Mezi nejdůležitější příklady městských slavností patřila už od středověku procesí ve smyslu liturgických průvodů jako součásti důležitých momentů církevního roku. Symbolický rozměr procesí odkazuje k biblickému králi Davidovi a Jeruzalému – archa úmluvy nesená v průvodu tehdy posvěcovala celé město. I pravidelná procesí tak měla v náboženské rovině posvětit prostor přítomností Krista v posvěcené hostii (v monstranci). Neméně důležitý byl i jejich reprezentativní rozměr: brněnská městská rada příležitosti řešila, které ulice se musí kvůli trase procesí dát důkladně uklidit; v procesích se představovaly jednotlivá společenství (kláštery, bratrstva, magistrát, místní vojenské jednotky i hudební ansámbly).
Na přelomu 16. a 17. století bylo procesí na svátek Božího těla především demonstrací konfesně rozdělené městské společnosti; procesí se totiž účastnili jen původně menšinoví katolíci a tak se samotná účast stala důležitým rozlišovacím znamením. O více než sto let později, ve společnosti už alespoň oficiálně sjednocené pod římskokatolickou konfesí, se pak to stejné procesí stává nepřehledným (několik průvodů z různých kostelů křižuje Brno v rozmezí osmi dní kolem svátku Božího těla a některé konventy posílají své řeholníky jakožto reprezentanty řádu i duchovního stavu do všech procesí), ale také dlouho zůstává nevyřešena účast špilberské vojenské jednotky na těchto slavnostech uvnitř města – tento spor se za císaře Karla VI. projednával i na vídeňském dvoře.
Další důležitá procesí se konala především v programu Svatého týdne. Zatímco průvod na Květnou neděli jakožto připomínka Kristova vjezdu do Jeruzaléma byl starobylou součástí liturgie, procesí na Zelený čtvrtek a Velký pátek představovala spíše příležitostný ornament liturgie Svatého týdne. V 16. století se ve středoevropském prostoru objevily také další novinky, například mytí nohou a stavění Božího hrobu na Zelený čtvrtek, podobně jako podstatně známější zvyk stavění jesliček v době vánočních svátků.
Je přirozené, že právě tyto nové prvky organizovala náboženská bratrstva, ať již šlo o aktivizaci věřících (členů bratrstev) nebo o snahu oslovit co nejširší publikum. Především mariánská bratrstva při jezuitské koleji věnovala Svatému týdnu největší pozornost. Na Květnou neděli odpoledne vrcholil program postních meditací, a to formou melodramatu ve smyslu latinské hudebně-dramatické produkce. Diváci zpravidla dostali tištěný program představení, aby byli více vtaženi do děje a pohnuti k větší zbožnosti a rozjímání. S tím ostatně souvisela i skutečnost, že procesí byla zacílena na širší publikum, o čemž svědčí častější užívání obecného jazyka, německy a česky tištěné synopse).
V prostředí mariánských kongregací byla největší pozornost věnována organizaci velkopátečních kajícných procesí, doložených především v Praze a v Olomouci. V Brně mělo ale nejdůležitější postavení bratrstvo Božího Těla, personálně propojené s magistrátem, které navzdory svému názvu i papežskému privilegiu místo Zeleného čtvrtku zdůrazňovalo Velký pátek. Na jezuitská bratrstva tak vlastně zbyl právě Zelený čtvrtek, kdy se po skončení všech obřadů uskutečnilo ještě před setměním ono procesí. K jejich tradiční výbavě náležela především lešení nebo scény – tzv. pegmata, jejichž počet představoval pro pořádající bratrstvo v určitém směru prestižní záležitost – v roce 1675 mělo procesí 14 pegmat, o rok později 11. Ona přenosná pódia pak – v závislosti na rozměrech a váze nesená i vezená – byla doprovázena oddíly kajícníků, kteří se buď bičovali (flagelanti), nebo nesli těžké kříže (bajulanti). Procesí měla vždy pevně stanovený program. V roce 1684 například bratrstvo formou přenosných scén představilo oblíbený námět sedmi hlavních hříchů a přihlížejícím byl rozdáván tištěný program s komentáři k jednotlivým výjevům. Většina textů byla zřejmě přednášena latinsky, jinak by kronika k tomuto roku pravděpodobně neobsahovala zvláštní zmínku o tom, že se recitovalo také v obecném jazyce, tedy v němčině. Příprava procesí a zejména scén musela být velmi náročná, z různých zmínek působí nejfantaskněji poznámka hospodáře jezuitské koleje k roku 1703 – musel zajistit, aby poddaní včas a v dostatečném množství sesbírali mech na vystlání pegmat: „také mech k Zelenému čtvrtku, nařizuje se při Uličanech, Jundorf[ských] a Řečkovských, Evanovských, Soběšských, aby k nešení Theatrum při procesí před rukami byli.“
Procesí na Velký pátek jsou v pramenech lépe sledovatelná až od konce 17. století. V roce 1696 požádali kapucíni brněnský magistrát o fůru dřeva a o svolení k vytištění synopsí k procesí v nákladu 300 kusů. Synopse měla příznačné téma i barokně rozvitý titul Nevinný splácí vinu. Neposkvrněný Beránek Ježíš Kristus, který otevírá a uzavírá (nebe), svým odevzdáním se na otevřel bránu ráje, uzavřenou skrze smrtelný pád Adama. Velkopáteční průvod byl takto rozvržen do devatenácti scén. Teprve za těmito pegmaty (snad na způsob hraného komiksu) následoval podle synopse „kříž s pěti ranami Krista“, duchovenstvo, (přenosný) Boží hrob a zbožný lid. Podle mladších synopsí patřili do závěrečné skupiny také hudebníci a členové městské rady, kteří zároveň jako představitelé bratrstva nesli Boží hrob. Průvod vyrážel vždy po odpoledních obřadech (nutně ještě za světla) z farního chrámu sv. Jakuba a směřoval se všemi přenosnými scénami ke kapucínům, kde byl umístěn přinesený Boží hrob (tedy jakási efemérní architektura, symbol). Kapucínský kostel Povýšení svatého Kříže byl k tomu předurčen svým zasvěcením, brněnští kapucíni se však na pořádání procesí podíleli i vzhledem ke svým úzkým vazbám na svatojakubskou farnost, kde ještě na přelomu 17. a 18. století vypomáhali jako zdejší kazatelé a zpovědníci. V deseti následujících letech žádali kapucíni téměř každoročně městskou radu o hmotnou pomoc. Jako obvyklý příspěvek se uvádějí fůry dřeva (zelené stromky k ozdobě procesí, prkna a latě na výrobu přenosných scén) a vědro piva, v roce 1699 požadovali kapucíni i černé plátno na pokrytí pegmat (snad pro nedostatek mechu?).
