Pět minut před začátkem: Janáčkovo divadlo

Pět minut před začátkem: Janáčkovo divadlo

Před Janáčkovým divadlem je letos v létě živo jako na kolotočích. Nové vodotrysky i vodní opona lákají k odpočinku, pozorování i osvěžení a nakonec zadělaly městu i na malý skandál, když si z nich méně konvenční jedinci udělali koupaliště. Ale ať už si o lidech koupajících se v kašně myslíme cokoliv, pořád je to lepší než kolotoče, které tam ještě před několika lety opravdu stávaly.

V mezidobí mezi kolotoči a dneškem se na zplanýrované ploše parkovalo, potom se chvíli nedělo nic a nakonec jsou před divadlem podzemní garáže a nad nimi ta spousta vody, napevno zabudované stolky se sedačkami a taky tráva. Dnes si člověk může postát na schodech před divadlem a nemusí prchat dovnitř málem se zavřenýma očima, aby se na tu hrůzu směrem k pomníku rudoarmějce nemusel dívat. Před kolotoči tu také bývala voda, ale to už je hodně dávno. Do obdélníkové nádrže směřovaly obloukem proudy z menších trysek a na konci stál opravdový, pořádný vodotrysk, kterému dnešní vodní opona nesahá ani po kotníky. Sice neuměl takové obrazce a nápisy, ale za starých časů bylo stejně všechno lepší a dětskému údivu z věcí viděných poprvé se sotva něco vyrovná. Na zvuky, které tehdy bývalo slyšet před divadlem, si naštěstí nevzpomínám, takže můžeme klidně považovat za nejlepší ty dnešní.

Poprvé jsem starý vodotrysk obdivoval někdy začátkem sedmdesátých let, možná cestou na první představení, které jsem v Janáčkově divadle viděl. Byl to balet Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky a nejsem zdaleka jediný, pro koho znamenal vstupní bránu do světa velkého divadla. Potom už jsme ale s maminkou chodili především na opery, kromě obligátního Labutího jezera. Rozhodně jsem hodně brzo viděl Prodanou nevěstu, z níž mi jakousi záhadou utkvělo ze všeho nejvíc Kecalovo ujišťování „všechno je hotovo“. Z Rusalky jsem si nejvíc pamatoval slávu, kterou divadlo přichystalo k padesátinám Václavu Halířovi – jeho postavu zeleného vodníka to ještě víc zvýraznilo. Dál mě zaujalo, že Rusalka byla ve třetím dějství najednou šedohnědá a na hlavě se jí cosi blýskalo – netušil jsem proč. Do nějakých deseti let jsem měl nakoukaný operní základ včetně takových nezbytností, jako byl Dalibor s Vilémem Přibylem nebo Zámečníkův Ferda Mravenec – brali jsme to s matkou šmahem. Ale do divadla jsem chodil rád, kromě samotného představení to vždycky znamenalo peprmintové bonbóny v čokoládě a navíc – při troše štěstí – i ten olbřímí vodotrysk. Dnes mi jeho nevyzpytatelné tryskání/netryskání připomíná film Jacquese Tatiho Můj strýček – jeho sestra a švagr v supermoderním domě pouštěli zahradní fontánu, jenom když přicházela důležitá návštěva.

Divadlo narozdíl od vodotrysku ale fungovalo vždycky, dobrodružství zrušeného představení jsem tu zažl jen jednou: nehráli se Mistři pěvci norimberští a nejspíš to bylo dobře, možná bych dnes Wagnera nenáviděl. Janáčkovo divadlo se otevřelo pro první návštěvníky 2. října 1965. Bylo jich zřejmě bezmála 1400 – taková byla tehdy kapacita hlediště a dá se předpokládat, že bylo plno. Hrály se Příhody lišky Bystroušky, čímž dostal brněnský kolorit opery zatím poslední významnou pečeť. Tím nechci říci, že by její další inscenace byly bezvýznamné, ale samotný fakt, že se v Brně hraje Janáček, by měl patřit mezi samozřejmosti. Já jsem viděl až další inscenaci Bystroušky, ve které zpíval Revírníka Richard Novák. V té první byl za faráře a jezevce, což si zopakoval také v pařížské inscenaci, kterou nastudoval Charles Mackerras. S otevřením divadla slavil i třicáté čtvrté narozeniny – narodil se ve stejný den – a vypadá to, že letos oslaví osmdesáté čtvrté, stále v plné práci. Ještě pořád zpívá a součástí letošní inscenace Tosky je jeho Kostelník.

