Narozeniny umění vymyslel člen hnutí Fluxus Robert Filliou. Kdysi tu žádné nebylo, ale potom, jednoho 17. ledna, kdosi hodil suchou houbu do kbelíku s vodou a tím to všechno začalo. Houba nasákla vodu, stala se z ní Orfeova lyra, Machautova moteta, Jistebnický kancionál, Monteverdiho Orfeus, Umění fugy, devět symfonií, Tajemství, Tannhäuser, Její pastorkyňa a nakonec i 4 minuty a 33 vteřin ticha. A taky písničky na tři akordy, samohrajkáři na svatbách a domácí hraní na cirkulárku.
I nejstarší písně, jako je ta Seikilova, můžou stát za současný cover. „Dokud žiješ, vesel se, nikdy nezoufej, život máš na krátkou chvíli, čas žádá svou daň.“ Co k tomu dodat, jeden námět může vydržet od vzniku textu někdy před 2100 lety až po Krchovského.
Guillaume de Machaut najednou také nepotřebuje vokální ansámbl a historické nástroje. Conrad Kehn jej zvládne sám, přidá i vlastní kompozici a zkuste poznat ten rozdíl. Co vzniklo ve 14. století, a co je plodem dneška – tedy kromě elektroniky všeho druhu.
La fiera di Farfa – příběh z tržiště ve městě Farfa zhudebnil Marco Marazolli v roce 1639. Do úvodu finále si vypůjčil smyčce z Monteverdiho Souboje Tankreda s Klorindou a pokračoval folk rockovým nářezem, jaký na žádné Portě neuslyšíte. Snad se něco podobného dělo v Newportu, když tam přijel Bob Dylan poprvé s elektrickou kytarou.
Vision Et Conception Du Monde, světový názor, Die Weltanschauung. Říkejte tomu, jak chcete, ale pokud se v tom může střetnout Johann Sebastian Bach a John Cage, tak byl někde zakódovaný dobrý důvod, aby událost nastala. A dostala se na svět třeba skrz Blinddarm, médium už není tak důležité.
Auld Lang Syne, píseň na rozloučenou a vzpomínky na staré časy. Vzpomínají Bach, Mozart, Chopin, Cage, Webern, malé děcko a Coldplay. Hudební klauni měli také narozeniny a exhibovat můžou i spísničkou vhodnou především na funus.
My tu ale nemáme pohřeb a Milan Buričín jaksi mimochodem dokazuje, že umění má narozeniny pořád a nedokážou ho zahubit ani strašlivé písně o strašlivých koncích nadanějších skladatelských kolegů. Troufali byste si rozhodnout, kdo z těch dvou – tedy Buričín nebo Karel Svoboda – byl poctivější autor? Ve smyslu, že tvořil nebo tvoří v souladu sám se sebou?
Vedu zde pomyslný dialog s uměním, jak ho občas cítím projít okolo. Na nic se ho neptám, jen mu nebráním se projevit. Všechno nejlepší mu také nepřeji – všechno nejlepší mu vždy patřilo, patří a patřit bude. A co je to vlastně umění?
Zatím nebyl přidán žádný komentář..