Před Janáčkovým divadlem je letos v létě živo jako na kolotočích. Nové vodotrysky i vodní opona lákají k odpočinku, pozorování i osvěžení a nakonec zadělaly městu i na malý skandál, když si z nich méně konvenční jedinci udělali koupaliště. Ale ať už si o lidech koupajících se v kašně myslíme cokoliv, pořád je to lepší než kolotoče, které tam ještě před několika lety opravdu stávaly.
V mezidobí mezi kolotoči a dneškem se na zplanýrované ploše parkovalo, potom se chvíli nedělo nic a nakonec jsou před divadlem podzemní garáže a nad nimi ta spousta vody, napevno zabudované stolky se sedačkami a taky tráva. Dnes si člověk může postát na schodech před divadlem a nemusí prchat dovnitř málem se zavřenýma očima, aby se na tu hrůzu směrem k pomníku rudoarmějce nemusel dívat. Před kolotoči tu také bývala voda, ale to už je hodně dávno. Do obdélníkové nádrže směřovaly obloukem proudy z menších trysek a na konci stál opravdový, pořádný vodotrysk, kterému dnešní vodní opona nesahá ani po kotníky. Sice neuměl takové obrazce a nápisy, ale za starých časů bylo stejně všechno lepší a dětskému údivu z věcí viděných poprvé se sotva něco vyrovná. Na zvuky, které tehdy bývalo slyšet před divadlem, si naštěstí nevzpomínám, takže můžeme klidně považovat za nejlepší ty dnešní.
Poprvé jsem starý vodotrysk obdivoval někdy začátkem sedmdesátých let, možná cestou na první představení, které jsem v Janáčkově divadle viděl. Byl to balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky a nejsem zdaleka jediný, pro koho znamenal vstupní bránu do světa velkého divadla. Potom už jsme ale s maminkou chodili především na opery, kromě obligátního Labutího jezera. Rozhodně jsem hodně brzo viděl Prodanou nevěstu, z níž mi jakousi záhadou utkvělo ze všeho nejvíc Kecalovo ujišťování „všechno je hotovo“. Z Rusalky jsem si nejvíc pamatoval slávu, kterou divadlo přichystalo k padesátinám Václavu Halířovi – jeho postavu zeleného vodníka to ještě víc zvýraznilo. Dál mě zaujalo, že Rusalka byla ve třetím dějství najednou šedohnědá a na hlavě se jí cosi blýskalo – netušil jsem proč. Do nějakých deseti let jsem měl nakoukaný operní základ včetně takových nezbytností, jako byl Dalibor s Vilémem Přibylem nebo Zámečníkův Ferda Mravenec – brali jsme to s matkou šmahem. Ale do divadla jsem chodil rád, kromě samotného představení to vždycky znamenalo peprmintové bonbóny v čokoládě a navíc – při troše štěstí – i ten olbřímí vodotrysk. Dnes mi jeho nevyzpytatelné tryskání/netryskání připomíná film Jacquese Tatiho Můj strýček – jeho sestra a švagr v supermoderním domě pouštěli zahradní fontánu, jenom když přicházela důležitá návštěva.
Divadlo narozdíl od vodotrysku ale fungovalo vždycky, dobrodružství zrušeného představení jsem tu zažl jen jednou: nehráli se Mistři pěvci norimberští a nejspíš to bylo dobře, možná bych dnes Wagnera nenáviděl. Janáčkovo divadlo se otevřelo pro první návštěvníky 2. října 1965. Bylo jich zřejmě bezmála 1400 – taková byla tehdy kapacita hlediště a dá se předpokládat, že bylo plno. Hrály se Příhody lišky Bystroušky, čímž dostal brněnský kolorit opery zatím poslední významnou pečeť. Tím nechci říci, že by její další inscenace byly bezvýznamné, ale samotný fakt, že se v Brně hraje Janáček, by měl patřit mezi samozřejmosti. Já jsem viděl až další inscenaci Bystroušky, ve které zpíval Revírníka Richard Novák. V té první byl za faráře a jezevce, což si zopakoval také v pařížské inscenaci, kterou nastudoval Charles Mackerras. S otevřením divadla slavil i třicáté čtvrté narozeniny – narodil se ve stejný den – a vypadá to, že letos oslaví osmdesáté čtvrté, stále v plné práci. Ještě pořád zpívá a součástí letošní inscenace Tosky je jeho Kostelník.