janackovo-divadlo-2015-07-001 janackovo-divadlo-2015-07-005 janackovo-divadlo-2015-07-007 janackovo-divadlo-2015-07-016 janackovo-divadlo-2015-07-018 janackovo-divadlo-2015-07-020

Dnes je kapacita hlediště o nějakých 300 míst nižší. Vyhovuje to posluchačům, kteří sedí pohodlněji, i výročním zprávám, v nichž lépe vycházejí procenta návštěvnosti. Nezmenšené ale zůstalo jeviště – největší z českých divadel vůbec. Vysloveně si říká o velké, rozmáchlé inscenace a díky němu jsme mohli vidět i hostující soubor Královské opery Covent Garden, který tu jako součást Roku české hudby 2004 provedl inscenaci rekonstruované verze Řeckých pašijí. Bylo to sice až začátkem roku 2005, ale vem to čert. Slyšeli jsme vynikající zpěváky – přinejmenším Willard White a Marie McLaughlin stojí za připomínku – a také si připomněli, že náš operní sbor špičkové kvalitě bez potíží stačí. Ten samý Rok české hudby zde také velkolepou operní produkcí začal, byla to Její pastorkyňa v inscenaci z Vídeňské státní opery. Stejně jako pašije ji vytvořil David Pountney, ale narozdíl od Martinů se svým „odkrojovaným“ Janáčkem u publika narazil. Obrovská strojovna mlýnice si vysloužila přezdívku „Temelín“ a bylo vymalováno. Pountneyho Jenůfa nicméně zahájila janáčkovský festival, na němž byly provedeny VŠECHNY Janáčkovy opery, byť některé jen koncertně. Něco takového asi v Brně hned tak znovu nezažijeme. Dnešní festival Janáček Brno měl první ročník v roce 2008 a ubírá se jinými dramaturgickými cestami.

Dolů pod divadlo se chodívalo odjakživa do Bohémy, která se po letech útlumu vrátila aspoň ke stabilnímu provozu, když ne ke staré slávě. V prodejně bytových doplňků vpravo bývala menší kavárna a hrával se tam jazz – to už se asi nevrátí nikdy. K divadlu se zase chodilo na pravidelné sobotní burzy, na kterých se v dobách normalizace daly koupit vinyly čili elpíčka rockových a vůbec nedostupných kapel. Našel se tu sortiment od Suzi Quatro přes Nazareth a Kiss až po Zappu a kromě obchodujících sem ráda zajížděla i policie čili Veřejná bezpečnost, protože kam bychom s tím socialismem přišli, kdyby si lidi jen tak prodávali a nakupovali. Desky byly strašně drahé a stejně šly na odbyt. Přehrávat je na kazety a šířit mezi známé nebylo pirátství, ale něco mezi vítanou charitou a podkopáváním režimu. Ať už se ale kolem měnilo cokoliv, do divadla se chodilo pořád. Snad nejvíc ze všeho – co já pamatuji – na inscenaci Nabucca z roku 1985. Verdiho hit o vyjití z potupného zajetí ke svobodě a režisér Václav Věžník se sešli s očekáváním publika, jako se to podaří málokdy. Na lístky se stály v předprodeji mnohahodinové fronty a představení vydrželo v repertoáru 15 let.

Mám vzdušný interiér Janáčkova divadla rád a zároveň trpím jeho akustikou, i když asi méně než členové souboru, kteří se s ní musí potýkat pořád. Stejně jako filharmonici, jejichž velké koncerty zde mají svůj dlouhodobý provizorní útulek. Ale čokoládovými bonbóny už si návštěvy zpříjemňovat nemusím, takže to asi není tak hrozné.

Dnešních pět minut jsme čekali, naslouchali a vzpomínali před Janáčkovým divadlem. Minule jsme stáli před Stadionem, příště nás čeká Mariánské údolí.

