Stojíme před koncertním sálem, před divadlem, před klubem a čekáme, „až to začne“. Jenže nezačne nic, protože skončila sezóna a hudba se přesunula na festivaly nebo si vzala volno – místo představení začaly prázdniny. Tak nezbývá nic jiného než zůstat venku a naslouchat tomu, co zbylo, a čeho si jindy nevšímáme.
V sedm hodin začíná koncert. Člověk s posledními zbytky dobrých způsobů přijde nějakých patnáct minut předem, aby si dal věci do šatny a beze spěchu našel svoje místo v sále. Předtím se mu do čekací čtvrthodinky dost možná vejde ještě pětiminutovka na okounění venku. Prohlédne si příchozí, pozdraví známé a ačkoliv ještě neposlouchá, tak už slyší. Jeho oblíbené koncertní místo hlučí a ozývá se i zvenku, je obklopené zvuky, které znějí tak samozřejmě a nepřetržitě, až jsme se je naučili nevnímat. To je dobré jak pro nás, abychom se z věčného vyhodnocování vnějších podnětů nezbláznili, tak pro pořadatele, kteří si nechávají za zvukové zážitky zaplatit.
Když začnete jezdit po městě na kole, překvapí vás mnoho věcí – od nevyzpytatelné kombinace vstřícnosti a bezohlednosti řidičů až po účelnost takového způsobu dopravy. Uvědomíte si ale také, jak moc se lidé orientují pomocí sluchu, aniž si to uvědomují. Množství chodců, kteří vám klidně vejdou do silnice před kolo, protože nic neslyší, je větší než velké. Naše naslouchání okolnímu světu už nevyhodnocuje řev lovící šelmy, ale motor blížícího se auta. To není skuhrání nad dnešní uspěchanou dobou, ani životem odtrženým od přírody, to je fakt. Je to reflex, který nám zachraňuje život, a přestává fungovat, když stojíme v takřka stoprocentním bezpečí na chodníku (pokud se neblíží nějaký nástupce Olgy Hepnarové).
Před mohutným portálem Stadionu se začalo postávat už ve dvacátých letech minulého století a zatím zřejmě nejslavnější chvíle sálu přišla už 5. prosince 1927. Byla zde poprvé provedena Glagolská mše Leoše Janáčka, Filharmonický spolek Beseda brněnská řídil Jaroslav Kvapil. Slavná premiéra se minulý rok dočkala i repliky, která zakončila festival Janáček Brno hudební smrští, jakou město z vlastních zdrojů dlouho nevytvořilo. Mohli jsme si připomenout, jak hudba na Stadionu krásně zní, stejně jako varhany dovezené kdysi z Rudolfina. Mohli jsme se dívat na interiérové doplňky včetně diskokoulí, které k původnímu vybavení postupně přidal čas. Mohli jsme se mačkat v nepohodlném předsálí, skrze nějž se proplétali do sálu i hudebníci.
Vzpomínat na doby, kdy roli náhrady za koncertní sál ještě nehrálo Janáčkovo divadlo, a na koncerty brněnské filharmonie jsme chodili sem. Pro brněnský rozhlas tu kdysi pracoval a nahrával Břetislav Bakala a po druhé světové válce sem zajížděly také světové dirigentské hvězdy. Myslím opravdové hvězdy, jako byli Adrian Boult, Fritz Bush a Jevgenij Mravinskij, ne jak se to v propagačních materiálech tvrdí o každém. Slyšeli jsme tu výkony slavné i neslavné, hudebníky mimořádné i zapomenutelné a třeba také absolventský koncert Martina Dohnala a jeho symfonii Pravoslavnaja s basbarytonovým sólem Jurije Gorbunova. Na Expozici nové hudby jsme šli kolem nepoužívaných studií ještě před čtyřmi lety – opera Foreign Experiences skladatele Roberta Ashleyho byla zážitek jako z jiného světa.
Slýchali jsme v sále zvuky z tělocvičny i restaurace a chodili sem na plesy, zatímco vedle do Melodky se chodívalo na disko. Byli jsme tu na koncertě Pražského výběru, kterému dělal předkapelu český pokus o poctivý hard rock jménem Dux. Nebylo by na něm nic extra zajímavého, kdyby se v jeho sestavě neobjevil legendární baskytarista Mišíkových Etc… a Kratochvílových Jazz Q Vladimír Padrůněk. A vzpomínky můžou zabrousit do Prahy, kde jsme ho potkali v hospodě v naprosto zničeném stavu, z kterého už nenašel cestu ven. A kde nějaké máničky od Malvazu nechaly troubu z Brna přespat, ale zároveň ho nezapomněly obtáhnout o dost peněz… je to jako madlenka namočená v čaji.
Za pět minut sice Hledání ztraceného času nenapíšete, ale aspoň na malou chvíli se to vyzkoušet dá. Budeme o prázdninách hledat ztracený čas před místy, kde v Brně koncerty bývaly nebo bývají, a poslouchat přitom jejich zvuky zvenku. Začali jsme Stadionem, příští týden budeme vyhlížet a naslouchat před Janáčkovým divadlem.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..