Ve srovnání se zprávami o množství nejrůznějších darů pro nový jezuitský kostel či o každoročním uvádění studentských dramat působí hudební dění v koleji jako popelka. Spíše než v kronikářských záznamech vystupuje její význam a předpokládaná kvalita prostřednictvím dochovaných účtů. Byla to právě hudba, která řadu obyvatel Brna i okolí lákala do jezuitského chrámu.
Po celou první polovinu 17. století se v kronice brněnské koleje neobjevují téměř žádné zprávy o hudbě v kolejním kostele Nanebevzetí Panny Marie (oproti tomu poměrně důsledně si kronikáři všímali studenty prováděných her). O liturgickou hudbu se starali hudební seminaristé pod vedením hudebního prefekta. Seminář byl poměrně samostatnou institucí v rámci koleje, kde na způsobu internátu bydleli a stravovali se hudebně schopní chlapci. Počátky brněnského semináře spadají ještě do konce 16. století, v Schmidlových dějinách české jezuitské provincie jsou chrámoví hudebníci zmíněni k roku 1600, ale nejstarší známý vedoucí chrámového kůru, Simeon Sidecius, je v Brně doložen už v letech 1609–1610.
Nemnozí z hudebních prefektů jsou známí také v dalších souvislostech, jako například literárně činný, působivými překlady a barvitým životem proslulý Felix Kadlinský (1613–1675). Na úvod jinak vcelku nudného výčtu hudebních zmínek se tak nabízí zařadit pozoruhodnou píseň z jím připraveného překladu díla Zlatá Cností Kníha, to jest Skůtkové a Cvíčení Třech Božských Cnosti Víry, Naděje a Lásky. Všem Božím Milovníkům a obzvláštně Řeholníkům k užívání prospěšná. Nejprv v Německé Řeči vydaná od Welebného Kněze Frydrycha Spee z Tovaryšstva Ježíšového a do Češtiny přeložená Od Kněze Šťastného Kadlinského z téhož Tovaryšstva. Vytištěná v Staro-Pražské Kolleji blíž Mostu Léta 1662.
Hledám ztracenou Ovci v podání Michaela Pospíšila
Až v souvislosti se zprávou o mariánském semináři, v němž k roku 1650 žilo a stravovalo se více než dvacet seminaristů, z toho nejméně polovina hudebníků, se objevuje také stručná, leč důležitá poznámka: Seminaristé často a nikoli nepůvabnou hudbou (non ineleganti musica) okrašlují jezuitský chrám a horlivě tak povzbuzují lid k větší zbožnosti.
Varhany musely být u jezuitů k dispozici už téměř od samého počátku nového chrámu, tedy od začátku 17. století. Jednou z prvních zmínek je až honorář pro chrámového varhaníka na cestu do Prahy (1647). První oprava blíže neznámých varhan je doložena k roku 1651. V letech 1641 až 1642 v Brně působil jako řádový truhlář (arcularius) Adam Tille, proto je možné, že právě on je autorem onoho většího nástroje, sloužícího zřejmě ještě dalších sto let. Tille, který postavil nástroje v mnoha kolejích tehdejší české provincie Tovaryšstva, také v Brně roku 1690 zemřel.
V roce 1651 se také pořizovaly struny na housle na kůr za poměrně vysokou částku 3 zlatých a 30 krejcarů. V dalších letech se kromě běžného nákupu strun v účtech a občasných odměn seminaristům za opisování not objevují i nákupy nástrojů (1648 housle, 1649 cink za 6 zlatých a stejná částka za soubor houslí v roce 1656, zajímavé jsou nákupy v roce 1692: dvě violy za 4 zlaté 15 krejcarů a kovové struny k instrumentu, tedy na cembalo).
Nejpozději v polovině 17. století se u jezuitů sloužily v adventní době každodenní ranní mše (roráty). Mše byla čtená (potichu) a tedy i poměrně krátká, z hudebního kůru během ní zaznívaly nejspíše čistě instrumentální kusy (v kronice koleje se objevuje mírně matoucí spojení musicis symphoniis decantato). Protože se mše sloužily před rozbřeskem, zvlášť se pořizovaly svíčky a hudebníci byli posléze pohoštěni; přece jen nebylo ani pro seminaristy běžné muzicírovat tak brzo ráno (výjimkou bylo obvyklé vyhrávání na prvního máje, doložené kronikářskými záznamy z jezuitské koleje v Telči).
Jaké skladby tehdy při liturgii konkrétně zněly, to lze jen předpokládat na základě srovnání s jinými lokalitami, se soupisy hudebnin a hudebními sbírkami; repertoár nebyl výrazně odlišný. V roce 1651 byly pro brněnský chrám pořízeny opisy skladeb z Prahy (patrně z některé z tamních kolejí, o tři roky později kolej podobně získala skladby z Jihlavy) za tři zlaté, oproti tomu zatím neurčená tištěná sbírka loretánských litanií stála téhož roku pouhých 45 krejcarů.
