Chci dnes několik slov o koncertu, jenž dne 21. listopadu Hudebním spolkem brněnským1 uspořádán byl, promluvit. Pořádek byl následný: 1. Symfonie (číslo 5, D) od Mozarta; Osud, báseň od Hölderlina, pro orchestr a sbor upravil Brahms; 3. Fridhjof u hrobu otce, koncertní scéna pro baryton, dámský sbor a orchestr od Brucha; 4. Výstraha, sbor smíšený od Haydna; Velká ouvertura (op. 124) od Beethovena.
K pořádku tomu podotýkám, že až na čtvrté číslo pečlivě i uměle sestaven byl. Výstraha Haydnova bohužel je však častým zpíváním již tak otřepána, že jsme byli skutečně překvapeni, uzřevše ji též na pořádku. Dodám k tomu později ještě něco. Nmíním se pouštěti do rozboru skladeb, vyžadovalo by to více času i místa, než se nám dostává, a mimoto záleží nám hlavně jen na provozování. Nicméně nemohu se zdržeti krátké poznámky, by ředitelstvo pečlivěji posoudilo skladby, jež ku koncertu určuje; zajisté zajisté by tak mnohému nezralému plodu, jakým jest kupř. číslo třetí, místo na pořádku se nedostalo. Odmysleme si slova u té skladby, a tjeví se nám hlavně ku konci nejdivnější slátanina zvuková, kdež zase od počátku až ku zjevu obrazu zbořeného chrámu o souhlasu hudby s krásnem básnickým, totiž tím, čemu se obyčejně obsah slov říká, žádné řeči býti nemůže. Mimoto nevyniká skladba ani v harmonickém, ni melodickém atd. ohledu: zcela všední to zjev.
Ze symfonie Mozartovy velmi zdařile provedena prvá věta; zato však minuet tak zběhle přednesen, že bych bezmála nebyl uvěřil, že to tentýž oprchestr hraje. V minuetu právě lehký časoměrný tvar má dokonale vystoupiti; proto celý sbor měl též jako jeden muž hráti, nikdo dříve počíti, nikdo déle dodržeti, i když by to jen o jednu dvaatřicetinu bylo: pozorovali jsme však velkou lehkomyslnost v provedení. Obyčejně scherza a minuety na větší publikum nejjistěji působí, neboť hlavní důraz padá na velmi souhlasnou melodii a pohyblivý taktový rytem, což jest i málo vzdělanému velmi přístupné: jakéhož patrnějšího dojmu postrádali jsme však při oné skladbě. Brahmsovo dílo nástrojnou hudbou jadrně provedeno: sbor pěvecký byl však jak sám o sobě, tak v poměru k orchestru velmi chatrným. Soprán nadmíru vynikal a dusil marně namáhající se alt; tenorů bylo sedm, z kterých toliko jeden svým pronikavým hlasem vládl. A takový sbor naproti dosti dobře obsazenému velkému orchestru se staví? Nedostatek patrně bylo pozorovati hlavně při posledních třech verších písně; v těchto místech i proti správnosti pochybeno, neboť nejistota v nasazování byla až přespříliš zjevná.
Pan Krejčí, barytonista zdejší opery, usilovně se namáhal, by dodal skladbě Bruchově, čeho se jí nedostává, tj. krásy. Dílo jmenované bylo skutečně spaseno jen dobrým provozováním; nám sluší se však toto odděliti od skladby samé: která nikdy nedostačí a vůbec jen v Brně s „pochvalou“ přijata býti mohla. Místo, jež se Výstraze Haydnově určilo, bylo zcela pochybené; my žádáme, by i pořádek koncertní sám sebou byl krásným, tj. krásnem melodickým, a to hlavně jednotným; jistá zásada, zákon má i tomu pořádku vládnouti; každé číslo má býti oprávněné, odůvodněné vzhledem k druhému i celku: a ačkoli jsem si veškeré možné hudební živly co důvody k tomu účelu přešel, nicméně vždy jsem usouditi musel, že sbor se do pořádku nehodí. Nebo myslí snad ředitelstvo, že snáší se čísla do pořádku bez ladu a skladu? A pak to provedení! Zpívající neměli nic jiného před očima než toliko hudební stránku sboru, kteráž až na nesprávnost v taktu při slovích „a tam, kde temno jest“ také dobře provedena. Souhlas básnického živlu s hudebním zanedbáván však zcela: „Prosta varujícího přítele před zlobou a zradou“ – zpívalo se to, ať užiju běžného výroku, jako když se seká do jitrnic. Divil jsem se leckterému poslouchajícímu, jenž unešen provedením do bezmírného tleskotu se pustil. Ó vzdělanosti, vzdělanost!
Beethovenova velká předehra taktak odehrána; zápal a pružnost, svěžest a sílu marně jsme hledali. Slyšel jsem tu skladbu v Praze – zdá se mi, že ji trochu lépe hráli! Přehlédnuvše celek, přicházíme k úsudku, že cvičení jednotlivých čísel nemohlo býti dokonalé, podrobné; že pěvecký sbor účinkující jest slabý v celku, chatrný u jednotlivých hlasů.
Leoš Janáček, Moravská orlice, 30. 11. 1875
1 Hudební spolek brněnský – jedná se o německý hudební spolek Brünner Musikverein založený v roce 1862. U jeho zrodu stál Pavel Křížkovský a jako mecenáš hrabě Michal Bukůvka z Bukůvky. Prvním uměleckým ředitelem byl Adolf Budišovský (Adolf Budischowsky). V roce 1875, kdy Janáček publikoval svůj článek, byl uměleckým ředitelem kapelník městského divadla Otto Kitzler a předsedou Christian d’Elvert.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..