Pět minut před začátkem: Zbrojovka, fotbal, metal

Pět minut před začátkem: Zbrojovka, fotbal, metal

Hudba patří k fotbalu stejně jako míč a chytré řeči v hospodě. Na stadionu za Lužánkami zněla asi nejčastěji z reproduktorů oficiální hymna klubu „Zbrojovka do toho!“. Při očekávání obzvlášť tvrdého souboje se z kotle ozýval chorál na melodii Rudého praporu s lehce pozměněným textem: „Píchni ho, bodni ho, pusť mu krev!“ Fotbal se odsud také kvůli hudbě poprvé odstěhoval do vyhnanství na Srbskou: za Lužánkami svůj první český koncert odehrála Metallica.

Černá Pole byla – a vlastně pořád jsou – jedna z nejklidnějších čtvrtí města. Na silnicích mezi vilou Tugendhat a Lesnickou jsme si kdysi hrávali prakticky bezstarostně, protože auto tudy projelo tak jednou za hodinu. Když se na křižovatce potkala dvě auta, obvykle skončila v sobě, protože tu nikoho ani nenapadlo, aby se rozhlížel. Z oboustranně průjezdných ulic se tedy nadělaly jednosměrky, poslední vzrušení bylo pryč a měšťácká usedlost slavila své unylé vítězství. Každou druhou neděli se ale cosi stalo: pro zaparkovaná auta nebylo možné přejít na druhou stranu ulice a po Černopolní se ubíraly skupinky více či méně hlučných lidí, až se slily do jednolitého proudu pod kopcem. Hrála Zbrojovka, šlo se na fotbal.

Hrající si děti většinou nešly, to dá rozum. Zaprvé by toho moc neviděly a zadruhé by slyšely až příliš mnoho slov, o kterých jim rodiče doma tvrdili, že se neříkají. Ale řev ze stadionu vytvářel charakteristickou a fascinující zvukovou kulisu. Vzdálené hučení s kolísavou intenzitou, v němž se i malý člověk brzy naučil rozeznávat fauly, povedené přihrávky, zmařené šance i góly. Jednotlivá slova nebyla k rozeznání, ale desetitisíce lidí, které tehdy na fotbal chodily, vytvářely dojem, že kdesi pod kopcem stojí obrovské město plné vlastního života, zcela nezávislého na okolí. Později jsem občas na fotbal i zašel, vždycky někam k okraji kotle, odkud se dalo dobře zdrhnout a zároveň nebýt mezi trpnými čumily na důchodcovské tribuně naproti. Kdo odmítal platit vstupné, chodil na tribunu chudých. Jinými slovy zoufale se snažil něco zahlédnout z kopce zvaného Planýrka, přičemž ve výhledu bránila především výsledková tabule otočená k neplatícím šetřílkům zády.

Bylo to komické škudlení a příliš mnoho lidí se jím nezesměšňovalo, ale přece přišla chvíle, kdy se zaplnila snad všechna místa, odkud bylo na stadion aspoň trochu vidět, včetně střechy dnešní Mendelovy univerzity. Nebylo to v roce 1978, kdy Zbrojovka Brno získala svůj jediný mistrovský titul pod vedením Josefa Masopusta, ale až o patnáct let později. Metallica vydala v roce 1991 svoje „černé album“, s ploužáky Nothing Else MattersUnforgiven pronikla vysoko do hitparád a za dva roky doputovala naživo i do Brna. Zarputilí příznivci thrash metalu se mohli vztekat, že vyměkla a už to není ono, i tak se ale na brněnský koncert sjeli prakticky všichni, kteří mohli. Ti nejzarputilejší aspoň formálně předstírali, že jdou především na Suicidal Tendencies nebo dokonce na The Cult (zpětně mi ještě víc dochází, jak to byla silná sestava účinkujících – k hlavním hvězdám opravdu nebylo potřeba se protrpět). A nakonec je nejslavnější z velké thrashmetalové čtyřky stejně dostali a nikdo moc neřešil, jak James Hetfield zpíval, Kirk Hammet vyhrával sóla a Lars Ulrich drtil bicí. Hodně pozornosti si užil basista Jason Newsted, kterého Hetfield z pozice frontmana hodně tlačil dopředu. Koncert si užili – nebo ho prokleli – úplně všichni. Zatímco fotbal býval slyšet v blízkém okolí stadionu, Metallica se dala poslouchat v klidu i na Kraví Hoře.

zbrojovka-brno-2015-08-004 zbrojovka-brno-2015-08-007 zbrojovka-brno-2015-08-013 zbrojovka-brno-2015-08-015 zbrojovka-brno-2015-08-017 zbrojovka-brno-2015-08-019 zbrojovka-brno-2015-08-021 zbrojovka-brno-2015-08-022 zbrojovka-brno-2015-08-025

