Přistupujem k poslednímu hovoru o hudbě brněnské, jak ji právě shledáváme. Poznali jsme z předešlých článků, že naše poměry hudební jsou tak smutné, řekl bych děsné, že hudebníkovi pravému až truchlivo v nich býti. Tím však netvrdíme, že by německý hudební život byl zřízenější, což proto podotýkám, poněvadž jistý list, bůh ví dle jakého logického tvaru, soudil ze špatných hudebních poměrů českých na dobré německé, aniž by se byl podíval na spoustu a chatrné zřízení těch krytých německých spolků. Proto se nedivme, když každý jen poněkud vzdělanější hudebník odtud prchá, tím více, když ledabylé, naduté ochotnictví se mu v cestu staví a činnost sebeupřímnější mu ztěžuje. Vskutku, nikde nenalezneme tolik pýchy, domýšlivosti, přepjatosti u diletantů hudebních jako v naší německé „umělecké společnosti“; ten zjev nás proto překvapuje, poněvadž tito lidé neznají víc o hudbě než značení několika tónů, tito lidé sotva se naučí leckterému sborečku a přinejlepším něco na klavíru břinkat dovedou, což právě tolik jest, jako když dítě několika písmenkám se naučí a několik řádků z čítanky čísti dovede. A tací tvorové tlačí se dopředu hudební společnosti brněnské, tací nedoukové chtějí rozhodovat o směru, kterým se tato hudební společnost bráti má. Má-li konečně jiný život u nás nastati, musí ten záhubný, zpupný diletantism odstraněn býti. Ten ať si panuje někde na dědině nebo v merendách soukromých, nám však nemůže býti jen zásadou.
Jak obmezeného rozumu, jak trpaslických názorů jsou titíž hrdinové, dosvědčuje následující úkaz. Jen v životě tvoří se povaha, toť známá pravda; uzavřete někoho a dejte mu diletanty, kupř. sběhlý lid, což u nás jest již zvykem, za učitele – vypěstujete netvor! Veřejné společnosti veřejnost sluší; proto se diviti nesmíme, když si členové společnosti veřejnost svých schůzí přejí, avšak podivno jest, když leckterý nadutý diletant, aniž by se na stanovy podíval, aniž by tu věc výboru přednesl, nedbaje slušnosti a prospěchu spolku, způsobem nepříliš jemným svůj subjektivný, peciválský náhled vůči členům téže společnosti projevuje. Nikdo snad upírati nebude, že veřejné cvičení jest nejlepším vychovávacím prostředkem, opak toho tvrditi dovede jen –. Ale k věci. Každého posuzujeme dle jeho zjevu: přehlédnuvše koncertní pořádky od r. 1872 až na nynější dobu, tu uznati musíme, že nejvkusnější připadají na spolek Svatopluk. Setkáváme se tu se sbory Cyril a Metod, Zahrada bboží, Odvedeného prosba od Křížkovského a s vybranými skladbami od Javůrka a Bendla. Titěrné jest to proti veškeré literatuře hudební, ale na celou dobu přece nejlepší v Brně; za tou příčinou usouditi musíme, že od roku 1872–1875 udržoval Svatopluk veškerý vyšší hudební ruch. Nuže, jaká příčina toho? Ostatní spolky klesají, a tento mohutní? Vstupme do veřejného cvičení pěveckého! Venku prší, sněží, mrazí, dělník však sotvaže z továrny vykročí, kdež po celý den v puchu morovém se do unavení pachtil, vzpomíná, že ještě jedna povinnost naň čeká – vždyť má ještě cvičení pěvecké. On snad jest již hladový a žíznivý; doma na něj žena, děti čekají – proč však nejde k domovu, proč spěchá do cvičebné síně? To zodpovídati nemohu – přiznávám se však, že té obětavosti, pilnosti, lásky a snahy u pěvců za naší doby jsem nikdy a nikde nenašel. Toť jest duch, hlavní podpora, bez které nse žádný spolek neudrží. Avšak nechci těmi slovy pochlebovati; trvám též na tom, že jen potud bude pěvecký odbor Svatopluka rozhodovati, dokud ona obětavost a pilnost nevymizí. Obtíže, které hlavně v nedostatku dobře cvičených pěvců se zakládají, jsou tak ohromné, že k překonání jich jen železná vůle a vytrvalost dostačí. Jen jeden cíl před očima: výtečné provozování; proto též neradím, by spolek přílišnou drobnou činností, jako kupř. propůjčováním se k výpomoci ku všem možným zábavám, při svatbách atd. své síly mrhal. Mluviti o způsobu cvičení, jakosti provozování, o snahách a záměrech pěveckého odboru mi z podstatných příčin nesluší. Takto ukončuji obraz světské hudby, hudebního života brněnského. Přál bych si vytknouti a porozprávěti o tom, jaký by by měl býti a jakých prostředků k tomu nutno užíti; snad k tomu dojde. Nyní si však zajdu do zdejších chrámů, bych podati mohl zprávu o zdejší „božské hudbě“.
Leoš Janáček, Moravská orlice, 11. 12. 1875
Dělnická řemeslnická beseda Svatopluk (Čtenářsko pěvecký a vzdělávací spolek českého řemeslnictva v Brně) byla založena v roce 1868, prvním předsedou byl Dr. Josef Illner, sbormistrem Jan Nesvadba. V letech 1873–1876 byl sbormistrem Leoš Janáček. Spolkové heslo: Buďmež svorní, vlasti věrní!
Zatím nebyl přidán žádný komentář..