Z kůru jezuitského chrámu zazníval zpěv a hudební nástroje především o nedělních a svátečních mších, během týdne doprovázel liturgii nanejvýš zvuk varhan. O to cennější je zmínka v brněnské kronice k roku 1656. Tehdy byly podle všeobecného zvyku v církvi zavedeny o nedělích a svátích zpívané (figurální) nešpory, před nimiž se navíc pravidelně zpívaly loretánské litanie.
Podle účtů z padesátých let 17. století byl hudební kůr poměrně dobře vybaven. Seminaristé ovládali hru na klávesové nástroje (vedle varhan měl kostel k dispozici také cembalo pro muzicírování ve Svatém týdnu), smyčcové nástroje, loutny, flétny a trombóny, našli by se mezi nimi například i hráči na zmíněný cink. Nemohly samozřejmě chybět trompety a tympány, které sloužily především k intrádám, často také v plenéru při procesích a jiných slavnostních příležitostech. Více údajů o hudebních nástrojích a schopnostech jezuitských seminaristů pak pochází až z přelomu 17. a 18. století.
Vedení hudebního souboru, ale i nákup strun a nástrojů, případně i jejich opravu měl na starosti hudební prefekt, u jezuitů obvykle starší student, novic či už přímo člen řádu. V brněnských účtech se v letech 1656 a 1661 objevuje Ferdinand Syrakovský (Syrakowski). Pocházel z Fulneka, do řádu vstoupil zhruba v šestnácti letech, v roce 1652 byl vysvěcen na kněze; v Brně také roku 1669 zemřel.
S nadějí, že právě v tomto roce (přesněji v červnu 2014) získá brněnský jezuitský chrám nové varhany, se tento krátký vhled do hudebního provozu v brněnském jezuitském kostele v 17. století nabízí zakončit právě nepříliš probádanou minulostí starších nástrojů tamtéž.
V roce 1681 se v kronice objevuje zmínka o varhanách, které již téměř nevydávají žádný zvuk a jsou rozladěné. Píšťaly byly tedy přelity, přibyl nový rejstřík v manuálu a také pedál s třemi registry. Kronikář zásluhu připsal především tehdy již zesnulému novici Schüllerovi, který předchozího roku zemřel na mor a kostelu odkázal 200 zlatých. V kolejních účtech jsou oproti tomu náklady vyčísleny na téměř 300 zlatých. Částka je to sice poměrně úctyhodná, ale ve srovnání s častými výdaji a především nákladnými dary na další vybavení chrámu (například pořízení misálu se stříbrným obitím v ceně více než 200 zlatých roku 1682) jsou občasné výdaje na hudbu vcelku zanedbatelné.
Onu poměrně zásadní přestavbu provedl nejspíše brněnský varhanář Matouš Rozkoš. Častým pochybnostem nad kvalitou jeho práce by odpovídala skutečnost, že už v roce 1699 představení koleje projednávali otázku „starých varhan, které jsou značně rozladěné“. Stavbě nového nástroje tehdy zabránil prozaický nedostatek financí. Provinciál jezuitů tehdy doporučil počkat, až se od nejrůznějších dobrodinců shromáždí potřebné finance a v mezičase opravit staré varhany i positiv (takto je v brněnských pramenech pravděpodobně poprvé doložena i existence druhého, menšího nástroje).
Dlužno dodat, že na nový nástroj si brněnští jezuité počkali ještě více než čtyřicet let, teprve roku 1743 postavil jezuitský bratr laik Tomáš Schwarz nové dvoumanuálové varhany, které liturgii sloužily až do bombardování Brna v listopadu 1944.
Zdroje:
Markéta Holubová: Biografický slovník hudebních prefektů působících v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v letech 1556–1773. Praha 2009.
Tomasz Jeż: Kultura muzyczna jezuitów na Śląsku i ziemi kłodzkiej (1581-1776), Warszawa 2013.
Václav Richter: K dějinám jesuitských varhan v Brně. Vědecká ročenka Moravského uměleckoprůmyslového musea 1, 1946, s. 93-97.
Jiří Sehnal – Jiří Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě. Brno 2001.
Jiří Sehnal: Barokní varhanářství na Moravě. 2. Varhany. Brno 2004
Rakouská národní knihovna, sbírka rukopisů: Historia domus probationis Societatis Iesu Brunae in Moravia pars posterior, Cod. 11958; Liber consultationum collegii Societatis Iesu Brunensis in Moravia, Cod. 12391; účty koleje, Cod. 11948
Moravský zemský archiv, G 10 sbírka rukopisů, kniha č. 713 (účty jezuitského kostela v Brně 1639-1694).
Joannes Schmidl: Historiae Societatis Jesu Provinciae Bohemiae. Pars II. … Pragae 1749.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..