Na starém stadionu Zbrojovky našlo útočiště také ilegální studio brněnského rozhlasu po okupaci v roce 1968. Petr Ulrych odsud 22. srpna 1968 v 8.30 ráno zpíval narychlo složenou píseň Zachovejte klid. Několik měsíců poté koncertovali hned vedle na Zimním stadionu Beach Boys. A potom už postupně spadla klec, hokejisty Komety čekal postupný ústup ze staré slávy, fotbalovou Zbrojovku naopak vzestup k vrcholu a všechny dohromady normalizace. A rok 1989, velké i malé privatizace a vznik Bobycentra – nejvýraznějšího brněnského skanzenu první vlny českého podnikání po listopadu. Je to sice skanzen patřičně škaredý, ale když potřebujeme uspořádat koncert ve velkém sálu, tak jsme rádi, že ho máme.

Stadion dnes chátrá i přes silnou občanskou iniciativu, která by ráda viděla fotbal zpátky za Lužánkami. Útočník Petr Švancara se tu letos 27. června rozloučil se svojí profesionální kariérou a na exhibiční zápas se prodalo (nebo čestným hostům rozdalo) 25 000 lístků. Podle reálných odhadů prý ale na stadionu ve skutečnosti bylo až 35 000 lidí. Tyto disproporce mezi počty prodaných lístků a skutečnou návštěvou patřívaly ke Zbrojovce tradičně a pamatuji se, jak hlášení oficiálního počtu diváků vyvolávalo na stadionu škodolibý smích. Zní to jako pohádka při těch dnešních ligových návštěvách. Pošetilá mi ale připadá myšlenka, že by se na fotbal začalo podstatně víc chodit, kdyby se za Lužánkami pravidelně hrálo. V tomto směru by asi bylo lepší, aby se na ten fotbal dalo dívat. Za obnovu stadionu se podepisuje petice➚ adresovaná primátorovi Petru Vokřálovi. Ten ji mezi prvními i podepsal a vyzval tak k obnově stadionu sám sebe, čímž přispěl k tradici, podle které se v Brně neobejde bez bizarností vůbec nic.

Případná městská podpora nového stadionu za Lužánkami by u mě získala mnoho bodů navíc, kdyby byla jednoznačně spojená s kampaní za větší toleranci k imigrantům; pokud možno dobrou kampaní. Rasismus a xenofobie se na fotbalových stadionech koncentrují rovněž tradičně, takže cílová skupina je mezi příznivci stavby jistě pěkně zastoupená. Švancarův exhibiční zápas totiž ukázal všechno, co u nás k fotbalu pořád ještě patří. Nadšení, masový zájem, ale také nedisciplinovanost a nezvladatelnost fanoušků kombinovaná s nedostatečností pořadatelské služby – zásahem proti lidem v nebezpečných (a zakázaných) zónách stadionu vyhrožovala i policie, na hřišti byly dýmovnice, hořel transparent.

Na melodii Charpentierova Te deum – jinak znělky Eurovize – se kdysi zpíval text dalšího fotbalového chorálu: „Už teče mozek z lebky, ó jak je tekutý, ó jak je hebký…“ Vzpomínka může být komická, po mnoha letech se staří fotři smějí i vojenské šikaně. Ale když se napružení hooligans vyhrnou po zápasu ven, k smíchu to být přestává. Prázdninový seriál o zvucích Brna nazvaný Pět minut před začátkem se chýlí ke konci, příště se podíváme do Pisárek na Střelák.

Foto Boris Klepal

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Harlem byl v Brně ještě dřív, než jsme si vymysleli Bronx. Iluze proslulé newyorské čtvrti nahradila starý Dělnický dům, spolkový život vystřídaly koncerty a večírky až do rána.  více

Před Janáčkovým divadlem je letos v létě živo jako na kolotočích. Nové vodotrysky i vodní opona lákají k odpočinku, pozorování i osvěžení a nakonec zadělaly městu i na malý skandál, když si z nich méně konvenční jedinci udělali koupaliště. Ale ať už si o lidech koupajících se v kašně myslíme cokoliv, pořád je to lepší než kolotoče, které tam ještě před několika lety opravdu stávaly.  více

Podvečerní procházka se psem, projížďka na kole, koupání na Říčkách, to je dnešní Mariánské údolí. Není to ale tak dávno, kdy tu davy prostého lidu vytřeštěně sledovaly vystoupení Michala Davida, Hany Zagorové i sovětských souborů písní a tanců. Mírové slavnosti vždy udělaly z Líšně na pár dní centrum celého města.  více



Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce