo nebo ne, je diletant; kritiku pište tak, aby vaše hodnocení prostupovalo pokud možno celý text od začátku do konce. A snažte se odpovědět na tři otázky: za prvé – co chtěl umělec svým výkonem říci, za druhé – jak se mu to povedlo a za třetí – jestli to, co řekl, stálo za to, aby to vůbec říkal. Ale uvědomte si, že se svou kůží nese na trh i to nejlepší, co umí, a snaží se to – v naprosté většině případů – poctivě předvést. Nutno říci, že byl i s těmito zásadami dlouhá léta považován za přísného kritika a že jednou po něm – rád to připomínal – jeden kritizovaný dokonce střílel z pistole (tehdy se to považovalo za kavalírské, dnes by šlo spíš o pár facek – kdyby vůbec bylo komu).

Se svou vytříbenou dikcí dokázal kdykoli vystoupit a pronést libovolně dlouhý projev o čemkoli, čemu rozuměl (musím si jenom dávat pozor na to svoje nešťastné er); stejně plynule ovšem dokázal spatra přednést hudebněvědný rozbor díla ve své rodné hanáčtině – týkalo se to hanácké opery O Landeborkovi a publikum se tak bavilo, že Moravský komorní orchestr dlouho nemohl začít s předehrou. Mimochodem, k tomu došlo jednou v dosluhujícím  Starém divadle na Veveří, které mělo za sebou v hudebním životě úctyhodnou roli – stejně jako Gracian Černušák, který psával kritiky na to, co se v něm odehrávalo. Ale na rozdíl od té dojemné budovy, na jejímž místě už dávno stojí Bílý dům, žije pan profesor v dnešním hudebním Brně svými učebnicemi a slovníky, třebaže si to ty stovky jeho studentů ani neuvědomují.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více