Je jistým paradoxem, že členové nejstaršího z profesionálně působících brněnských komorních orchestrů mají trvale nejnižší věkový průměr: Moravský komorní orchestr složený z generačně se střídajících posluchačů brněnské konzervatoře vznikl v roce 1948 a oslavuje tudíž v této sezoně 65 let svého působení. Podnět k jeho vzniku si přivezl nově nastupující pedagog a tajemník brněnské konzervatoře, brněnský rodák Dr. Zbyněk Mrkos ze svého čerstvě dokončeného studia u Václava Talicha v Praze, jehož součástí byla praxe v Talichově Českém komorním orchestru.
Pojem komorní orchestr byl tehdy u nás (a v hudebním světě vůbec) novinkou, i když Talich nebyl jediný, koho napadlo začít pracovat se smyčcovým souborem velikosti barokního orchestru detailním způsobem obvyklým v komorní praxi. Talich si tedy sestavil na pražské konzervatoři – vedle obvyklého povinného ústavního symfonicky obsazovaného orchestru – z vybraných posluchačů ještě prestižní smyčcový soubor, v němž hrát bylo výsadou, a jal se s ním zkoušet podrobným způsobem, jaký si v České filharmonii nemohl dovolit. Uplatnil tak jednak své zkušenosti výborného houslisty a jednak repertoár – hlavně český – malého orchestrálního obsazení, jehož spousty tehdy ležely ladem; navíc tak mohl se zásadami komorní souhry seznamovat své dirigentské žáky z mistrovské třídy na konzervatoři. Není třeba připomínat, že vystoupení Českého komorního orchestru se v poválečném hudebním životě stala senzací.
Mrkos se tedy vrátil na počátku sezony 1947/1948 do rodného Brna s materiály jednoho komorně orchestrálního programu podrobně vybavenými Talichovými interpretačními pokyny – a ovšem s nepotlačitelnou chutí dirigovat. Jako profesor harmonie dostal třetí ročník bohatě obsazený posluchači smyčcových oborů (v posledních válečných letech konzervatoř neučila), a když před ním místo funkce mimotonální dominanty v přípravě modulace přednesl svou představu komorního orchestru, získal rázem skoro celé obsazení.
Doplněno několika hráči z jiných ročníků začalo pak pracovat s Mrkosem na Talichově pořadu, jehož efektním těžištěm se staly Vitáskovy Menuety (Jan August Vitásek, 1870–1838, pianista a plodný skladatel, pěstitel pražského Mozartova kultu). Talich jich šest seřadil do uceleného cyklu a způsobem, z něhož by dnešní zastánce historicky poučené interpretace patrně dostal psotníček, z nich udělal řadu rozkošných drobných hudebních básní plných zajímavého a místy překvapujícího hudebního děje. Mrkos měl poznamenány – anebo prostě v paměti – všechny Talichovy tempové, dynamické, frázovací a hráčsky technické pokyny a v nekonečné řadě zkoušek na nich neúprosně trval. Když se potom Moravský komorní orchestr s podobně nastudovaným pořadem (Benda, Mysliveček, Fils) konečně představil v Besedním domě, vyvolal stejný ohlas jako v předtím v Praze Talichův Ćeský: Brňané se seznámili s představou komorního orchestru a v následující sezoně se začaly objevovat její repliky – jedna dokonce z hráčů Malého rozhlasového orchestru pod taktovkou jeho šéfa Antonína Devátého.
Vydržel ovšem MKO, a to hlavně zásluhou fanatického zaujetí jeho hráčů, kteří si sami opisovali všechny notové materiály a na drobná vydání přispívali měsíčně částkou deseti korun (připomínám a vím, o čem mluvím, že pro študáka, který si nemohl dovolit osmikorunové obědy v menze, znamenala desetikačka dva obědy v jídelně U Kalendů).
Na konzervatoři byl MKO celkem trpěn – ojedinělým protestům učitelů nástrojových oborů, kterým se zdálo, že příliš odčerpává čas a energii, jež by jejich žáci měli věnovat cvičení, čelil Mrkos jednak poukazováním na nesporné umělecké výsledky orchestru a jednak občasným zařazováním skladeb svých kolegů ze sborovny nebo jejich zvaním k sólovým vystoupením.
Jistá krize se začala blížit, když měl nejsilnější ročník orchestru absolvovat. Mrkos se se svou buldočí náturou nedal a jal se usilovat o profesionalizaci MKO jako krajské organizace.
Komunistické vrchnosti nebyla cizí myšlenka, že naši pracující kraje Brněnského mají právo na koncerty i v jeho nejmenších místech, ale nesměl by to být nějaký Vitásek nebo Petrželka, nýbrž rovnou Slovanské tance nebo Má vlast aspoň s jednou harfou. „Představíš-li nám, soudruhu, do tří neděl závazné obsazení nového symfonického orchestru, připravíme pro něj do Nového roku rozpočet.“ Novým rokem byl 1. leden 1951; den nato se konala zahajovací schůze nového orchestru a ten začal další den na Místodržitelství zkoušet. Tolik o Mrkosových organizačních schopnostech.
Zřízení Symfonického orchestru kraje Brněnského znamenalo pro všechny členy MKO začátek jejich profesionální dráhy; zaroveň však začátek konce jejich milovaného souboru.
V zaměstnaneckých podmínkách nového tělesa skončilo jejich amatérské nadšení, opisování materiálů i desetikorunové příspěvky; jméno Moravského komorního orchestru se tu a tam v pořadech krajského tělesa sice objevovalo, ale čím dál řidčeji – členství v něm přinášelo povinnosti navíc a žádnou výhodu.
Když se pak Mrkos po zřízení Státní filharmonie, do níž jeho krajzák ve své většině vplynul, vrátil na konzervatoř definitivně, založil tam Moravský komorní orchestr znova, a to v původní talichovské funkci výběrového tělesa začínajících instrumentalistů. Je zásluhou této šťastné myšlenky a ovšem už také dlouhé řady jeho uměleckých šéfů, že se udržel dodnes a vzdor nízkému věku a malým zkušenostem svých hráčů dokázal čelit konkurenci rostoucího počtu komorních orchestrů ostřílených zahraničními triumfy – velká část jejich členů ostatně prošla Moravským komorním orchestrem.
Historicky vzato leží tedy jeden z obou počátků dnešní Filharmonie Brno ve třídě na konzervatoři, v níž vypráví Zbyněk Mrkos svým žákům o Talichovi. Druhým z těchto počátků, o dvacet let starším, je přímé vysílání z rozhlasového pavilonu na zbrusu novém Výstavišti: na snímku hrajícího souboru jsou postavy, které prošly Bakalovým Symfonickým orchestrem Brněnského rozhlasu a s nimiž se pak někdejší Mrkosovi kužílci sešli v nově zřízené filharmonii...
Připomínám, že nejbližší koncerty Moravského komorního orchestru ve čtvrtek 6. a v pátek 7. února v Besedním domě jsou součástí filharmonické řady Jeunesses musicales. Řídí je jeho (zatím) poslední umělecký šéf Richard Kružík, také člen filharmonie; sólistkou je Michaela Koudelková, hráčka na zobcovou flétnu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..