Hudba patří k fotbalu stejně jako míč a chytré řeči v hospodě. Na stadionu za Lužánkami zněla asi nejčastěji z reproduktorů oficiální hymna klubu „Zbrojovka do toho!“. Při očekávání obzvlášť tvrdého souboje se z kotle ozýval chorál na melodii Rudého praporu s lehce pozměněným textem: „Píchni ho, bodni ho, pusť mu krev!“ Fotbal se odsud také kvůli hudbě poprvé odstěhoval do vyhnanství na Srbskou: za Lužánkami svůj první český koncert odehrála Metallica.
Černá Pole byla – a vlastně pořád jsou – jedna z nejklidnějších čtvrtí města. Na silnicích mezi vilou Tugendhat a Lesnickou jsme si kdysi hrávali prakticky bezstarostně, protože auto tudy projelo tak jednou za hodinu. Když se na křižovatce potkala dvě auta, obvykle skončila v sobě, protože tu nikoho ani nenapadlo, aby se rozhlížel. Z oboustranně průjezdných ulic se tedy nadělaly jednosměrky, poslední vzrušení bylo pryč a měšťácká usedlost slavila své unylé vítězství. Každou druhou neděli se ale cosi stalo: pro zaparkovaná auta nebylo možné přejít na druhou stranu ulice a po Černopolní se ubíraly skupinky více či méně hlučných lidí, až se slily do jednolitého proudu pod kopcem. Hrála Zbrojovka, šlo se na fotbal.
Hrající si děti většinou nešly, to dá rozum. Zaprvé by toho moc neviděly a zadruhé by slyšely až příliš mnoho slov, o kterých jim rodiče doma tvrdili, že se neříkají. Ale řev ze stadionu vytvářel charakteristickou a fascinující zvukovou kulisu. Vzdálené hučení s kolísavou intenzitou, v němž se i malý člověk brzy naučil rozeznávat fauly, povedené přihrávky, zmařené šance i góly. Jednotlivá slova nebyla k rozeznání, ale desetitisíce lidí, které tehdy na fotbal chodily, vytvářely dojem, že kdesi pod kopcem stojí obrovské město plné vlastního života, zcela nezávislého na okolí. Později jsem občas na fotbal i zašel, vždycky někam k okraji kotle, odkud se dalo dobře zdrhnout a zároveň nebýt mezi trpnými čumily na důchodcovské tribuně naproti. Kdo odmítal platit vstupné, chodil na tribunu chudých. Jinými slovy zoufale se snažil něco zahlédnout z kopce zvaného Planýrka, přičemž ve výhledu bránila především výsledková tabule otočená k neplatícím šetřílkům zády.
Bylo to komické škudlení a příliš mnoho lidí se jím nezesměšňovalo, ale přece přišla chvíle, kdy se zaplnila snad všechna místa, odkud bylo na stadion aspoň trochu vidět, včetně střechy dnešní Mendelovy univerzity. Nebylo to v roce 1978, kdy Zbrojovka Brno získala svůj jediný mistrovský titul pod vedením Josefa Masopusta, ale až o patnáct let později. Metallica vydala v roce 1991 svoje „černé album“, s ploužáky Nothing Else Matters a Unforgiven pronikla vysoko do hitparád a za dva roky doputovala naživo i do Brna. Zarputilí příznivci thrash metalu se mohli vztekat, že vyměkla a už to není ono, i tak se ale na brněnský koncert sjeli prakticky všichni, kteří mohli. Ti nejzarputilejší aspoň formálně předstírali, že jdou především na Suicidal Tendencies nebo dokonce na The Cult (zpětně mi ještě víc dochází, jak to byla silná sestava účinkujících – k hlavním hvězdám opravdu nebylo potřeba se protrpět). A nakonec je nejslavnější z velké thrashmetalové čtyřky stejně dostali a nikdo moc neřešil, jak James Hetfield zpíval, Kirk Hammet vyhrával sóla a Lars Ulrich drtil bicí. Hodně pozornosti si užil basista Jason Newsted, kterého Hetfield z pozice frontmana hodně tlačil dopředu. Koncert si užili – nebo ho prokleli – úplně všichni. Zatímco fotbal býval slyšet v blízkém okolí stadionu, Metallica se dala poslouchat v klidu i na Kraví Hoře.
