K „Mariovi“ nebo k „Anderovi“ chodila nejen brněnská kulturní bohéma, básníci, spisovatelé, malíři, herci, ale i významné osobnosti všech možných dalších odvětví. V šedesátých a sedmdesátých letech to bylo doslova kultovní místo, jehož význam doposud čeká na zhodnocení, pamětnici už rychle odcházejí z tohoto světa.
V Paláci šlechtičen na Kobližné ulici se 24. září konal Vzpomínkový večer na docenta Ludvíka Kunze, zakladatele Etnografického ústavu Moravského zemského muzea. Besedy se zúčastnili pamětníci, z nichž jeden měl „Šlechtičnám“ neobyčejně důvěrný vztah.
„Jednou jsem šel po Brně, potkal jsem kamarádku a ta mi říká: ‚Tady ti je na rohu taková hospůdka a nefunguje, pojď se tam podívat, to by bylo něco pro tebe.‘ Byla tam korpulentní dáma, taková jednoduchá, na ústředním topení si sušila bombardáky a ve dvanáct hodin řekla: ‚Všichni ven, já jdu na oběd!‘ A zavřela hospodu. Tak jsem si říkal, to by bylo pro mě. Šel jsem za jedním známým, který mně vzal k dalšímu a ten mně zavedl za Kunzem (pozn.: ředitel tehdy nového Etnografického muzea sídlícího v Paláci šlechtičen). A on říká: ‚Ježíš pane Ander, my jsme tu ženskou teď přemluvili – ona nám dala výpověď -, aby ještě dva měsíce zůstala.‘ – Já jsem říkal, že dva měsíce vydržím. Šel jsem pak po Brně a potkal jsem Vladimíra Fuxe (pozn.: autor, dramaturg a jeden ze zakladatelů Satirického divadla Večerní Brno). On říká: ‚Co vy, Mario?‘ – ‚Otevírám hospodu.‘ On byl pak můj první host.
Jeden starší přítel mi říkal: ‚Mario, když otevíráte hospodu, tak první zákazníci – jim to ale neříkejte, oni by vás uchlastali – to mají mít zadarmo.‘ Tak jsem pak říkal Vladimírovi: ‚Neplať to, seš první host.‘ To byla nejlepší reklama, co mohla být. Hned tam začali chodit lidi. Kdo v Brně něco znamenal, ten k nám chodil. Z televize, z rádia, z divadel, doktoři, profesoři. Nastoupil jsem v roce 1963 a zůstal jsem tam patnáct let, dva měsíce a čtrnáct dní.
Pak přišly dvě dámy, soudružky z krajského výboru strany, za šéfem, za docentem Kunzem a ředitelem Moravského muzea Jelínkem a že prý moje osoba je záruka nedobré sociální skladby zákazníků. Oni jim řekli: ‚Prosím vás, to není pravda, kdo v Brně něco znamená, ten k nám chodí! Dejte nám písemně.‘ A ony jim prý řekly: ‚Kdyby se v padesátých letech víc zavíralo a míň psalo, tak v roce šedesát osm nemusely být žádné rehabilitace.‘ – Tak si mě šéfové zavolali, řekli mně to a já povídám: ‚Když jsem nastupoval před těmi patnácti lety, tak jsme se domluvili, že když se tu nebudu stavu uživit, tak mě bez řečí pustíte. A když opět po letech bude vadit můj třídní původ, tak půjdu.‘ – Za rohem bylo generální ředitelství Průmyslových staveb Brno. Tam jsem pak tři a půl roku bagroval…“
V tomto místě přeruším vyprávění pana Mario Andera, které jsem zaznamenal v červenci letošního roku v jeho domě v Lulči, a vrátím se ke slovnímu spojení „třídní původ“. To nemusí být dnes každému jasné. Malý Mario (ročník 1936) vyrůstal na Svatém kopečku u Olomouce. Jeho otec byl ředitelem významné obchodní sítě ASO a v paměti malého chlapce zůstala řada jmen rodinných známých, například významných politiků Petra Zenkla, Huberta Ripky či Jana Masaryka. Rok 1948 znamenal dramatický zlom. Komunisté znárodnili ze dne na den firmu ASO, z otce se stal představitel „třídy nepřátelské pracujícímu lidu“. Mladý Mario Ander se se štěstím dostal do učení jako kuchař. Sám říká, že opravdovým štěstím bylo, že jej to od první chvíle bavilo. Ale jeho život tím nepozbyl dramatičnosti: „Vracel jsem se z učení ze Zlína autobusem domů. Když jsem vystupoval na Svatém Kopečku, tak lidi v autobuse stáli a koukali na mně. Nevěděl jsem proč. Přišel jsem domů, náš dům byl zapečen. Odpečetil jsem ho, vešel dovnitř, našel jsem něco k snědku ve spíži, lehl jsem si do postele a čekal, co bude. V šest ráno už se mnou lomcovali estébáci a šel jsem k výslechu. Moji rodiče už byli dva týdny ve vězení a mně nikdo nedal nic vědět.“ – Naštěstí to byly jenom výslechy a ne třeba vyhazov z učení, kde byl nejlepším učněm. Mariovi bylo patnáct, když mu zavřeli rodiče a dvacet pět, když se rodiče vrátili z vězení.
