Zbožné putování patřilo k důležitým svátečním událostem v lidském životě. Ono vytržení z běžného rytmu a vcelku přesně organizovaný program pouti si většina z nás představit asi nedokáže. Protože ale k slavnostním procesím nedílně patřila hudba a k putování obecně také zbožné písně, stojí za to se na chvíli nad tímto putováním zastavit. Tím spíše, že barokní Brno mělo v tomto ohledu naprosto výsadní postavení: žádné jiné královské město nebylo obklopeno tolika významnými poutními místy, jak to ostatně vysvítá i z jedné vzdělávací příručky tehdejšího faráře ve Veverské Bitýšce Valentina Bernarda Jestřábského.
V tom také lid moravský ne malé, ale veliké znamení lásky k blahoslavené Rodičce Boží ukazuje, když na její svatá místa, které sama Panna Maria sobě zvolila, mnohými zázraky je ozdobila a zvelebila, valně v velikém počtu a s velikou pobožností putují; jako do Tuřan, do Křtin, na Vranov, na Svatý Kopec nad Holomoucí, hlavním moravským městem, do Nyklšpurku, do Žárušic, do Brna k svatému Tomáši, kdež jest zázračný obraz Panny Marie, od svatého Lukáše evangelisty malovaný, a jinam: Také do cizích zemí putují; jako do Čech na Svatou Horu, do Marie Celly v Štýrsku. Za starodávna, a ještě za mých mladých let pamatuji já (který tyto věcí píši) bývaly veliké pouti Moravanův do polské země do Častochova, kdežto také jest zázračný obraz Panny Marie od svatého Lukáše evangelisty malovaný: Item do Kalvárie též v Polsku. […] Ano také vzalo počátek putování od Moravanův do Marie Celly v Štýrsku. (Stellarium novum …, Olomouc 1701, s. 299).
Prastaré poutní místo v bezprostřední blízkosti Brna, které si velmi oblíbil kardinál Ditrichštejn, je už v polovině 17. století oslavováno dvěma literárními díly. Česky psané pojednání Divotvorná Marije bohužel zůstalo v rukopise, oproti němu latinský spis Diva Turzanensis jezuity Bohuslava Balbína (Olomouc 1658) je jedním z vůbec prvních pojednání o poutních místech. Obě dvě díla mají mnoho společného, včetně shodných pasáží, přičemž jejich vzájemný vztah nebyl dosud uspokojivě objasněn. Díky novému vydání Balbínova díla v českém překladu zásluhou tuřanských farníků je dnes možné zahlédnout kousek onoho zmizelého světa: Balbínem popisovanou malebnou krajinu na cestě z Brna do Tuřan, ale i svět zázraků. Mezi ty originálnější patří příběh o tom, kterak se starobylá socha Panny Marie Tuřanské nenechala dát přivolaným malířem opravit (zmalovat), nebo Balbínem oblíbené historky o bolesti zubů a jejich nápravě (v tomto díle navíc skrytě prodchnuté jezuitským ostnem proti zmíněnému kardinálovi z Ditrichštejna).
Poutníkům do Tuřan však sloužila především příručka dalšího jezuity Joanna Dilata, který s brněnskou kolejí spojil téměř celý svůj život: patřil mezi studentské obránce Brna v roce 1645, napsal životopis svého učitele P. Martina Středy a jeho oslavný spis na habsburský rod byl prvním dílem, vydaným v obnovené brněnské tiskárně roku 1689. Do té doby však v Brně tiskárna nefungovala, takže v roce 1682 vydal Dilatus svou Mariánskou pouť (Marianische Kirchfahrt) v poměrně vzdáleném Kladsku. Ve srovnání s učeným a mnohovrstevnatým latinským pojednáním spolubratra Balbína mířil Dilatus svou příručkou s množstvím mariánských poutních písní (žel bez melodií) bezpochyby především na Brňany jakožto časté tuřanské poutníky. Tehdy se už také o poutní provoz v Tuřanech důsledně starali jezuité z brněnské koleje, kteří zde od roku 1666 měli svou rezidenci (tamní péči o hudbu snad bude v budoucnu věnována další esej).
Dalším významným poutním místem a rovněž mariánskou svatyní byly Křtiny. Z příručky vytištěné roku 1668 v Litomyšli vyplývá, že právě do Křtin putovali pravidelně sodálové, tedy členové mariánské družiny z brněnského jezuitského gymnázia. Příručka dokonce obsahuje notovanou latinskou píseň, nadepsanou jako litanie – rozjímání o celém životě Panny Marie (Regina caeli laetare – Laetare Mater Dei). Toto pojednání s názvem Mariophilus peregrinus („Putující ctitel Panny Marie“) sepsal Godefridus Olenius, tehdejší rektor (představený) zmíněné latinské sodality Nanebevzetí Panny Marie, ale především opat premonstrátského kláštera v Zábrdovicích, do jehož správy Křtiny náležely. I v následujících desetiletích zábrdovičtí premonstráti o „své“ poutní místo důsledně pečovali. Včetně výstavby tamní rezidence lze v této péči shledávat zajímavou paralelu k jezuitským Tuřanům. V brněnském kontextu je zajímavé, že v pozměněné podobě a již jen s obecnou dedikací (k libosti všech mariánských milovníkův) vyšlo původní Oleniovo dílo v české (Poutník křtinský, Brno 1706) a německé verzi (Kyritainer Wallfahrt, Brno 1707).