Dnes je kapacita hlediště o nějakých 300 míst nižší. Vyhovuje to posluchačům, kteří sedí pohodlněji, i výročním zprávám, v nichž lépe vycházejí procenta návštěvnosti. Nezmenšené ale zůstalo jeviště – největší z českých divadel vůbec. Vysloveně si říká o velké, rozmáchlé inscenace a díky němu jsme mohli vidět i hostující soubor Královské opery Covent Garden, který tu jako součást Roku české hudby 2004 provedl inscenaci rekonstruované verze Řeckých pašijí. Bylo to sice až začátkem roku 2005, ale vem to čert. Slyšeli jsme vynikající zpěváky – přinejmenším Willard White a Marie McLaughlin stojí za připomínku – a také si připomněli, že náš operní sbor špičkové kvalitě bez potíží stačí. Ten samý Rok české hudby zde také velkolepou operní produkcí začal, byla to Její pastorkyňa v inscenaci z Vídeňské státní opery. Stejně jako pašije ji vytvořil David Pountney, ale narozdíl od Martinů se svým „odkrojovaným“ Janáčkem u publika narazil. Obrovská strojovna mlýnice si vysloužila přezdívku „Temelín“ a bylo vymalováno. Pountneyho Jenůfa nicméně zahájila janáčkovský festival, na němž byly provedeny VŠECHNY Janáčkovy opery, byť některé jen koncertně. Něco takového asi v Brně hned tak znovu nezažijeme. Dnešní festival Janáček Brno měl první ročník v roce 2008 a ubírá se jinými dramaturgickými cestami.
Dolů pod divadlo se chodívalo odjakživa do Bohémy, která se po letech útlumu vrátila aspoň ke stabilnímu provozu, když ne ke staré slávě. V prodejně bytových doplňků vpravo bývala menší kavárna a hrával se tam jazz – to už se asi nevrátí nikdy. K divadlu se zase chodilo na pravidelné sobotní burzy, na kterých se v dobách normalizace daly koupit vinyly čili elpíčka rockových a vůbec nedostupných kapel. Našel se tu sortiment od Suzi Quatro přes Nazareth a Kiss až po Zappu a kromě obchodujících sem ráda zajížděla i policie čili Veřejná bezpečnost, protože kam bychom s tím socialismem přišli, kdyby si lidi jen tak prodávali a nakupovali. Desky byly strašně drahé a stejně šly na odbyt. Přehrávat je na kazety a šířit mezi známé nebylo pirátství, ale něco mezi vítanou charitou a podkopáváním režimu. Ať už se ale kolem měnilo cokoliv, do divadla se chodilo pořád. Snad nejvíc ze všeho – co já pamatuji – na inscenaci Nabucca z roku 1985. Verdiho hit o vyjití z potupného zajetí ke svobodě a režisér Václav Věžník se sešli s očekáváním publika, jako se to podaří málokdy. Na lístky se stály v předprodeji mnohahodinové fronty a představení vydrželo v repertoáru 15 let.
Mám vzdušný interiér Janáčkova divadla rád a zároveň trpím jeho akustikou, i když asi méně než členové souboru, kteří se s ní musí potýkat pořád. Stejně jako filharmonici, jejichž velké koncerty zde mají svůj dlouhodobý provizorní útulek. Ale čokoládovými bonbóny už si návštěvy zpříjemňovat nemusím, takže to asi není tak hrozné.
Dnešních pět minut jsme čekali, naslouchali a vzpomínali před Janáčkovým divadlem. Minule jsme stáli před Stadionem, příště nás čeká Mariánské údolí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..