Moudrost pana profesora

13. březen 2013, 4:45
Moudrost pana profesora

Loni  před Vánocemi (19. prosince) uplynulo sto čtyřicet let od narození Graciana Černušáka, dnes už zapomínaného, v jeho době však nejvýznamnějšího brněnského hudebního historika, kritika, pedagoga – a mezinárodně renomovaného lexikografa, jehož odkaz nenápadně a přitom plně žije jako základní pramen českých hudebně historických informací. Rodák z hanáckého Ptení prošel jako středoškolský pedagog dramatickou první polovinou dvacátého století, vystaven omezování a ústrkům ze strany nacistické i komunistické vrchnosti; neustálé tíhnutí k hudbě z něho učinilo jednu z nejvýznamnějších hudebních osobností té doby v naší zemi – a hlavně v Brně.

Z Prostějova do Ptení je dlouhá cesta; na konci devatenáctého století, kdy se ještě hodně chodilo pěšky, pro zdravého chodce nic neznamenala, ale souchotinářský studentík Černušáků ji zdolával s obtížemi a u rybníčku-žabáka se musel posadit, aby popadl dech. Šly kolem dvě tetky a jedna z nich poznamenala: „Za teho jož te žabe take pijó letkop“ (pro později narozené: litkup je přípitek zpečeťující uzavřený obchod, nejčastěji prodej dobytčete řezníkovi). Malý Gracián dostal vztek a rozhodl se: „Tebe, babo, přežijo!“ Od toho okamžiku se mu začalo dařit líp – a dožil se požehnaných devětasedmdesáti let.

S vysokoškolským diplomem se stal nejmladším středoškolským pedagogem v rakousko-uherské monarchii a nastoupil do obchodní akademie v Hradci Králové jako profesor dějepisu a zeměpisu. Když jsem stál třiadvacetiletý poprvé před třídou už dospělých slečen, sevřelo se mi srdce a říkal jsem si – jestli dám na sebe sebemíň zapůsobit, jsem ztracen... V té době se hradecká intelektuální elita scházela v sobotu večer v hostinci Pod věží, kterému říkali Mrťafa. Jednoho červnového večera šla řeč o objevech jistého profesora Absolona v Moravském krasu, které byly právě zpřístupněny veřejnosti, a pánové uvažovali, že by se tam někdy o prázdninách měli vypravit. Tehdy povstal Moravan Černušák a vytkl Hradečákům jejich zápecnictví: Moravu mají za humny a přitom ji považují za nezcela probádané domorodé území, na které lze proniknout jen s dávkou odvahy a po náležité přípravě. A vyslovil návrh: každý si dá ještě jedno pivo, zaplatí a pak všichni půjdou vlahou nocí na nádraží – právě na vlak do Pardubic k nočnímu rychlíku Praha-Brno. V něm se zdravě prospí, v Blansku je pak průvodčí probudí do svěžího jitra; po jakémsi pochodu malebným žlebem je bude čekat bohatá snídaně ve Skalním mlýně. No a po ní budou mít celé dopoledne na prohlídku Macochy a Punkevních jeskyní – a po výtečném obědě ve Skalním se v pohodě vrátí ještě dlouho před soumrakem do Hradce.

Stalo se, jak byl řekl: Mrťafa opravdu po tom posledním pivu vstala jako jeden muž a i s hospodským absolvovala naučný výlet podle jeho plánu. Leč Hradec nebyl v té době ještě tak velký, aby se záhadné zmizení celého houfu význačných vašnostů nerozneslo hned dopoledne po celém městě. A tak když se pánové odpoledne vraceli z nádraží, byli pozdravováni, jako kdyby přicházeli od Thermopyl, největší radost měl policejní náčelník, obléhaný ve své služebně už hodiny davem zoufalých manželek…

Do Brna, svého už doživotního působiště, se Černušák dostal těsně před převratem, počátkem září 1918 – a ještě v prosinci se ujal úkolů hudebního referenta v Lidových novinách. Představa, že by se dnes tento ctihodný, původně brněnský list věnoval nějak významněji brněnskému hudebnímu životu, je mimo realitu; Černušákovi tam vyšlo v meziválečném období 3 139 příspěvků; a když byly Lidovky po osvobození obnoveny jako Svobodné noviny, dalších 446 – do jest do Vítězného února: Černušák byl jedním z prvních, kterého komunisté jako novináře zakousli. Čteme-li jen titulky toho třiapůl tisíce článečků, napadne nás, že ten hudební život v meziválečném Brně musel být bohatý a zajímavý, třebaže tu byl jen jeden opravdový orchestr (divadelní), jedno stálé kvarteto (Moravské) a poněkud už stárnoucí Beseda brněnská...  Černušák jej však dokázal prožívat a komentovat jako součást života dynamicky se rozvíjející metropole, jakou tehdy Brno bylo po všech stránkách. Z představení nebo koncertu mířil pokaždé rovnou do redakce Lidovek, aby měl článek hotov do půlnoci, kdy si ho přicházel vyzvednout legendární metér Gacík, který pro něj měl pokaždé místo v ranním vydání.

