Další díl seriálu článků Leoše Janáčka o brněnských pěveckých spolcích je věnován Slovanskému zpěváckému spolku techniků brněnských „Zora“.
Shledáváme často různé spolky chovající též odbory pěvecké. Jaké stanovisko ve společnosti umělecké zaujímají takové odbory? Mnohý tvrdí, že co výbor nestojí na půdě čistě umělecké, proto též prý nesluší bráti u porovnání měřítka jen uměleckého. Já však soudím takto: tím, že zakládá odbor pěvecký, jest již i jeho působnost určena; pobudka ku založení jest i účelem: bavení – zpěvem. Toto se však zakládati může jen na prosté zálibě ze spoje hudebního a básnického krásna. Tím již řečeno, když odbor dostáti chce své úloze, že má též a jedině státi na půdě umělecké. Dodávám: hudební; neboť jinak by pronésti musel zásadu, dle které by pěvecký odbor členstvo spolku baviti mohl lecjakým nahodilým škvárem. Za to, soudím, by se každý spolek svému odboru slušně poděkoval. Čím se odbor pěvecký od spolku pěveckého liší, jest všeobecnost; neboť od druhého žádáme, chce-li trvat, ať má síly, kdežto prvý tomu nepodléhá a trvá za uspokojivých i neuspokojivých dob. Druhý chce-li býti, má klasičnost míti co vzor a této se stůj co stůj domáhati; prvému tato povinnost nastane, má-li materiál, sílu. Však opak toho: přeháněl by leckterý odbor, když by, nemaje, z čeho by tvořil, přece po dokonalosti a uměleckosti absolutně nemožné se pachtil. Krásná sic pro svou jednotu a sílu snaha, litovati však musíme, že bezvýsledná. Mluvili jsme předešle o Vesně, ohlédněme se po pěveckém odboru Zory, když právě činně při „merendě“ vystupuje. Zpívá se Skřivánek, žertovný sbor od dr. Javůrka: jemná to skladba, vyžadující něžného provedení. Mluvme sobě pravdu: veškerá uhlazenost, lehkost při nasazování, něžnost u výrazu, veškeré přizpůsobení zpěvu slovům – vše to jsme pohřešovali.
A ten smích! Podobal se skutečně více zloplodnému plesání zlých duchů nežli naivnému smíchu milence. Hlavní příčina toho byla nepoměrné obsazení hlasů. Chtěli čerta vidět, žert na slova J. S., hudba od Karla Háka. Od každého skladatele nynější doby žádáme, užívá-li slov ku skladbě, by volil skutečné krásno básnické, kteréž taky komickým být může, ale nikoli lecjakou slátaninu hrubých, neotesaných žertů a výrazů. Pachatel oněch slov divnou společnost při skládání si mysleti musel – aspoň onu, jež v sobotu, i když ve skrovném počtu, se byla shromáždila, zajisté ne. V tom vězí hlavní příčina, když skladba nepůsobila, jak mnohý si přál.
Co hudba? Uznáváme, že byl pan skladatel náramně vytrvalým a pilným při práci, kterou nám dokázal, že jest znalý a dosti obratný v užívání tvarů hudebních. Litujeme však upřímně oné práce a námahy; neboť nehodila se předně na žádný způsob ke slovům: offenbachovský sloh by byl zajisté více působil. Druhá hlavní vada zakládá se v náramné roztříštěnosti skladby; každý oddíl jiný motiv, jiný sloh, jiná tónina, jiný způsob časoměrný – základné thema, které by skladbu pojilo a jednotilo, postrádáme úplně.
Zde jen děj přispívá ku jednotě, bez kterého by vznikl dojem podobný jako u pohledu na strakatý čínský obraz. – Jest mi snadno dokázati tuto vadu, nepatří to však do tohoto listu. K ústní rozmluvě o tom jsem ochoten. Že nápěvy, ano i průvod upomíná nás často na podobné výjevy z jiných skladeb, to nemám panu skladateli tak za zlé. Jest to zcela přirozený zjev, nezaviněný osobností; upozorniti na to však soudím, že jest místné. O dojmu nechci mluvit, nebo jest subjektivný.
Dvě písně na slova Hálkova složil František Budík. Neustále podotýkám, jakmile skládáme na slova, již tou volbou projevujeme, že básnické krásno, které slovem se nám zjevuje, bude vládnoucím živlem. Hudba má se tedy zcela, jak to dalece možno ve spoji obou krásen, podříditi druhému živlu. V prvé písni snažil se aspoň pan skladatel tomu zadost učiniti, i když to trochu neobratně vypadlo, čehož příčina jest však podivná volba slohu kvintetového, přeplněného na tak lehkou, plynnou lyriku, jevící se nám v zmíněné písni. Druhý zpěv ohledem souhlasu patrného obou živlů jest zcela pochyben. Pouhé to preludování v rozmanitých sice, ale ne zvláštních původních souzvucích, jež homofonně, klidně plynou. Poslouchajíce tyto písně, vnímáme dvě řady velmi málo souhlasných představ, ano esteticky, tj. aby z toho souhlasu prostá záliba nutně vznikla, zcela nesouhlasných představ; proto se nám slova s hudbou hatí, což nepříjemně působí. Zcela oprávněně tedy vypovídáme, že hudba nehodí se k užitým básním. Pozorujme tedy hudbu samu o sobě; tu tvrdíme, že jest skladba ohledem melodickým i harmonickým, co se rozvodů, závěrů i postupů týká, správná. Pohřešujeme však všelikou rozmanitost, což jest úrazným kamenem skladeb. Všude nadvládá jednotvárnost: melodická tím, že hlavně vedena jest melodie tenorem I., kdežto u ostatních hlasů jest toliko výsldkem harmonického složení; harmonická, neboť o jakési bohatosti a množství rozličných souzvuků užitých nemůžeme mluviti. Novota jest důležitou: co každý den a v každé skladbě slyšíme, stane se všedním; barvitá jednotvárnost povstala neustálým vedením všech čtyr a pěti hlasů. Rozmanitosti že obě skladby postrádají a že není to pouhý výmasl, nasvědčuje i dojem: byl někdo unešen, nadchnut, rozjařen? Ještě něco dodávám ohledem vyrovnání a závěru obou skladeb. Prvá se ukončí, a my nevíme, proč a zač? S ukončením básně nesplývá nutně dobré vyrovnání a uspokojivý závěr hudební: proti vyrovnání v obou písních chybeno. Závěr, tj. celý díl skladby pohybující se jen na základném způsobu (tónině) a takto skladbu vyrovnávající, není v obou písních dokonale proveden; proto nejsme ukončením uspokojeni. Ku konci radíme, by pan skladatel zcela v jiném, způsobilejším uspořádání písně tyto přepracoval: zajisté se mu to lépe nyní podaří.
Zkoření Jericha od Mazánka dobře zpíváno, co o velké píli a úsilné práci pana sbormistra Budíka svědčí. Nyní se ptáme, proč tolik slov o pouhé „merendě“? Proto, abychom objasniti mohli své stanovisko, z kterého vícekráte podobné výkony podrobněji rozebírat nebudeme. Zora, jak zřejmo, počíná se vzmáhati, což jen uspokojivě na nás působiti může. To však žádáme, by měl pěvecký odbor na zřeteli, že co takový státi má zcela a v prvé řadě na půdě čistě umělecké, a povinností že mu jest přispívati, seč jest, k ruchu uměleckému v Brně.
Leoš Janáček, Moravská orlice, 24. 11. 1875
Zatím nebyl přidán žádný komentář..