Zpívajících violoncellistů z tuzemské hudební scény pár známe. Olina Nejezchlebu, který své první sólové album nahrál až v padesáti letech. Tara Fuki, což jsou dokonce dvě zpívající violoncellistky. Natalii Velšmídovou, která se svými úpravami lidových písní zazářila na konci milénia. Pavel Čadek je však mezi nimi jediným skutečným písničkářem v tom smyslu, že si sám píše písně a cello používá jako svůj hlavní (případně i jediný) doprovodný nástroj. Navíc díky klasické průpravě a minulosti v tvrdší cellové kapele The Eclipse umí s violoncellem pracovat neotřele a hlavně nefolkově, a tím pádem hraje jeho nástroj místy roli více než doprovodnou. I když by i pouze s cellem byla jeho debutová deska dostatečně pestrá, Pavel se rozhodl pracovat s košatějšími aranžemi a do studia přizval akordeonistu Ondřeje Zámečníka, hráče na cajón Jakuba Špiříka a pár dalších hostů v epizodních rolích.
Pavel Čadek na svém internetovém profilu uvádí, že k písničkářskému řemeslu se dostal poté, co mu spoluhráč v kapele The Eclipse řekl, že jeho skladby jsou spíše folkové než metalové. „Nejdřív jsem se tomu zasmál, ale pak mi přišlo, že na tom možná něco je,“ dodává folkař, který má zkušenosti také s doprovázením svého kolegy Iva Cicvárka. O tom, že jeho vstup do folkových vod byl dobrou volbou, svědčí mimo jiné to, že podle hodnotitelů žánrového serveru Folktime bylo k 31. prosinci jeho album Cellofolk nejlepší domácí deskou roku 2019. „Krása. Ještě lepší než naživo. Perfektní střídání atmosféry,“ napsal například jindy přísný kritik Miloš Keller z Country Rádia. A Pavel Rada z internetového Rádia Folk dodává: „Chytré texty, zajímavé pojetí cella jako sólového nástroje i zaranžování doprovodných nástrojů.“
Kdyby byl Pavel Čadek „jen“ písničkářem s violoncellem, jeho tvorba by takové nadšení nevyvolávala. Jenže na jeho albu se šťastně potkaly minimálně tři role, které Pavel zvládá na výbornou – je skvělým hráčem, nápaditým aranžérem a – což je pro písničkářské řemeslo mimořádně důležité – jedním z nejlepších textařů, kteří se na naší scéně v poslední době objevili. Čadek bývá řazen do jednoho žánrového ranku s už zavedenějšími písničkáři Michalem Horákem, Pokáčem nebo Tomášem Klusem. Při vší úctě ke Klusovu umění tvořit slovní hříčky, k Pokáčovu vtipu a Horákovým svěžím nápadům je Čadek některými svými texty trumfne. Jestli na naší mladé písničkářské scéně někdo dokáže propojit situační humor, umění parodie, slovní hříčky a cit pro všední a přitom silný příběh, je to právě Pavel Čadek. Na albu se jako výtečný textař představí už v první písni, v níž jen zdánlivě „nemá co říct“ (Dobrý den). V druhé (Ženská, co mě brzo zničí) vrství nápady tak rychle a intenzivně, že mu člověk odpustí i prohřešky proti gramatice (špatně užitý přechodník), moravismus „chcu“ nebo podivné skloňování, ovšem ve prospěch geniálního rýmu („Jsi cesta, z které letí rajče / na hlavu Richarda Krajče“). Úplně jinak s textem pracuje v Úředníkově songu, ve kterém v roli muže se štemplem posluchače odzbrojí všem známou otázkou „Jekže bylo to jméno?“.
Čadek ovšem není jen písničkář-humorista. Ano, když poprvé slyšíte jeho hit Nelajkla mi status, můžete se propadat za břicho. Ale zpívající violoncellista své vtipné já vyvažuje například originálními metaforami ve vážnější skladbě Ona má („Ona zní, jak javorové flétny / a tvůj hlas jak písek v hoboji, když hráč je nepříčetný“). A podobně jako pracuje s různými vrstvami jazyka a typy básnické obrazotvornosti, používá v různých rolích i svůj nástroj. Vlastně co píseň, to jiný zvuk cella, které ovládá tu jako klasický hráč, tu jako folkař, tu jako metalista. A v písni Hej holka dokonce jako hip-hoper. Šťastné je přitom i propojení pizzicato hraného violoncella s táhlými tóny akordeonu nebo střídání rejstříků zpěvu – od folkového vyprávění přes téměř rap až po skutečný zpěv.
Pokud má tedy někdo slabost pro písničkáře tradičního střihu se zaměřením na „chytré“ texty, má rád humor a zároveň mu není lhostejná hudební úroveň písní a kvalita zpěvu, je Pavel Čadek skvělou volbou. Na současné tuzemské scéně jednou z nejlepších možných.
Pavel Čadek – Cellofolk. Vydáno vlastním nákladem, distribuce: Indies Happy Trails. 13 písní, celková stopáž: 44:41
Zatím nebyl přidán žádný komentář..