Pět článků o činnosti brněnských pěveckých spolků napsal Leoš Janáček v listopadu a prosinci 1875. Je to nejen zpráva o tehdejším hudebním životě ve městě, ale také příležitost porovnat si jej s dneškem. Při vědomí všech současných potíží a nedostatků člověk nakonec musí říct: ne, nebyly to tenkrát staré zlaté časy. První část je věnována Besedě brněnské.
Veškerý hudební život soustřeďoval se u nás nejvíc jen ve spolcích. Ty to byly, jež umění tomu podle okolností buď větší neb menší přízně poskytovaly, a když ne vždy kvůli umění samému, jako více považujíce je co velmi vhodný prostředek za účelem povzbuzování národnosti. Snaha tato byla zajisté šlechetná, ale žádnému umění by to konečně dlouho neprospívalo býti toliko prostředkem k účelům jinorodým, neboť za takovýchto okolností nebylo by možné žádnému umění u zdokonalování pokračovati. Proto má-li umění hudební u nás vzkvétati, nutné jest, by opustivši stanovisko, na jaké se v některých spolcích staví, na půdu jen uměleckou přešlo. Mimoto přestala pokročilejším životem národním u nás i potřeba takovým způsobem jako odzpěvováním národních sborů Hej Slované atd. buditi národní smýšlení; proto jest doba příznivá, by v pěvecké jednoty vešel umělečtější duch, by zpěv kvůli zpěvu a ne za jiným účelem pěstován byl. Z druhé strany musí zase, čemu i skutečnost nasvědčuje, nutně upadati za našich dob spolky pěvecké, nestojí-li jen na stanovisku uměleckém, neboť jiná činnost než pěstování umění nespadá do oboru jejich. Nuže vkročme do místnosti našich brněnských spolků pěveckých, zde zajisté tak čilý život se rozkládá, jaký jen hudebník si přáti může? Jest sobota; jistý člen Brněnské besedy sděluje mi, že má býti o 7 hodinách večer cvičení. Náhoda, myslím si, nemáš dnes již mnoho práce, zajdi si tam na poučenou též. Bije sedmá; opatřím se kouzelným přístrojem, kterým se stávají lidé jiným neviditelným, a vkročím do cvičební síně v přesvědčení, že najdu místnosti přeplněny, že uzřím sbormistra, jakož i pěvce dychtivostí a láskou k umění rozjařeny; představoval jsem si již v duchu, jak hromovým ozvukem některé klasické skladby se otřásají stěny, jak nato u velké umělosti přejde se v překvapující pianissimo, až konečně mohutným crescendem v dřívější velebnou sílu se vše se rozvlní – ale děsno povědět: v „přeplněných“ místnostech pozoroval jsem v ustrnutí toliko – sama sebe.
Zanedlouho přijde pan sbormistr, za chvíli prvý pěvec, nato druhý, konečně – na svatojakubské věži právě bije osmá hodina – sešlo se 6, pravím šest pěvců! Dobrá, dím sobě, v jednom ohledu zklamán, snad volba některé klasické skladby, dovedné cvičení a z toho nutné krásné zpívání oněch „vyvolených“ z mnoha „povolaných“ ti mnohonásobně nahradí. Rozdávají se noty; dychtivě přistoupím k jednomu pěvci a zvědavě na skladbu a jméno skladatele vhlédnu. Ach štěstí, že jsem neviditelným! Čtverylka sestavená z národních písní od…! Chatrná, beze vší umělecké ceny skladba – a to se zpívá v Besedě brněnské, v onom spolku, kde před desíti lety slavné paměti Křížkovský řídil, v onom spolku, o kterém úhlavní nepřátelé vyznali, že není dokonalejšího v Brně, v onom spolku, který má býti nejvýše u vývinu, který má býti v čele ruchu hudebního na Moravě?
Však dotrvám, i když i podruhé oklamán budu, neboť praví se, že i nejchatrnější skladba, když se dobře zazpívá, krásnou se stane, který výrok ze stanoviska estetického jest tak dalece pravdivým, opraví-li se v následné znění: nejchatrnější skladba zůstane vždy nejchatrnější, jen že provozování může býti buď umělecké, neb řemeslné. I usuzuji si takto: určení skladby ku cvičení měla by konečně zodpovídati toliko jedna osoba, ale způsob provozování týká se hlavně pěvců, proto ustup stranou a zostři veškerou pozornost jen k tomu výkonu: zde poznáš, jak dovedný jest sbor. Zpívá prvý hlas, byl to ten nejvyšší, kterému říkají Tenor I, započal, zpíval, dokončil, – že bych byl málem odhodil svůj kouzelný přístroj, a objeviv se v pravé své podobě, udivením divně bych cosi zašeptal. Avšak jen klidně, jsou tam jen tři tenoři, snad nechce je pan sbormistr přemáhat. – Zpívá Tenor II a nato zbývající ještě hlasy. Pánové, takovému provedení říká se v hudbě „řemeslo“! Ztratím se z cvičební síně; jakživ jsem nebyl tak rozčilen jako téhož večera. Bloudím po ulicích, abych alespoň poněkud se uspokojil; mrazivý vítr mi laskavě v tom posloužil. Jest neděle, rozmanitá společnost se rozkládá v přívětivých místnostech. Zasednu ku stolu, kdež několik známých již se bylo dříve usadilo. Hovor se rozproudil, a což divu, když též i poněkud do umění zabočil.
Mluvilo se o rozkladu zdejších pěveckých jednot. Rozličné důvody a vysvětlivky se uváděly, jak i rozmanité prostředky a léky ku zlepšení chorého stavu se navrhovaly: též cosi o jakémsi nucení pěvců a mnoho jiného. Já jsem ku všemu mlčel, mysle takto: jediný prostředek, kterým naše pěvecké jednoty zmohutní, záleží na vzbuzení záliby čisté, která se řine z krásného provozování krásných skladeb; jest to téhož druhu odměna pěvců, kteří tvoříce krásné provozování, za takých okolností jsou umělci, jakž jest slast z odkrytí pravdy jedinou pobídkou a pravou odměnou zpytatele. Zaopatřte pěvcům požitek umělecký v Brně; výborové jednotlivých spolků vzali na se povinnost starati se o rozkvět umění a tím i o rozkvět spolků; proto my ve jménu společnosti, které i jednotlivé spolky přísluší, oprávněni jsme žádati je, by svým povinnostem užitím prostředků dobrých a rázných bez ohledu na kterékoli okolnosti zadost učinili. Avšak dosti toho, snad v jiných spolcích brněnských bujařejší život panuje. Uvidíme – budeme tak smělí a navštívíme příště mladistvou Vesnu.
Leoš Janáček, Moravská orlice, 15. 11. 1875
Zatím nebyl přidán žádný komentář..