Na starém stadionu Zbrojovky našlo útočiště také ilegální studio brněnského rozhlasu po okupaci v roce 1968. Petr Ulrych odsud 22. srpna 1968 v 8.30 ráno zpíval narychlo složenou píseň Zachovejte klid. Několik měsíců poté koncertovali hned vedle na Zimním stadionu Beach Boys. A potom už postupně spadla klec, hokejisty Komety čekal postupný ústup ze staré slávy, fotbalovou Zbrojovku naopak vzestup k vrcholu a všechny dohromady normalizace. A rok 1989, velké i malé privatizace a vznik Bobycentra – nejvýraznějšího brněnského skanzenu první vlny českého podnikání po listopadu. Je to sice skanzen patřičně škaredý, ale když potřebujeme uspořádat koncert ve velkém sálu, tak jsme rádi, že ho máme.
Stadion dnes chátrá i přes silnou občanskou iniciativu, která by ráda viděla fotbal zpátky za Lužánkami. Útočník Petr Švancara se tu letos 27. června rozloučil se svojí profesionální kariérou a na exhibiční zápas se prodalo (nebo čestným hostům rozdalo) 25 000 lístků. Podle reálných odhadů prý ale na stadionu ve skutečnosti bylo až 35 000 lidí. Tyto disproporce mezi počty prodaných lístků a skutečnou návštěvou patřívaly ke Zbrojovce tradičně a pamatuji se, jak hlášení oficiálního počtu diváků vyvolávalo na stadionu škodolibý smích. Zní to jako pohádka při těch dnešních ligových návštěvách. Pošetilá mi ale připadá myšlenka, že by se na fotbal začalo podstatně víc chodit, kdyby se za Lužánkami pravidelně hrálo. V tomto směru by asi bylo lepší, aby se na ten fotbal dalo dívat. Za obnovu stadionu se podepisuje petice➚ adresovaná primátorovi Petru Vokřálovi. Ten ji mezi prvními i podepsal a vyzval tak k obnově stadionu sám sebe, čímž přispěl k tradici, podle které se v Brně neobejde bez bizarností vůbec nic.
Případná městská podpora nového stadionu za Lužánkami by u mě získala mnoho bodů navíc, kdyby byla jednoznačně spojená s kampaní za větší toleranci k imigrantům; pokud možno dobrou kampaní. Rasismus a xenofobie se na fotbalových stadionech koncentrují rovněž tradičně, takže cílová skupina je mezi příznivci stavby jistě pěkně zastoupená. Švancarův exhibiční zápas totiž ukázal všechno, co u nás k fotbalu pořád ještě patří. Nadšení, masový zájem, ale také nedisciplinovanost a nezvladatelnost fanoušků kombinovaná s nedostatečností pořadatelské služby – zásahem proti lidem v nebezpečných (a zakázaných) zónách stadionu vyhrožovala i policie, na hřišti byly dýmovnice, hořel transparent.
Na melodii Charpentierova Te deum – jinak znělky Eurovize – se kdysi zpíval text dalšího fotbalového chorálu: „Už teče mozek z lebky, ó jak je tekutý, ó jak je hebký…“ Vzpomínka může být komická, po mnoha letech se staří fotři smějí i vojenské šikaně. Ale když se napružení hooligans vyhrnou po zápasu ven, k smíchu to být přestává. Prázdninový seriál o zvucích Brna nazvaný Pět minut před začátkem se chýlí ke konci, příště se podíváme do Pisárek na Střelák.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..