Ještě trochu starší než latinská poutní příručka pro brněnské studenty je širším vrstvám určené pojednání Oudolí křtinské (Litomyšl 1665). V rámci tradičních příběhů zázračných uzdravení projevuje jejich zapisovatel nečekaný smysl pro humor. Například oddíl věnovaný uzdravení chromých otevírá takto: Nějaký Pavel Doležel, aby příjmění svému zadosti učinil, tři léta ustavičně v posteli své ležel a pro veliké bolesti obouch noh, nebohý Doležel, vstáti, méněji choditi mohl… Pozoruhodný je také neobvyklý příběh z Vyškova, datovaný do roku 1650. Obyvatelé tohoto biskupského města patřili k obzvláštním ctitelům Panny Marie Křtinské. S prosbou o uzdravení se k ní modlil i jistý vyškovský trubač, který měl kromě vytrubování z radniční věže hudební povinnosti také při bohoslužbách ve farním chrámu. Rád si zdřímnul a měl zálibu v pití. To byly příčiny jeho (prvního) pádu. Prosil a byl uzdraven, dostál svému slibu a pouť do Křtin vykonal. Ze svého pádu se však nepoučil a tak při druhém pádu z věže mu už Panna Marie nepomohla. Konečně Oudolí křtinské obsahuje ve svém závěru dvě poutní písně, které se mají zpívat „jako“ – a jednou z těchto vzorových písní je slavná Michnova vánoční Chtíc aby spal, vydaná ve sbírce Česká mariánská muzika roku 1647.
Podobně jako se jezuité a premonstráti starali o „svá“ poutní místa v Tuřanech a Zábrdovicích, četnými spisy dělali reklamu svému poutnímu místu také pauláni ve Vranově u Brna. Jiné tehdy oblíbené místo v okolí Brna, filiální mariánský kostelík v Líšni, tak zůstal po této stránce zanedbán.
Přímo z barokního Brna vyrážela od farního kostela sv. Jakuba nejméně čtyři procesí do roka. Svátostné průvody s duchovními i chrámovými hudebníky směřovaly v tradičních termínech do Tuřan (2. neděle po velikonocích), do Líšně (na svátek Navštívení Panny Marie, tedy 2. července) a do Vranova na svátek Narození Panny Marie (8. září). Slavnostní charakter měl především začátek a konec vlastního procesí, před příchodem na poutní místo se často velký dav poutníků uspořádal, duchovenstvo a přisluhující se oděli do bohoslužebných rouch a průvod pak k poutnímu místu často provázela slavnostní hudba. Podle městských účtů dostávali chrámoví hudebníci odměny za účast na procesích do Vranova a Mikulova (1630) a Křtin (1638). Procesí do Vranova se konalo jakožto záslibné na poděkování za záchranu města před poslední morovou epidemií v roce 1714. Zdá se však, že tato tradice byla ještě starší. Při prvních příznacích oné morové epidemie, která se v Brně objevila už v roce 1713, městská rada uvažovala o zrušení tradičního procesí do štýrského Maria Zell s tím, že by farníci místo toho putovali na Vranov, do Křtin, Tuřan a Líšně.
Konečně poutní místo Maria Zell bylo tradičním cílem procesí svatojakubské farnosti od roku 1648 na poděkování za záchranu Brna před švédskými vojsky. Poutníci vycházeli vždy 20. srpna a podle mariazellské poutní příručky (Berthold Sternegger, Sechstes Jahr-Hundert…, Steyr 1758) dorazili na místo 26. srpna. Na počátku září pak bratrstvo Nejsvětější Trojice při kostele sv. Jakuba konalo děkovné shromáždění k Nejsvětější Trojici za šťastně vykonanou pouť. Farníky tradičně doprovázeli také brněnští kapucíni a městští hudebníci, ostatně právě výpravnost procesí, počítaje v to i umění hudební, bylo jakousi vizitkou samotného města. Při delších procesích, kterým čtrnáctidenní putování do Maria Zell vévodilo, byly z Brna samozřejmě vypraveny také vozy s potřebným proviantem, které tu a tam také mohly svézt vyčerpané poutníky.
Samotné téma však zdaleka vyčerpané není. Z 18. a 19. století se dochovalo množství poutních písní a poutních příruček, ostatně tradice takto organizovaných poutí zanikla až v průběhu první poloviny 20. století.
Zdroje:
Tomáš Malý – Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita: Vnitřní krajina zmizelého města. