Pět minut před začátkem: Janáčkovo divadlo

Pět minut před začátkem: Janáčkovo divadlo

Před Janáčkovým divadlem je letos v létě živo jako na kolotočích. Nové vodotrysky i vodní opona lákají k odpočinku, pozorování i osvěžení a nakonec zadělaly městu i na malý skandál, když si z nich méně konvenční jedinci udělali koupaliště. Ale ať už si o lidech koupajících se v kašně myslíme cokoliv, pořád je to lepší než kolotoče, které tam ještě před několika lety opravdu stávaly.

V mezidobí mezi kolotoči a dneškem se na zplanýrované ploše parkovalo, potom se chvíli nedělo nic a nakonec jsou před divadlem podzemní garáže a nad nimi ta spousta vody, napevno zabudované stolky se sedačkami a taky tráva. Dnes si člověk může postát na schodech před divadlem a nemusí prchat dovnitř málem se zavřenýma očima, aby se na tu hrůzu směrem k pomníku rudoarmějce nemusel dívat. Před kolotoči tu také bývala voda, ale to už je hodně dávno. Do obdélníkové nádrže směřovaly obloukem proudy z menších trysek a na konci stál opravdový, pořádný vodotrysk, kterému dnešní vodní opona nesahá ani po kotníky. Sice neuměl takové obrazce a nápisy, ale za starých časů bylo stejně všechno lepší a dětskému údivu z věcí viděných poprvé se sotva něco vyrovná. Na zvuky, které tehdy bývalo slyšet před divadlem, si naštěstí nevzpomínám, takže můžeme klidně považovat za nejlepší ty dnešní.

Poprvé jsem starý vodotrysk obdivoval někdy začátkem sedmdesátých let, možná cestou na první představení, které jsem v Janáčkově divadle viděl. Byl to balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky a nejsem zdaleka jediný, pro koho znamenal vstupní bránu do světa velkého divadla. Potom už jsme ale s maminkou chodili především na opery, kromě obligátního Labutího jezera. Rozhodně jsem hodně brzo viděl Prodanou nevěstu, z níž mi jakousi záhadou utkvělo ze všeho nejvíc Kecalovo ujišťování „všechno je hotovo“. Z Rusalky jsem si nejvíc pamatoval slávu, kterou divadlo přichystalo k padesátinám Václavu Halířovi – jeho postavu zeleného vodníka to ještě víc zvýraznilo. Dál mě zaujalo, že Rusalka byla ve třetím dějství najednou šedohnědá a na hlavě se jí cosi blýskalo – netušil jsem proč. Do nějakých deseti let jsem měl nakoukaný operní základ včetně takových nezbytností, jako byl Dalibor s Vilémem Přibylem nebo Zámečníkův Ferda Mravenec – brali jsme to s matkou šmahem. Ale do divadla jsem chodil rád, kromě samotného představení to vždycky znamenalo peprmintové bonbóny v čokoládě a navíc – při troše štěstí – i ten olbřímí vodotrysk. Dnes mi jeho nevyzpytatelné tryskání/netryskání připomíná film Jacquese Tatiho Můj strýček – jeho sestra a švagr v supermoderním domě pouštěli zahradní fontánu, jenom když přicházela důležitá návštěva.

Divadlo narozdíl od vodotrysku ale fungovalo vždycky, dobrodružství zrušeného představení jsem tu zažl jen jednou: nehráli se Mistři pěvci norimberští a nejspíš to bylo dobře, možná bych dnes Wagnera nenáviděl. Janáčkovo divadlo se otevřelo pro první návštěvníky 2. října 1965. Bylo jich zřejmě bezmála 1400 – taková byla tehdy kapacita hlediště a dá se předpokládat, že bylo plno. Hrály se Příhody lišky Bystroušky, čímž dostal brněnský kolorit opery zatím poslední významnou pečeť. Tím nechci říci, že by její další inscenace byly bezvýznamné, ale samotný fakt, že se v Brně hraje Janáček, by měl patřit mezi samozřejmosti. Já jsem viděl až další inscenaci Bystroušky, ve které zpíval Revírníka Richard Novák. V té první byl za faráře a jezevce, což si zopakoval také v pařížské inscenaci, kterou nastudoval Charles Mackerras. S otevřením divadla slavil i třicáté čtvrté narozeniny – narodil se ve stejný den – a vypadá to, že letos oslaví osmdesáté čtvrté, stále v plné práci. Ještě pořád zpívá a součástí letošní inscenace Tosky je jeho Kostelník.

