Klíčový význam Svatého týdne v rámci liturgického roku se v předchozích staletích také zásadním způsobem odrážel v hudební tvorbě, a to nejen přímo liturgické.
V liturgii postní doby chybí zcela radostný zpěv Aleluja, ale také hymnus Gloria in excelsis Deo (podobně jako v dalším přípravném období, adventu). K postnímu období, tedy k době příprav na velikonoční svátky, obecně náleží zpěvy kajícného charakteru, zejména žalmy. Typický je například žalm 51. Miserere mei Deus (Smiluj se nade mnou, Bože; dle Septuaginty žalm č. 50). V první polovině 18. století se po celou postní dobu konala v brněnských chrámech odpolední kázání i ve všední dny. Za kvardiána Freislera bylo pravidelné kázání (v pondělí) zavedeno i u minoritů a jeho součástí byl také výstav Nejsvětější svátosti (ve formě posvěcené hostie v monstranci) a figurálního provedení žalmu Miserere mei Deus.
Ve Svatém týdnu se připomínají poslední dny Krista až do jeho ukřižování. Svatý týden začíná triumfálním vjezdem do Jeruzaléma na Květnou neděli. Na Květnou neděli se také poprvé v liturgii zpívaly pašije, ty části z evangelií, které pojednávají o utrpení a umučení Krista. V dřívější praxi byly jednotlivé dny svatého týdne spojeny s pašijemi z jednotlivých evangelií: na Květnou neděli pašije podle sv. Matouše, v úterý podle Marka, ve středu podle Lukáše, na Velký pátek pak podle sv. Jana. Podle dochovaných pramenů ze 17. a 18. století se zdá, že v nuceně jednobarevném prostředí českých zemích pašije zůstávaly přímou součástí mešní bohoslužby jednotlivých dnů. Z praktických důvodů tak jejich hudební podoba zůstávala spíše oproštěná; nejčastěji se zpívaly jednohlasé chorální pašije snad s doprovodem continua, ale jistě v mateřských jazycích.
Protestantská tradice rozměrných pašijových kompozic našla v katolických oblastech Říše římské národa německého svůj protipól v rozvoji oratorií, tedy hudebně dramatických děl s duchovními náměty. Obecně lze vnímat jako oratoria jako náhradu opery v obdobích, kdy právě z liturgických důvodů byly opery zakázány, tedy především v postu a do určité míry i v adventní době.
Podle vzoru vídeňského dvora se nejpozději od počátku dvacátých let 18. století v Brně ujímají oratoria, uváděná především v samotném Svatém týdnu, zvaném též pašijový. Význam Vídně jako zásadního kulturního vzoru a zdroje repertoáru potvrzuje i jednoznačné rozhodnutí městské rady při výběru nového ředitele kůru u sv. Jakuba v roce 1721. Úspěšný žadatel Matthias Russmann zastával do té doby funkci vicekapelníka vídeňského chrámu sv. Michala a své kontakty a možnosti získání módních skladeb patřičně zdůraznil ve své žádosti.
Zatím nejstarším známým pašijovým oratoriem uvedeným na Moravě je dílo vídeňského dvorského varhaníka Johanna Georga Reinhardta Desperanti peccatori a moriente Iesu restituta Vita. Toto německé oratorium bylo uvedeno na Velký pátek roku 1721 v kostele sv. Mikuláše na tehdejším Velkém náměstí v Brně. Zadavatel oratoria zde není uveden, avšak kostel sv. Mikuláše byl filiálním k farnímu kostelu sv. Jakuba, k němuž držela patronátní právo brněnská městská rada, a proto lze předpokládat, že právě ona provedení oratoria zadala. V této souvislosti zaráží spíše rozměry kostela sv. Mikuláše. Tato původně středověká svatyně byla sice zbořena už v roce 1870, nově vytvořený půdorys chrámu v dláždění Náměstí Svobody však dává dobrou představu o jeho relativně malých rozměrech. Představit si však uvedení oratoria (byť jen s malým ansámblem) v tak malém prostoru je však obtížné.
Právě magistrát byl mecenášem dalšího německého oratoria od J. G. Reinhardta (Testamentum Salvatoris), jež zaznělo u sv. Jakuba ve Svatém týdnu roku 1730. Snad toto mecenášství brněnské městské rady souviselo s její podporou spojeného velkopátečního procesí (od roku 1707) jezuitské družiny Smrtelných úzkostí Kristových a bratrstva Božího Těla při kostele sv. Jakuba, které bylo personálně s magistrátem. Dochované tištěné programy z těchto procesí uvádějí, že po jeho skončení následuje veřejná modlitba litanií o Kristově utrpení v jezuitském chrámu. Z jezuitských kolejí české provincie je však již z první poloviny 18. století doložena praxe provádění dvoudílných oratorií, jejichž první část byla uvedena na sklonku Velkého pátku, druhá pak na Bílou sobotu (Praha, Telč). I v menších lokalitách je doložena snaha ozdobit dny Svatého třídení (tridua) nejen vizuálně vyobrazením Hory Olivetské či Božího hrobu, ale právě také hudebními produkcemi s výrazně meditativním charakterem: přednost má „sladká hudba k rozjímání“ a vhodné texty jako různé pašijové písně či sekvence Stabat Mater – v poutním místě Tuřanech prováděná na sklonku 17. století na Velký pátek česky.
Oratoria tak lze vnímat jako určitou kvalitativní špičku hudební produkce v postní době, a to i z hlediska reprezentace, byly to jednoduše také nejdražší podniky bez nároku na návratnost v podobě vstupného jako v případě opery. Dalšími dosud známými zadavateli oratorií na Moravě jsou vedle brněnského magistrátu spíše jednotlivé osobnosti – příslušníci církevní a světské aristokracie. Hlavním iniciátorem oratorního provozu byl olomoucký biskup kardinál Wolfgang Hannibal Schrattenbach, jehož hudebním aktivitám se podrobně věnovala Jana Spáčilová. Pro Schrattenbacha představovala italská oratoria jakousi plynulou náhradu vlastních operních produkcí pro postní dobu. Na základě dosavadních výzkumů lze předpokládat, že podobně jako v případě oper šlo o soukromé produkce pro zvanou společnost. Oratoria tak byla uváděna v některé z reprezentativních místností brněnského Schrattenbachova paláce, a to každý týden po celou dobu postní. Další výraznou osobností byl tehdejší probošt petrovské kolegiátní kapituly Jan Matyáš hrabě z Thurn-Vallesassina, jehož jméno je spojeno především s uvedením oratorií o svatém Janu Nepomuckém v kolegiátním chrámu na Petrově (1724?, 1730). Tato oratoria však vzhledem k tématu nespadala do postní doby.
Výrazným mecenášem byl vedle zmíněných dvou prelátů také hrabě Jan Adam z Questenberga. V letech 1730, 1731 a 1734 dal prokazatelně provést nejméně tři německá oratoria svého kapelníka Františka Antonína Míči, vždy na Zelený čtvrtek u kapucínů. Na Velký pátek byla totiž táž oratoria uváděná v jaroměřickém farním kostele hned po kázání u Božího hrobu. Pro uvedení dvou italských oratorií v roce 1736, kdy Questenberg v Brně zastával úřad principálního komisaře zemských stavů, hrabě domlouval s městskou radou možnost využití farního kostela sv. Jakuba (se stavbou dřevěného pódia pro hudebníky v přední části chrámu) pro uvedení Caldarova oratoria Svatá Helena hledající kříž (24. března 1736 odpoledne) a s dominikány si vyjednal pronájem jejich kostela sv. Michala. Navíc Questenberg nejenže takto prosadil oratorní produkce v Jaroměřicích a v Brně, doložené je totiž také uvedení dalších děl v Olomouci opět u kapucínů (1729, 1736).
Uvádění oratorií v Brně má tedy starší tradici než samotná italská opera. Navíc se zdá, že zvyk spojovat velké městské slavnosti právě s uvedením nějakého oratoria (psaného případně i pro danou příležitost) se opět udržel déle než operní produkce. Jedním z posledních případů tohoto typu v první polovině 18. století je oratorium Josepha Umstatta ke slavnosti v roce 1745 (výročí úspěšného ubránění města před Švédy). I z tohoto krátkého nástinu je snad zřejmé, že právě oratoria byla dlouhodobým a zásadním fenoménem v dějinách Brna. Jejich prostřednictvím se prakticky všechny zainteresované (co tehdy dělali ti, kteří dnes chodí na Kometu, netuším) vrstvy obyvatelstva měly příležitost seznámit se s kvalitními díly domácí (František Antonín Míča, Joseph Umstatt), ale především vídeňské provenience (Johann Georg Reinhardt, Giuseppe Porsile, Antonio Caldara a další). Zvídavé čtenáře pak odkazuji na nejnovější práce Jany Spáčilové a Jany Perutkové.
Zdroje:
Perutková, Jana: František Antonín Míča ve službách hraběte Questenberga a italská opera v Jaroměřicích. Praha 2011
Spáčilová, Jana: Olomoucký biskup Schrattenbach a hudba vrcholného baroka [IV.] Brněnská oratoria „z rozkazu jeho Eminence“. Opus musicum 37, 2005, č. 4, s. 36–43.
Spáčilová, Jana: K provozování oratorií v Brně v 1. polovině 18. století, Opus musicum 45, 2013, č. 6, s. 6–16.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..