Několik prvních tónů z první a poslední písně prozradí o novém albu skupiny Poletíme? to nejdůležitější. Na začátku ostré kytary, rockový řev a text o tom, jak „seděli jsme s klukama v bekstejdži“ a „jsme dobří, takže asi potřebujem hit“. Na konci valčík s akordeonem, ledabylý zpěv a slova o rozladěné kapele, o bezdomovcích a o autě, „co veze ovci“. Písně nabité rockovou energií samozřejmě k Poletíme? patří, hitů má tato kapela celou řadu. Nicméně směřování od ostrého rokenrolu k pohodovému valčíčku zobrazuje kapelu v čele s Rudolfem Brančovským přesně tak, jak ji po letech vnímám: Přes všechny snahy o drsnost a chlapáctví je nejsilnější tam, kde jde o obyčejný příběh, zajímavé vypozorované detaily (třeba ten s tou ovcí v autě) a o jakoby obyčejnou písničku. A taky o humor, kterého je na novém albu opět požehnaně. A mám pocit, že se tentokrát Rudolfovi více než kdy dříve dařilo balancovat mimo oblast trapnosti.
A ještě jeden posun vnímám. Jestliže jsem ještě v souvislosti s minulým albem – a že na něm byly silné písně! – upozorňoval na špatně kladné přízvuky a potíže s intonací, tentokrát se zdá, že kapela tyto nešvary dokázala lehce upozadit. Její zvuk je sice dál lehce špinavý a „punkový“, ale skupině ve spolupráci s producentem Jiřím Topolem Novotným se povedlo drobné nedokonalosti vyvážit dobrým a především přirozeným zvukem. A konkrétně sbory jdou Poletíme? čím dál lépe.
Mezi první písní o touze po hitu a poslední, v níž kapela zdánlivě – ale opravdu jen zdánlivě – na rázný hit rezignovala a rozladěně se loučí a zve na své facebookové stránky, web a instagram, najdeme tentokrát jeden hit za druhým. Tak například svižné country Pochod žížal se swingovou houslovou mezihrou. Naprostý úlet ve stylu Pogues Tři kámošky psycholožky, v němž punkovou razanci vyvažují skvěle zaranžované vokály. Nonsensový příběh s poučením Nahá paní o královně, která – hle, Brančovského poetika! – „pleská chodidlami“. Svérázné vyznání matce Moja mama, připomínající „romské“ album skupiny Buty. Nebo White Trash, funk s výraznou basu ve stylu Gulo čar a s citací Michala Davida. Další citace známé písně se objeví – ano, název napovídá – v Dajáně. Sám řadím k vrcholům alba skvěle vystavěnou píseň (ano, hit) Dřevěný, železný, kamenný. Naopak jako hudebně méně nápaditého vnímám Upíra vegetariána a lehce za hranou je možná Píseň o plynu, jejíž tklivý refrén „Hó hó hó… se vyprdět“ mi opět připomíná některé dadaistické písně skupiny Buty.
Že jsem na předchozích řádcích vyjmenoval hned několik skupin, jejichž tvorbu mi noví Poletíme? připomínají, neznamená, že by zde docházelo k nějakému kopírování. Jde spíše o podobnost nálad, z kterých však Rudolf Brančovský a jeho sedm spoluhráčů skládají zajímavou mozaiku. Zatím nejlepší album Poletíme? má jasné směřování, které můžeme brát i jako poselství. Sice to chce hit, ale nejlepší hit je hit s originální poetikou. Třeba trochu rozladěný, ale takový, který roztancuje bezdomovce na lavičkách i ovci v autě.
Poletíme? – Chce to hit!; Vydal Supraphon 2018, 16 skladeb, celková stopáž 56:17
JaraS
19. srpen 2018, 17:10