Kapely, které na scéně působí několik desetiletí, mají dvě možnosti: Buď žijí ze své podstaty, a tedy z hitů z doby minulé. Anebo se stále snaží přicházet s něčím novým, někdy i přáním konzervativních fanoušků navzdory. „Brněnští“ Poutníci, kteří letos slaví 50 let od svého vzniku, jsou někde na půli cesty. Stále hrají Panenku, kterou si publikum žádá, ale naštěstí neustrnuli a – sice po dlouhé době, ale přece – přicházejí s novým řadovým albem, které by mezi fanoušky české country a bluegrassu nemělo zapadnout.
Poutníci jsou zavedená značka. Vlastně ani nevadí, že z původní sestavy, založené v roce 1970, v kapele dávno nikdo nehraje. Ani to, že ve skupině, kterou jsme ze setrvačnosti zvyklí řadit k Brnu, nepůsobí ani žádný Brňan (z jihomoravské metropole to má domů nejblíž kapelník Jiří Pola ze Slavkova). Poutníky prošla řada vynikajících osobností české akustické hudby – Robert Křesťan s Lubošem Malinou, František Linhárek, Jiří Plocek, Svaťa Kotas, Zdeněk Kalina, Mirek Hulán, Petr Brandejs, Jiří Mach a další. Kontrabasista Pola, který stojí v čele současné sestavy, je Poutníkem od roku 1980. U sólového mikrofonu se střídá s benjamínkem kapely Jakubem Bílým, který řady Poutníků rozšířil v roce 2009, a na předchozí řadové nahrávce Poutníci 2006 tím pádem ještě nezpíval. Poprvé se představil v roce 2010 na koncertním albu Poutníci slaví 40 a poté na nahrávce Country Vánoce (2013). Zatímco tehdy ještě jeho hlas působil jako zaměnitelný a „nerozezpívaný“, na novince docela prokoukl.
Sestava, která se předtím poměrně často měnila, je v posledních deseti letech ustálená. Peter Mečiar ze Slovenska hraje na banjo a dobro, Jan Máca na mandolínu a kytarista Bílý a kontrabasista Pola si mezi sebe dělí sólové pěvecké party. Na rozdíl od zmíněné koncertní a vánoční desky je na studiové novince skutečně poznat, že sestava si za ty roky sedla, že se pánové dobře znají a mohou se jeden o druhého opřít. Charismatického autora typu Roberta Křesťana a nadžánrového virtuosa, jakým je Luboš Malina, už Poutníci stěží najdou, ale to ani není nutné. Dnes jsou Poutníci opět dobře sehranou akustickou kapelou, která má z čeho čerpat a která se zároveň hrdě dívá dopředu. Přitom nástrojová dovednost je více patrná z doprovodné složky nových písní než třeba z úpravy Vivaldiho Podzimu ze Čtvera ročních dob, který je spíše kuriozitou. Určitý návrat svěžesti zaznamenáváme u zpěvu: Zatímco Jiří Pola má své intonační limity, které zachraňuje zajímavou barvou a důvěryhodností zkušeného vypravěče, Jiří Bílý od minulých nahrávek vyzrál a prokoukl. Slyšet je to například v písni Tisíc prudkejch koní, kde má sice v první sloce drobné problémy s artikulací (věta „Tam nad noční hrází kde jiskří se proud“ je lehce „zašumlovaná“), ale v refrénu a především ve sborech se promění v suverénního country tenora. Relativně drsrnější polohu odhalí v písni Jaguár a pro žánr méně typickou melodii zvládne v Jen s tebou.
Zatímco hlavním autorem melodií je nyní Jiří Pola, kterému se v rozumné míře daří balancovat na hraně žánrových klišé, a občas z nich dokonce zcela vystoupit, nového kvalitního textaře Poutníci našli v Davidu Konopáčovi, muži jinak spojeném s „alternativně folkovou“ kapelou Jarabáci. Některé texty psal country kapele přímo na tělo a přitom si dovolil pracovat s očekávatelným slovníkem novým způsobem (Tisíc prudkejch koní, což vlastně vůbec není píseň o koních). Zajímavé jsou i dvě povedené textařské etudu na téma „vina“: jedna o vztahu (Mea culpa) a druhá jako protestsong (Co když). Také text Jiřího Poly Jiný pohled, ve kterém trochu ruší gramatické rýmy a asonance, nevyznívá v interpretaci Jakuba Bílého nakonec vůbec špatně. A příjemným country osvěžením, dobře se hodícím do repertoáru kapely, je text Ivo Cicvárka Loď se jménem naděje. Celé album pak otevírá titulní starší píseň s textem již zesnulého Josefa Prudila, kterou v 90. letech zpíval Pola a nyní se jí ujal Jakub Bílý. Fanoušci tak mají srovnání – tutéž skladbu s hlubokým a vyšším sólovým zpěvem.
Poutníci mohou dál těžit ze své slavné minulosti, ze zisku Port v 80. letech a z mezinárodních úspěchů na přelomu 80. a 90. let. Mohou na speciálních koncertech znovu zvát do svých řad své bývalé členy. Ostatně jeden z nich, Svaťa Kotas, byl zvukovým i hudebním režisérem nového alba – a zvuk nahrávky je velmi dobrý. Především je ale dobře, že se kapela snaží, samozřejmě v rámci svého žánru, hledat nové cesty, oslovovat nové autory, přinášet nová témata. Osobnosti typu Roberta Křesťana nebo Luboše Maliny dnes sice „na skladě“ nejsou, ale Poutníci se s abrahámovinami vyrovnali se ctí. Za nové album se rozhodně nemusí stydět. Nezbývá tedy než jim přát, aby opět mohli intenzivně koncertovat a aby se nové album co nejlépe prodávalo. I když na něm fanoušci nenajdou Panenku ani jiný z největších starších hitů.
Poutníci – Stíny na střechách. Jiří Pola – Karas 2020. 14 skladeb. Stopáž: 39:42
Jaroslav Vavrys
26. září 2020, 10:38