janackovo-divadlo-2015-07-001 janackovo-divadlo-2015-07-005 janackovo-divadlo-2015-07-007 janackovo-divadlo-2015-07-016 janackovo-divadlo-2015-07-018 janackovo-divadlo-2015-07-020

Dnes je kapacita hlediště o nějakých 300 míst nižší. Vyhovuje to posluchačům, kteří sedí pohodlněji, i výročním zprávám, v nichž lépe vycházejí procenta návštěvnosti. Nezmenšené ale zůstalo jeviště – největší z českých divadel vůbec. Vysloveně si říká o velké, rozmáchlé inscenace a díky němu jsme mohli vidět i hostující soubor Královské opery Covent Garden, který tu jako součást Roku české hudby 2004 provedl inscenaci rekonstruované verze Řeckých pašijí. Bylo to sice až začátkem roku 2005, ale vem to čert. Slyšeli jsme vynikající zpěváky – přinejmenším Willard White a Marie McLaughlin stojí za připomínku – a také si připomněli, že náš operní sbor špičkové kvalitě bez potíží stačí. Ten samý Rok české hudby zde také velkolepou operní produkcí začal, byla to Její pastorkyňa v inscenaci z Vídeňské státní opery. Stejně jako pašije ji vytvořil David Pountney, ale narozdíl od Martinů se svým „odkrojovaným“ Janáčkem u publika narazil. Obrovská strojovna mlýnice si vysloužila přezdívku „Temelín“ a bylo vymalováno. Pountneyho Jenůfa nicméně zahájila janáčkovský festival, na němž byly provedeny VŠECHNY Janáčkovy opery, byť některé jen koncertně. Něco takového asi v Brně hned tak znovu nezažijeme. Dnešní festival Janáček Brno měl první ročník v roce 2008 a ubírá se jinými dramaturgickými cestami.

Dolů pod divadlo se chodívalo odjakživa do Bohémy, která se po letech útlumu vrátila aspoň ke stabilnímu provozu, když ne ke staré slávě. V prodejně bytových doplňků vpravo bývala menší kavárna a hrával se tam jazz – to už se asi nevrátí nikdy. K divadlu se zase chodilo na pravidelné sobotní burzy, na kterých se v dobách normalizace daly koupit vinyly čili elpíčka rockových a vůbec nedostupných kapel. Našel se tu sortiment od Suzi Quatro přes Nazareth a Kiss až po Zappu a kromě obchodujících sem ráda zajížděla i policie čili Veřejná bezpečnost, protože kam bychom s tím socialismem přišli, kdyby si lidi jen tak prodávali a nakupovali. Desky byly strašně drahé a stejně šly na odbyt. Přehrávat je na kazety a šířit mezi známé nebylo pirátství, ale něco mezi vítanou charitou a podkopáváním režimu. Ať už se ale kolem měnilo cokoliv, do divadla se chodilo pořád. Snad nejvíc ze všeho – co já pamatuji – na inscenaci Nabucca z roku 1985. Verdiho hit o vyjití z potupného zajetí ke svobodě a režisér Václav Věžník se sešli s očekáváním publika, jako se to podaří málokdy. Na lístky se stály v předprodeji mnohahodinové fronty a představení vydrželo v repertoáru 15 let.

Mám vzdušný interiér Janáčkova divadla rád a zároveň trpím jeho akustikou, i když asi méně než členové souboru, kteří se s ní musí potýkat pořád. Stejně jako filharmonici, jejichž velké koncerty zde mají svůj dlouhodobý provizorní útulek. Ale čokoládovými bonbóny už si návštěvy zpříjemňovat nemusím, takže to asi není tak hrozné.

Dnešních pět minut jsme čekali, naslouchali a vzpomínali před Janáčkovým divadlem. Minule jsme stáli před Stadionem, příště nás čeká Mariánské údolí.

Foto Boris Klepal, historický záběr archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Stojíme před koncertním sálem, před divadlem, před klubem a čekáme, „až to začne“. Jenže nezačne nic, protože skončila sezóna a hudba se přesunula na festivaly nebo si vzala volno – místo představení začaly prázdniny. Tak nezbývá nic jiného než zůstat venku a naslouchat tomu, co zbylo, a čeho si jindy nevšímáme.  více



Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce