Podvečerní procházka se psem, projížďka na kole, koupání na Říčkách, to je dnešní Mariánské údolí. Není to ale tak dávno, kdy tu davy prostého lidu vytřeštěně sledovaly vystoupení Michala Davida, Hany Zagorové i sovětských souborů písní a tanců. Mírové slavnosti vždy udělaly z Líšně na pár dní centrum celého města.
Mariánské údolí získalo své jméno po manželce majitele líšeňského panství Eduarda Belcrediho. Šlechtičnu Marii vystřídal jako dárce jména pro líšeňské údolí na 40 let dělnický prezident Klement Gottwald. Zúčastnil se tu dělnické demonstrace v roce 1938 a po válce právě pod jeho jménem zažívalo údolí největší příval návštěvníků – Slavnosti míru a československo-sovětského přátelství přitáhly každoročně desítky tisíc lidí a snesou z hlediska návštěvnosti brněnských akcí srovnání patrně jen se současnými ohňostroji na festivalu Ignis Brunensis. Davy nevěřících poutníků sem ale v letech 1949–1990 nechodily ani tak vyznávat lásku sovětským bratřím, jako spíš na kolotoče. K těm patřila taky muzika a na hlavní scéně byly po vystoupení národopisných souborů k vidění špičky naší pop music. Představa pro někoho děsivá, pro někoho neodolatelně přitažlivá beze změny účinkujících ještě dnes.
Dnes už tam ale žádné špičky pop ani jiné music neuslyšíte, pokud není v některé z výletních hospod nahlas puštěné rádio. Když se vypravíte až na okraj staré Líšně, otevře se před vámi na konečné autobusu pohled do rozlehlého údolí sevřeného strmými stráněmi, zleva zaslechnete cinkání sklenic i pivní hovory z první restaurace a možná k vám dolehne hučení kompresoru, který nafukuje skákací hrad pro děti. Údolí se postupně zaplňuje atrakcemi jiného druhu a méně masovými, než byly ty česko-sovětské. Čestné tribuny zaseknuté do svahu vpravo pomalu pohlcuje příroda a beton se pomalu drolí silou náletových dřevin. Rudyard Kipling v jedné povídce z Druhé knihy džunglí nechal vstoupit přírodu do opuštěné vesnice. Jak je vidět, nemusí to být zrovna indický prales, aby do sebe dokázal pojmout zdánlivě věčné lidské dílo, česká bučina si taky poradí.
Když přelezete zábranu, která má patrně odradit návštěvníky od šplhání na pomalu se rozpadající schody, pojmete možná i maličko obdivu k fyzické kondici komunistických funkcionářů. Ačkoliv v televizi působili dojmem nepohyblivých fotrů, tady se museli vyšplhat po nepříjemně úzkých a prudkých stupních na svá vyvýšená místa, z nichž sledovali slavnostní mumraj dole. Možná taky získáte dojem, že je ve stráni schovaná aztécká pyramida, z níž se jedna stěna nějakým nedopatřením odhalila světu. Nějaký vchod do templu byste ale hledali marně, stejně jako obětiště nahoře. Jen houštiny bříz a jiného plevele. „I za slunného léta je zde zvláštní stín,“ mohl by zaveršovat Vítězslav Nezval i tady, nejen na břehu řeky Svratky.
Ani se nechce věřit, jak tu bývalo ještě před třiceti lety živo. Nostalgických vzpomínek mám na tu dobu pramálo a ikonou normalizačního popu Michalem Davidem se mi naštěstí dařilo pohrdat už před pubertou – čert vem naše zlaté hochy z Nagana, po jejichž zádech se ten kolotočářský pop znovu vyšplhal do centra zájmu. Jako děcko jsem byl na „mírových slavnostech“, jak se zkráceně říkalo, několikrát s dědečkem. Nejvíc si z nich vzpomínám na ruskou zmrzlinu a limonádu v igelitovém pytlíku s brčkem, která mi přišla úžasná. Ke slyšení ale bývaly i maličko chytřejší věci než všichni ti naši populární zpěváci. Vzadu za hlavním pódiem byla ještě menší scéna, na které se střídali písničkáři a rockové kapely: většina brněnských hvězd různé svítivosti se tu v průběhu let objevila.
Během slavností ožilo nejen údolí, ale také okolní stráně. Zaprvé patřilo k otázkám cti nechodit hlavním vchodem a proniknout do areálu zdarma nějakou boční cestou. Směrem z údolí do úbočí se zase chodilo na toaletu, protože hygiena byla tou poslední věcí, na kterou se dbalo. Po slavnostech bylo celé údolí plné odpadků a špíny všeho druhu.
Mimo těch několik dní na konci června to ale bylo Gottwaldovo údolí klidné místo na výlety stejně jako dříve, kdy se mu říkalo Mariánské nebo Mariathal, nebo dnes, kdy už jsme na němčinu zapomněli. Zkraje jsou cesty po obou stranách poměrně frekventované, se psy i bez psů sem chodí lidé ze širokého okolí, ale čím dál zajdete, tím je větší klid. Kolem dnešní hospody U raka můžete odbočit doprava směrem na Mokrou a Horákov, když půjdete pořád rovně, dostanete se kolem několika rybníků k Muchově boudě směrem na Ochoz. V obou přípaech se blížíte Moravskému krasu: dál už je to na vás. Rád bych tu napsal, že už přitom určitě odnikud nezaslechnete dunět Decibely lásky nebo Děti ráje, ale ani tuto ubohou jistotu ještě stále nemáme. Možná budou mít na některé z okolních chat puštěné nahlas rádio.
Minulé pondělí jsme naslouchali před Janáčkovým divadlem, příště nás čeká Besední dům.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..