Národní divadlo Brno je i po druhém konkurzu stále bez ředitele. Z dvoukolového výběrového řízení se stalo tříkolové, neboť jak praví Rechtor v Příhodách lišky Bystroušky, tři opěrní bodové znamenají nejpravidelnější stojatost. Stojatost je zřejmě to jediné, co dnes největší brněnské divadlo má – viděno zvenku, nic se v něm nehýbe, a když už ano, k dobrému to není. Mám na mysli odchod Petra Štědroně a Dory Viceníkové z Reduty, tedy poslední funkční součásti našeho mnohasouborového kolosu. Reduta se připojila ke stavu, z nějž se stal v brněnském Národním divadle standard: nemá ředitele. Bez šéfa je činohra, respektive má pouze ředitele pověřeného, z baletu odchází do Ostravy Lenka Dřímalová. Jediným souborem, který ředitele má, je opera.
„Jednomyslně jsme se shodli, že soubor jednotlivých atributů, ať je to koncepce, ať je to jejich verbální projev, to, jak si představují fungování divadla, nikdy nebylo takové úplně stoprocentní, jak by si členové komise představovali,“ řekl k bezvýslednému konkurzu primátor Roman Onderka, který komisi vedl. Ten se dostal dávno do pozice, že ať řekne cokoliv, je za troubu. On na tom sice pracuje dlouhodobě a usilovně, ale to ještě neznamená, že je to vždy pravda. Komise je v lidových komentářích osočována z nereálných nároků, čeká se prý až přijde na konkurz Domingo nebo Karajan (sic!), prostě už zase Krno, Ondatra a kdesi cosi. Z uchazečů se do posledního kola probojovali operní režisér Tomáš Šimerda a finanční ředitel pražského Národního divadla Martin Gerych. Vyzývám kohokoliv z rozhořčených komentátorů z lidu, aby jasně řekl, koho z těch dvou na tom místě chce, a proč.
Jsem přesvědčen, že Národní divadlo je zcela rozvrácené a potřebuje osobnost naprosto mimořádnou. Tady nejde o finanční škrty, ani o rozvíření zamřelých vod. Musí přijít někdo, komu nebudeme hodni ani rozvázat řemínek jeho obuvi, abych se vyjádřil nadneseně. Když v březnu přišla do Filharmonie Brno Marie Kučerová, její koncepce – stručně řečeno – spočívala v tom, že zkoordinuje veškerý potenciál, který se ve filharmonii nadivoko projevuje ve všech směrech. V Národním divadle je situace o hodně složitější, protože v současné době téměř není co koordinovat. Žádné divoce bující aktivity, které by bylo možno sjednocovat a využívat, prostě nejsou vidět.
Před novým ředitelem stojí úkol postavit celou organizaci znovu, prakticky na zelené louce. Jediné, co ještě jakž takž stojí, jsou divadelní budovy. Když už jsme ale u nich, zajímalo by mě na jednom z prvních míst – kdybych tedy byl členem komise – co si ředitelský kandidát hodlá počít s Janáčkovým divadlem. S tímto akusticky nevyhovujícím monstrem s přehnanou kapacitou asi 1100 míst. Jaký typ repertoáru by tu obří operní halu měl naplnit řekněme patnáctkrát do měsíce aspoň z osmdesáti procent? Naplnit lidmi, kteří si koupili lístek, aby bylo jasno. Je to čistě moje intuice, ale jsem přesvědčený, že kdo si poradí s Janáčkovým divadlem, zvládne už i zbytek. A chci především jasně říct, že zdaleka nestačí, aby přišel někdo „aspoň trochu schopný“.
Bude muset zvážit ředitele všech souborů. Příští sezónu Reduty ještě připravil Petr Štědroň, ale co bude potom? Zůstanu ale raději u hudby: odcházející Lenka Dřímalová za sebou zanechala dramaturgický plán baletu, který obsahuje jednu blíže nespecifikovanou baletní pohádku, taneční představení o předčasně zemřelých rockových hvězdách Pekelná Nirvana a Bajadéru. V opeře nás čeká Bludný Holanďan, současné dílo Iva Medka a Markéty Dvořákové Alice in Bed, opereta Polská krev a Donizettiho Maria di Rohan (ta má premiéru už 31. ledna 2014 a zatím není zveřejněno obsazení – to se ještě neví, kdo bude tak náročnou věc zpívat?). Ať se nikdo nezlobí, ale to nejsou dramaturgie, to jsou černé díry na peníze. Směs konzervativní bezmyšlenkovitosti a podlézání masovému vkusu (Alice in Bed se z toho vymyká, ale působí dojmem osamělého výkřiku do tmy). Bude se muset řešit také otázka sloučení orchestru s Filharmonií Brno, a to nikoliv jen na úrovni současných dohadů a klepů. Na nového ředitele Národního divadla nestačí racionálně počítající ekonom, ani operní režisér, který si bude hledět konzervativního publika. Musí přijít někdo, kdo bude mít jasnou vizi, v divadle bude vidět umělecko-ekonomický komplex a bude si s ním vědět rady. A ještě něco: bude to chtít dělat v předem nepřátelské atmosféře, která tu momentálně panuje.
Bez ohledu na dosud přihlášené kandidáty – víte o někom takovém? Magistrát po mučivém uvažování došel k závěru, že je kandidáty nutné hledat, oslovovat a pokusit se je pozvat do uzavřeného konkurzu. Sice mu to trvalo až trapně dlouho, ale pokládám to za dobrou zprávu, alespoň principiálně. Nerealistická kombinace schopností a možností, kterou jsem naznačil výše, sice působí zcela mimozemsky, je ale jediná možná. Cítím přímo osobní frustraci z toho, jak brněnská opera vypadá. Hluboce mě deptá nemožnost zajít si občas do divadla, které je po ruce, bez rizika mrtvice z rozčilení – opera mi strašně chybí. To říkám především proto, aby bylo jasné, že chci, aby přišel do Národního divadla Brno ředitel, který s tou mamutí hmotou pohne ve všech jejích složkách. Tím ale nemyslím, že ji pomůže shodit do jámy, která je momentálně před Janáčkovým divadlem vykopaná. Tady prostě neplatí „lepší aspoň někdo než vůbec nikdo“, tady není možné vybírat menší zlo – to si nechme do dalších prezidentských voleb.
Foto Barbora Antonová
Pavla
17. květen 2013, 9:42