Velkopáteční procesí patřilo na přelomu 17. a 18. století mezi nejvýpravnější každoroční události ve městě. Sami jezuité uznávali, že jejich vlastní procesí na Zelený čtvrtek nemůže průvod následujícího dne předčít ani nádherou, ani množstvím lidí, jezdců a pegmat. Na velkopáteční procesí přispívá farnost, bratrstvo i magistrát, z dnešního pohledu tedy šlo o vítané vícesložkové financování a onomu objemu prostředků se jezuité jednoduše nemohou vyrovnat, konkurovat však mohli například „stručností, dobrým pořádkem, skromností a dobře ozdobenými osobami a scénami“. Bohužel, hudební stránka procesí zůstává téměř nepoznána. Zejména v jezuitském prostředí navazovalo (zhruba od dvacátých let 18. století) na procesí provádění oratorií u Božího hrobu, jak je doloženo v Praze či v Telči. V Brně se ve stejné době rozvinul poměrně velmi intenzivní oratorní provoz (bude mu věnována samostatná esej), ale zatím netušíme, zda a nakolik souvisela alespoň některá oratoria se vždy originálními tématy procesí.
V roce 1707 došlo v zaběhnuté praxi k podstatné změně. V důsledku dlouhodobých sporů odňal magistrát kapucínům kazatelský úřad ve farním kostele, zpovědní právo a organizaci velkopátečních procesí. Nadále ve farním kostele kázali především jezuité, zpovědní službu převzali františkáni. Kapucínům tak z významnějších úkolů v rámci svatojakubské farnosti zůstala jen spoluorganizace každoročního srpnového děkovného procesí do Maria Zell.
Složitá mnohostranná jednání, vedená především brněnskou městskou radou, vyústila ve sjednocení sil a od roku 1707 se tak procesí konalo už jen na Velký pátek, a to za spolupráce svatojakubské farnosti, bratrstva Božího těla i jezuitů. V následujících letech se ještě v samotném Tovaryšstvu diskutovalo o využití pegmat, sami jezuité si totiž uvědomovali nebezpečí, které ony atraktivní scény přinášely. Podle některých procesí kvůli pegmatům klesá na úroveň divadelních vystoupení, nazývají je kuriozitami a všetečností, které pouze poutají pozornost věřících v oknech domů a po stranách ulic. Velký pátek měl být ovšem dnem nejvyššího smutku, dnem, kdy mlčí zvony a v tichosti jsou navštěvovány Boží hroby; v procesích se navzdory tomu spíše „...žvaní a všichni šíří křik, smích a podobné všetečnosti.“
Podobnou zkušenost si ostatně zaznamenal i hrabě František Antonín Špork poté, co se stal v roce 1725 svědkem velkopátečního průvodu, pořádaného jezuity na Starém Městě pražském. Důvtipné procesí s přenosnými pódii údajně přitahovalo mnoho lidí, nicméně sloužilo spíše k pobavení a okouzlení očí než k povzbuzení zbožnosti. Obdobná kritika se patrně nemíjela účinkem a v Brně můžeme pozorovat upouštění od předchozí praxe: Když kupříkladu v roce 1742 zdejší jezuité žádali, aby do procesí mohli zařadit alespoň jedno pegma, magistrát jejich žádost neschválil, a v odpovědi na dotaz svatojakubského faráře potvrdili radní, že se procesí může bez pegmat obejít. Bezpochyby to souvisí také s tehdejším útlumem divadelních aktivit obecně v důsledku politické situace a především válek s Pruskem.
Větší rozpory než pegmata však vyvolávala flagelace, veřejné sebemrskačství jako výraz kajícnosti, která se stala obvyklou součástí velikonočních procesí. Když v únoru 1747 přidělovala brněnská městská rada obvyklých 45 zlatých na velkopáteční procesí, musela požádat olomouckého biskupa Troyera o jeho souhlas, jelikož v této době sílily tendence procesí zakázat. Průvod se nakonec uskutečnil, a to dokonce za účasti kardinála, který však na základě svého zážitku zakázal sebebičování v celé olomoucké diecézi. V roce 1751 následoval zákaz duchovních her, nošení figur a flagelace v procesí na Velký pátek, tedy všeho, co do této doby „krášlilo“ spojená procesí brněnských bratrstev Božího Těla a Smrtelných úzkostí Kristových. Postupně tak zmizela jedna z nejvýznamnějších městských událostí, slavnost, do níž své prostředky investovalo město a na jejíž organizaci se podílela přední brněnská bratrstva.
Zdroj:
Tomáš Malý – Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita: Vnitřní krajina zmizelého města. Náboženská bratrstva barokního Brna. Brno 2010.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..