Kouzlo těchto článečků nespočívá jen v tom, o čem se v nich píše, nýbrž také jak se to píše, jakým jazykem. O hudbě musíte psát co nejpřesněji – právě proto, že není jazykově postižitelná konkrétně, nýbrž obrazně. To kdekoho svádí psát o ní mlhavě, neurčitě, ale to je omyl; chcete-li o ní někomu něco říkat, musíte mít co nejpřesnější představu nejen o té muzice, ale také o tom, co o ní chcete říct – a taky komu a proč to říkáte. Soukromé pedagogické výstupy páně profesorovy připomínaly spíš lingvistické lekce než muzikologické přednášky: podrobný lexikální, gramatický, syntaktický a stylistický rozbor každé věty s úvahami o synonymech, rozmanitém významu gramatických vazeb a syntaktických spojení – prostý text třeba o Dvořákově Novosvětské se pojednou proměňoval, nabýval nového bohatšího významu, nalézal spojení s tím, co bylo řečeno předtím, a předpovídal to, co má být ještě vysloveno...

Toto svoje jazykové mistrovství tříbil Černušák svou prakticky celoživotní činností lexikografa – připomeňme si, že právě jemu děkujeme za českou hudební encyklopedii, ať už se jmenuje Pazdírkův hudební slovník naučný nebo pak Československý hudební slovník osob a institucí: slovníkový text se řídí přesnými pravidly, musí být maximálně věcný, stručný a vylučující jakékoli citové zaujetí nebo dokonce básnický popis. Z Černušákových hesel však často cítíme – při všem respektu k těmto požadavkům – hodnocení popisovaného objektu: neosobně suchý slovníkový text nám nějak prozrazuje, co si jeho autor o tom objektu myslí.

S tím se ovšem setkáváme i v Černušákových učebnicích a zejména v kritikách: kritik, který nejprve popíše průběh koncertu s programem a účinkujícími a v poslední větě naznačí, jestli se mu to líbilo nebo ne, je diletant; kritiku pište tak, aby vaše hodnocení prostupovalo pokud možno celý text od začátku do konce. A snažte se odpovědět na tři otázky: za prvé – co chtěl umělec svým výkonem říci, za druhé – jak se mu to povedlo a za třetí – jestli to, co řekl, stálo za to, aby to vůbec říkal. Ale uvědomte si, že se svou kůží nese na trh i to nejlepší, co umí, a snaží se to – v naprosté většině případů – poctivě předvést. Nutno říci, že byl i s těmito zásadami dlouhá léta považován za přísného kritika a že jednou po něm – rád to připomínal – jeden kritizovaný dokonce střílel z pistole (tehdy se to považovalo za kavalírské, dnes by šlo spíš o pár facek – kdyby vůbec bylo komu).

Se svou vytříbenou dikcí dokázal kdykoli vystoupit a pronést libovolně dlouhý projev o čemkoli, čemu rozuměl (musím si jenom dávat pozor na to svoje nešťastné er); stejně plynule ovšem dokázal spatra přednést hudebněvědný rozbor díla ve své rodné hanáčtině – týkalo se to hanácké opery O Landeborkovi a publikum se tak bavilo, že Moravský komorní orchestr dlouho nemohl začít s předehrou. Mimochodem, k tomu došlo jednou v dosluhujícím  Starém divadle na Veveří, které mělo za sebou v hudebním životě úctyhodnou roli – stejně jako Gracian Černušák, který psával kritiky na to, co se v něm odehrávalo. Ale na rozdíl od té dojemné budovy, na jejímž místě už dávno stojí Bílý dům, žije pan profesor v dnešním hudebním Brně svými učebnicemi a slovníky, třebaže si to ty stovky jeho studentů ani neuvědomují.

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..


Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více

Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Nejčtenější

Kritika

Moravskou národní operu Její pastorkyňa Leoše Janáčka (1854–1928) přivezlo do Brna na festival Janáček Brno 2024 Moravské divadlo Olomouc v koprodukci s Janáčkovou operou NdB. Inscenační tým v čele s režisérkou Veronikou Kos Loulovou se titul rozhodl uvést pod názvem Jenůfa, pod kterým se uvádí v zahraničí. Ve středu 20. listopadu, pět dní po své premiéře v Olomouci, mohli také diváci v Mahenově divadle shlédnout nejnovější tuzemské uchopení nejhranější Janáčkovy opery. Hudebního nastudování výrazně upravené původní verze z roku 1904 se zhostila dirigentka Anna Novotná Pešková, a v hlavních rolích se představili Barbora Perná (Jenůfa), Eliška Gattringerová (Kostelnička), Josef Moravec (Laca Klemeň) a Roman Hasymau (Števa Buryja).  více