Když kapela vydá první řadové album po třiceti letech, navíc v roce svých padesátých narozenin, je to samozřejmě obrovská událost. Brněnská legenda Progres 2 sice na novou desku pomýšlela dlouho, ale – jak mi před časem řekl kytarista a zpěvák Pavel Váně – nemohla najít vhodné téma. Nakonec se námět našel: slavná kniha Jacka Londona na pomezí filosofického románu a sci-fi Tulák po hvězdách. Na půdorysu pobytu ve vězení, přemítání o životě a smrti, spravedlnosti a milosrdenství a – což je ta fantastická část – návštěv nadpozemských světů vznikl příběh, který je pojítkem celkem sedmnácti skladeb přibližně hodinového alba.
Konceptuální nahrávky k Progresu patřily po celou dobu existence kapely. Rockové opery jako Mauglí, Dialog s vesmírem, Třetí kniha džunglí nebo Mozek umožňovaly brněnským muzikantům rozvíjet hudební i textová témata podobně jako v anglosaském světě Pink Floyd nebo Yes. K Progresu pochopitelně patřily i hity, ať už se jednalo o Planetu Hieronyma Bosche („Nám vládne král…“) nebo Píseň o jablku, ale v první řadě to vždy byla skupina rozsáhlých projektů. A takový je i Tulák po hvězdách, album s několika opravdu výraznými písněmi, které však má smysl poslouchat především jako příběh, jako celek.
Pánové z Progresu se tedy po třech dekádách rozhodli oprášit rockové pásmo jako svou oblíbenou formu. Vsadili tedy na jistotu (ostatně hrají dnes především pro své věrné, často již velmi zralé, fanoušky) a neměli potřebu se výrazně hudebně posouvat. To, co na novince předvádějí, je starý známý „progresivní rock“, postavený na bezproblémově zvládnuté technice hry, hutné rytmice a prosvětlujících melodiích. Zpěvy jsou možná lehce usedlejší než kdysi, ale rozhodně ne unavené. Celkově se pak kapela stylově vrací spíše do 70. let k Dialogu s vesmírem než k elektrorockovým experimentům z pozdějších alb Mozek a Změna.
Autorsky se na novince podílelo všech pět členů aktuální sestavy – Roman Dragoun, Zdeněk Kluka, Miloš Morávek, Pavel Pelc a Pavel Váně. Tmelem je text Martina Kudličky ze skupiny Lidopop (s drobným přispěním básníka Ivana Petlana), avšak ani hudební složka – jakkoli v rámci žánru relativně pestrá – rozhodně nepůsobí roztříštěným dojmem. Naopak, je zřejmé, že všichni hudebníci psali především pro kapelu jako celek a autorský rukopis žádného z nich nevyčnívá. Výstupy hostů (od violoncellistky Doroty Barové přes bývalého člena Progresu Emanuela Sideridise až po dechovou sekci) jsou sice pro celek prospěšné, ale přece jen spíše epizodní.
To, co bylo a zůstává pro Progres hlavní devízou, totiž umění zaujmout dlouhým celkem a posluchačovu pozornost udržet od začátku do konce, se zároveň stává drobným úskalím. Zatímco obecněji platné písně typu singlového Moře („Moře je pánem světa, tak je třeba ho vzít“), křesťansky laděné Vracím se k tobě („Duše křivdou zlomená / díky Tobě rychle srůstá“) nebo úderné písně Planý žvást (variace na starověké „morituri te salutant“: „Já, který jdu na smrt, zdravím vás“) obstojí i vytržené z kontextu, jiné momenty alba budou nesrozumitelné pro každého, kdo nezná Londonovu literární předlohu (Igar, Arunga, Paní Óm). Ale třeba si díky album vezmou někteří rockoví fanoušci knihu do ruky a Londona si dostudují… Na druhou stranu příběh alba může zaujmout i bez znalosti kontextu, například vtipnými narážkami na starší tvorbu kapely v závěrečné písni Blues („Tvůj příští vlak už džunglí hvězd si cestu k tobě klestí…“).
I když platí, že kdysi novátorská kombinace rockových riffů s výraznými klávesovými plochami zní dnes spíše jako retro, nové album Progresu v žádném případě nepůsobí směšně. Ano, jedná se o kapelu, která je progresivní už výhradně svým názvem, ale – při vědomí zmíněných omezení daných tématem – podařilo se jí natočit kolekci vlastně docela chytlavých a v rámci žánru svěžích skladeb. Vedle smyslu pro melodii a škály výrazových prostředků, kterou pánové členové Progresu jako zpěváci a instrumentalisté stále disponují, se na dobrém výsledku podepsalo také studio Cox Davida Kollera a v neposlední řadě producentská práce Pavla Váněho. To, že se dílo dvou textařů a pěti autorů a hudebníků s osmi hosty povedlo sjednotit do opravdu smysluplného celku, je velmi dobrá zpráva.
Progres 2 – Tulák po hvězdách. Indies Scope 2018. 17 skladeb. Stopáž: 61:24
Zatím nebyl přidán žádný komentář..