Kavárna jako kulturní fenomén
Vrozená noblesa a cit pro obchod z „nepřítele lidu“ ovšem udělaly hospodského, nebo spíše v případě kavárny v Paláci šlechtičen kavárníka, jenž neměl široko daleko konkurenci. K „Mariovi“ nebo k „Anderovi“ chodila nejen brněnská kulturní bohéma, básníci, spisovatelé, malíři, herci, ale i významné osobnosti všech možných dalších odvětví. V šedesátých a sedmdesátých letech to bylo doslova kultovní místo, jehož význam doposud čeká na zhodnocení, pamětníci už rychle odcházejí z tohoto světa. Nepsaným „šéfem“ této hospody byl – jak vzpomínal v knížce Sešlost u Nečasů (GNOSIS Brno 2002) Ludvík Kunz – básník Oldřich Mikulášek. Příznačné bylo i první setkání mladého vrchního Andera s básníkem hned po otevření kavárny. „Přišel jsem do práce a u jednoho ze stolů seděl postarší prošedivělý muž, oči zavřené, viditelně společensky unaven. Ptám se ho: ‚Pane, co tu děláte?‘ – ‚Čekám tu na vás,‘ odpověděl. Ani neotevřel oči, podal mi ruku a řekl: ‚Jsem král českých básníků Oldřich Mikulášek a budu váš denní host.‘ – Slovo dodržel.“
Etnografický ústav Moravského zemského muzea ve spolupráci s Českým rozhlasem Brno a Slováckým krúžkem uspořádal 24. září v Paláci šlechtičen na Kobližné ulici u příležitosti stého výročí narození (26. 8. 1914) zakladatele Etnografického ústavu Moravského muzea Ludvíka Kunze vzpomínkový večer prokládaný hudbou. Jako pamětníci se ho zúčastnili profesor Ludvík Kunz (ředitel Ústavu fyziky materiálů AV ČR), který zavzpomínal, jak pracně jeho otec získal budovu Paláce šlechtičen pro Moravské muzeum. Musel vystěhovat a najít náhradní prostory pro mnoho nejrůznějších nájemníků, přičemž největší problém byl s autoškolou Svazarmu. Mario Ander přiblížil prostředí věhlasné kavárny a emeritní rozhlasový redaktor Jaromír Nečas připomněl trvalou spolupráci mezi Etnografickým muzeem a brněnským rozhlasem, kdy především kaple Paláce šlechtičen sloužila jako detašované rozhlasové studio a událo se tu mnoho zajímavých besed a koncertů. A nejen folklorních. Vzniklo zde i legendární druhé album Jaroslava Hutky Vandrovali hudci.
Muzeum s poselstvím
Etnografickému muzeu v Paláci šlechtičen vnuknul jeho jasnozřivý zakladatel Ludvík Kunz poselství, jež se neomezovalo na pouhé etnografické výstavy, byť první stálá expozice z roku 1961 Lid v pěti generacích, realizovaná ve spolupráci s významným architektem Bohuslavem Fuchsem, předběhla svou koncepcí dobu. Ale jak připomněl Ludvík Kunz v knížce Sešlost u Nečasů, „Když jsem otevřel etnografickou expozici (…) uvědomil jsem si, že na kroje a pluhy mne tam davy chodit nebudou, při vší úctě k tomu materiálu. Tady musí být něco, co lidi přitáhne…“. A také, že ano: Pořádaly se tu akce, výstavy, fungovala kavárna – vzniklo tu zkrátka vícefunkční kulturní centrum, jež přitahovalo návštěvníky a živou kulturu propojovalo s moravskými tradicemi. V dnešní době, kdy se Brno stává mezinárodně uznávaným akademickým centrem, v němž studuje osmdesát tisíc studentů, rozvíjí se Středoevropský technologický institut (CEITEC) a další vědeckovýzkumné aktivity, je zapotřebí ohnisek, která návštěvníky přitáhnou i k tradicím regionu, do něhož zavítali a obohatí je o specifickou zkušenost. Díky ní se pak dotváří mezinárodní povědomí a renomé místa. Tak to také dělají obdobná centra ve světě a vědí proč. Palác šlechtičen, jako jedna z důležitých kulturních institucí na strategicky výhodném místě, by mohl představovat pro návštěvníky okno do světa moravské tradice i živé kultury.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..