Podnětem k sepsání této stručné poznámky se staly nedávno vydané Dějiny Brna 2 (Středověké město). Stručné, ale případné vylíčení středověkých počátků procesí o svátku Božího těla v Brně zpřesňuje naši představu o zrodu fenoménu, který se spolu s nemnoha jinými udržel až do současnosti, a to i v Brně. Sekularizaci i jiným proměnám společnosti navzdory.
Svátek Božího těla připadá v liturgickém kalendáři na nejbližší čtvrtek po svátku Nejsvětější Trojice (v závislosti na termínu Velikonoc se tak mohl slavit od druhé poloviny května a téměř celý červen). Pro celou latinskou církev byl ustanoven v roce 1264 a v následujícím století se pak šíří po celé Evropě.
V Brně se svátek Božího těla zařadil mezi zasvěcené svátky už kolem roku 1380, kdy se už také v jeho rámci konalo více procesí z různých městských chrámů. Termín confraternitas / bratrstvo byl ve středověku chápán šířeji, a tak se pod tímto pojmem tehdy mohly skrývat jednotlivé řemeslnické cechy, které se průvodů měly povinně účastnit. Takto by se dala chápat i zmínka v papežské listině z roku 1465, podle níž různé brněnské církevní instituce (dominikáni, poustevníci sv. Augustina, minorité, petrovská kapitula a farní kostely) konaly zvláštní procesí „za připojení jistých bratrstev, která nosila korouhve a světlo“. Právě onen dodatek více propojuje jen tušenou středověkou praxi s nepříliš pozměněnou podobou procesí v raném novověku, kdy tyto úkoly měly na starosti především cechy.
Podle Tomáše Borovského pocházejí z první poloviny 15. století také stížnosti na brněnské dominikány, kteří v procesí o Božím těle nosili různá monstra a pitvořili se. Legáti basilejského sněmu tehdy (roku 1435) rozhodli, že řeholníci nemají pořádat procesí mimo zdi kláštera. Ony zmínky o podobě procesí nemusejí nutně svědčit o úpadku klášterních mravů, ale mohou naopak naznačovat snahu výrazněji rozšířit divadelní charakter celé slavnosti.
Vzhledem k rozdílnému chápání eucharistie v pohledu jednotlivých církví se v období reformace na svátek na mnoha místech pozapomenulo. Na přelomu 16. a 17. století se však stal jedním z příznačných momentů postupné obnovy římskokatolické církve v duchu tehdy nedávno skončeného Tridentského koncilu. Procesí o svátku Božího těla bylo jedním z nejviditelnějších symbolů, ale také nástrojů náboženské kontroly ze strany olomouckého biskupa, případně samotného císaře. Procesí v jednotlivých letech si stručně všímá i tehdejší brněnský lékárník Ludwig ve své kronice.
Vedle četných zpráv o (ne)účasti na procesí však uniká otázka, jak procesí vypadalo, jaký byl jeho průběh. V tomto případě si lze vypomoci dílem mikulovského faráře Erharda, vydaném roku 1614 v Ingolstadtu. Předmluva tisku je datována už do roku 1585; podle podtitulu měla kniha sloužit nejen jako svědectví místní praxe, ale také jako vzor pro slavení tohoto výsostně katolického svátku v dalších městech. Dle popisu byli v průvodu zařazeni sbor farní školy (cantarey), varhaník s přenosným regálem a hudebníci městského věžného (tedy obvykle nejméně čtyři až pět hudebníků s dechovými nástroji). Za nimi následovalo, opět v souladu se starší tradicí, také třináct školáků v andělských kostýmech, kteří kromě recitace latinských a německých veršů o Nejsvětější svátosti měli také hrát na činelky a zvonky.
Početná procesí byla rozprostřena do celého oktávu (osmidení) svátku Božího těla, a to snad už v Brně pozdního středověku. Přesnější představu o tomto mumraji podávají například předpisy kláštera minoritů, a to až z doby kolem roku 1730. Minorité si zakládali na své údajně bezchybné pověsti a jinak také spíše neobvyklé nekonfliktnosti. Z jejich kláštera tak byli vysláni kněží v ornátech snad na všechna procesí. V oktávu Božího Těla se totiž každý den konalo nejméně jedno procesí. Ve čtvrtek, tedy přímo na svátek Božího Těla, pořádala procesí petrovská kapitula, v neděli se brzy ráno konalo procesí u minoritů (tradiční výzdobu chrámu v podobě zelených stromů byla u minoritů nejspíše kvůli vlhkosti ohrožující chrámový interiér zakázána) a poté u sv. Jakuba, ve středu u augustiniánů a ve čtvrtek opět u sv. Jakuba, což byl mimo jiné také titulární svátek tamního bratrstva Božího Těla.
Mimo jiné právě kněze i dalších členy brněnských klášterů zachycuje pozoruhodná malba (dnes v expozici Muzea města Brna na Špilberku), zachycující procesí na svátek Božího těla, pořádané v roce 1748 petrovskou kapitulou. Šlo o příležitost o to vzácnější, že se procesí účastnil i císařský pár, tedy František I. a Marie Terezie i s částí dvora, protože v té době pobývali v Brně. Komplikovanou otázku vojenských jednotek v procesí ponechme stranou, byla to ostatně v 18. století jedna z nejožehavějších otázek. S vědomím, že procesí Božího těla v Brně rokem 1748 neskončila (a směrem k současnosti by bylo možné dohledat bezpochyby i řadu fotografií) si dovoluji dosavadní nástin uzavřít s odkazem na krátký film, který se zmíněným Korompayovým obrazem podrobněji zabývá.
//Snad stojí za zmínku, že krátké chorální zpěvy pořídila podle dobového tisku Svatomichalská gregoriánská schola a taktéž intrády pocházejí z nahrávky brněnského souboru La Gambetta. //
Zdroje:
- Form und Weiss wie das herrliche Fest dess zarten Fronleichnams in der alten Statt Nicolspurg … jährlich gehaltet würd … Ingolstadt 1614 (UB Eichstätt, sign. 04/1 AÖ 1085)
- Vladimír Burian: Vývoj náboženských poměrů v Brně 1570–1618. Brno 1948.
- Eva Večerková – Ludmila Tarcalová: Náboženské průvody v kalendářním cyklu svátků a slavností. In: Slavnostní průvody, Uherské Hradiště 1994, s. 23-43.
- Tomáš Malý – Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita: Vnitřní krajina zmizelého města. Náboženská bratrstva barokního Brna. Brno 2010.
- Libor Jan (ed.): Dějiny Brna 2. Středověké město. Brno 2013.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..