V sobotu 21. března 1953 se vydala skupina hráčů tehdejšího Symfonického orchestru kraje Brněnského s dirigentem Waldhansem po zkoušce na tradiční první jarní vycházku; po odpoledni stráveném v kopcích nad Královým Polem se vracela k Černým Polím zastavujíc se tu a tam a pokoušejíc se rozejít, což se jí jaksi nedařilo. Nakonec si někdo vzpomněl, že dva z kolegů hrají ten večer v domácím kvartetu u Hrubešů; zazvonili jsme tedy před půlnocí u jejich suterénního bytu na Helfertově a jali se přát slovutnému opernímu pěvci mnoho štěstí v první jarní noci. Kvarteto sice už balilo nástroje, ale Eda ruče vyhledal ve své sbírce další, rozdal je nově příchozím (Waldhans dostal vařečku) a přiměl rozrostlý soubor zahrát celou Mozartovu Malou noční hudbu.
Tato epizoda dobře dokumentuje výjimečnost Eduarda Hrubeše mezi operními sólisty jeho ráže a jeho doby. Původně lesní inženýr disponoval nevšedním všeobecným vzděláním a pro lásku k muzice, která ho přiměla vystudovat navíc zpěv, nezapomínal na lásku k přírodě a k antickým autorům: do besed, jimiž prokládal hrubešovské kvartetní večery, přispíval nečekaně zajímavými tématy a chytrým humorem. Jako kvartetní hráč-violoncellista se vyznačoval mimořádnou nenasytností: svůj archiv, který obsahoval prakticky celý repertoár provozovaný domácími soubory, to jest od Haydna po Brahmse, Dvořáka a Čajkovského, uplatňoval soustavně a důsledně, číslo po číslu, nedbaje, že před půlnocí fidlali uondaní spoluhráči své party už jen mechanicky. Toliko jedna skladba se však – na rozloučenou – pokaždé opakovala: Mozartův Lovecký kvartet, jejž považoval za svůj osobní hudební portrét.
A ještě něco přispívalo k jeho lesáckému image, totiž lovecký pes. Jmenoval se Alík, ale říkalo se mu Alíček, protože to by podměrečný jezevčík s dlouhou hedvábnou srstí, jinak neobyčejně dobrácký tvor; zaštěkat ho slyšel málokdo, přicházející kvartetisty zdravil sotva znatelným pohybem ocásku, a sotva spustili, stočil se pod violistovu židli a usnul. Diskutovali jsme o tom, jestli je to jeho oblíbené místo v pokoji nebo jestli se mu líbí violový hlas. Jednou jsme kvůli tomu změnili rozesazení a pak si dokonce vyměňovali nástroje; pejsek se nedal zmást a pokaždé zamířil pod hráče s violou – projevil tak větší erudici než leckterý skalní návštěvník symfonických koncertů, který ani po letech nerozezná na pódiu housle od violy. Edovi jsme se ovšem smáli, že jeho degenerovaný čokl vyměnil lovecké instinkty za hudební vzdělání, ale Alíček nás převezl ještě jednou: Pokaždé když se kvarteto o půlnoci rozešlo, odcházel se dospat do své boudy na dvorek ohrazený solidním plotem. Nikdo netušil že v něm má nenápadnou díru, kterou vychází do zahrádek a dvorečků v rozlehlém vnitrobloku, dokud se mu nepodařilo vyloupit kurník místního zloděje slepic. Od té doby měl se spaním v boudě utrum, ale aspoň jednou si mohl pod violistovou židlí vyslechnout obligátní Lovecký kvartet hraný výlučně na jeho počest.
Se svými kvartetními zájmy a lesnickou odborností byl Hrubeš mezi svými divadelními kolegy výjimkou. A nejenom tím: hráči krajského orchestru ho měli rádi jako pravidelného sólistu svých kantátových pořadů, protože do zkoušek přicházel připraven a v nich bylo slyšet, že přesně ví, o čem zpívá – na rozdíl od ostatních operních pěvců, kteří byli zvyklí studovat své role v nekonečné řadě korepetic a kantátové nebo oratorní partie se pracně učili teprve na zkouškách s orchestrem; jeho hráči tedy vnímali Hrubeše (krátce nato také Soňu Červenou, která tehdy přišla do Brna) jako velmi příjemnou výjimku.
V roce jeho dvojího výročí (v červnu uplynulo sto let od jeho narození a v únoru pětatřicet od smrti) bychom si ovšem měli připomenout aspoň výsledky jeho hlavního, to jest operního působení v Brně: za těch biblických třiatřicet let (1945–1978) tu zpíval a hrál (i svými hereckými výkony vynikal vysoko nad své okolí) vesměs významné barytonové role v bezmála devadesáti inscenacích; z těch titulních, v nichž táhl celé představení, mají starší diváci dosud v paměti třeba Falstaffa, Evžena Oněgina, Knížete Igora, Jana Husa, Rigoletta, Gianniho Schicchiho, Dona Giovanniho, z těch ostatních Figara v Lazebníku sevilském (na scéně se sám doprovázel na kytaru) nebo Revírníka z Bystroušky... Když jednou byla řeč o tom, že se Janáčkova opera hemží národními nebo aspoň zasloužilými umělci, laureáty státních, krajských a jiných cen, poznamenal Eda Já nikdy žádnou cenu nedostanu, ale ty, nezlob se, taky ne: pořád nějak nešťastně přečníváš.
Už si nevzpomenu, jakou rolí se loučil čtyřiašedesátiletý se svou operní činností. Ale na svém opravdu posledním vystoupení v následujícím roce (bylo to Otvírání studánek Bohuslava Martinův Ivančicích) zpíval v tom krásném barytonovém doslovu sám sebe: Potkal jsem jeseň... a obrazy milované přírody (k obloze šlehají plameny jeřabin) zamířil k přesladkému závěru v As dur, chystaje se předat následujícím těžký klíč, klíč od domova. Měl jsem pocit, že ho slyším naposledy, a byla to pravda.
Eduard Hrubeš byl v roce 2012 uveden in memoriam do síně slávy ND Brno (pozn. red.).
Zatím nebyl přidán žádný komentář..