Foto Boris Klepal, historický záběr archiv ND Brno

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Stojíme před koncertním sálem, před divadlem, před klubem a čekáme, „až to začne“. Jenže nezačne nic, protože skončila sezóna a hudba se přesunula na festivaly nebo si vzala volno – místo představení začaly prázdniny. Tak nezbývá nic jiného než zůstat venku a naslouchat tomu, co zbylo, a čeho si jindy nevšímáme.  více



Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Muzikál nemusí být vždy jen pocukrovaným pozlátkem, mazlivým hudebním vyprávěním zamotaným do přeslazeného konce. Městské divadlo Brno v české premiéře uvedlo broadwayský muzikál Drahý Evane Hansene. Navzdory komickým situacím diváka čeká téměř tragická story ze střední školy roubovaná na komorní hudební příběh. Tento celek nápaditě otevírá drsná témata jako je úzkost, osamocenost, deprese či dokonce sebevražda. Je tedy logické, že dílo s tklivou hudbou a psychologizujícími písňovými texty Benje Paseka a Justina Paula a vynalézavým libretem Stevena Levensona je dnes již takřka kultovním a že budí nadšení. Nyní se tedy lze navrch těšit z tohoto importu také do Brna.  více

Chrámový koncert, který se odehrál v pondělí 23. září v kostele sv. Augustina na Kraví hoře, prezentoval dramaturgickou linii večerů soudobé duchovní hudby tělesa Ensemble Opera Diversa s dirigentkou Gabrielou Tardonovou a smíšeného sboru Ensemble Versus se sbormistrem Patrikem Buchtou. Při podobných příležitostech je hudba – velice často v podobě světových či tuzemských premiér – provozována v brněnských kostelech, jež pokaždé nabízí odlišnou akustickou, ale i architektonickou rovinu. Nejinak tomu bylo i při recenzovaném koncertu, který v přímém přenosu vysílalo Radio Proglas. Zazněla díla tří českých skladatelů, na jejichž provedení se podíleli sopranistka Tereza Zimková, tenorista Stanislav Předota, trumpetista Josef Zimka a varhaník Martin Jakubíčekvíce

Jednou z nejočekávanějších hvězd letošního ročníku festivalu JazzFestBrno byl bezesporu americký kytarista Al Di Meola se svým projektem The Electric Years. Kytarový matador vystoupil v brněnském Sono centru v úterý 17. září při turné, ve kterém se – jak už z názvu projektu vyplývá - vrací především k sérii jazz-rockových nahrávek z druhé poloviny 70. let minulého století.  více

Již 69. sezonu zahájila v neděli 15. září v Janáčkově divadle Filharmonie Brno pod taktovkou jejího šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Divákům nabídla skladby Bedřicha Smetany a Antona Brucknera, kteří by tento rok oslavili dvousté narozeniny. Oproti avizovanému programu byl ovšem nedělní večer zkrácen o symfonickou báseň Hakon Jarl, neboť vydatné deště a s nimi spojené záplavy se nevyhnuly ani brněnskému okolí. Několik muzikantů se nemohlo do Brna na koncert bezpečně dostat. Jednou z nich byla i harfistka Ivana Švestková, jejíž part ve zmíněné symfonické básni velice náročný, nebylo možné takto narychlo sehnat náhradu.  více

S výhradně romantickým repertoárem na brněnský festival Špilberk přicestoval v sobotu 24. srpna korejský rozhlasový orchestr KBS Symphony Orchestra se svým hudebním ředitelem – finským dirigentem a houslistou – Pietari Inkinenem. Pozvání přijala také jihokorejská houslistka, absolventka prestižní Julliard School Bomsori Kimvíce

Festival Špilberk pořádá Filharmonie Brno již rovné čtvrt století na konci srpna na nádvoří stejnojmenného hradu. Čtyři hudební večery pod širým nebem divákům nabízí výběr koncertů z řad klasické, filmové, počítačové, ale často i jazzové či jiné hudby. Jedná se tak o rozmanitý mix interpretů a repertoárů s často příjemnou, letně uvolněnou atmosféru. Letošním velkým a předem vyprodaným tahákem byl středeční večer 21. srpna plný melodií z filmů Jamese Bonda v režii Českého národního symfonického orchestru pod taktovkou světově uznávaného dirigenta, skladatele a aranžéra Stevena Mercuria. V průběhu koncertu se posluchačům také představili zpěváci Sára MilfajtováVendula Příhodová a David Krausvíce

Nejčtenější

Kritika

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více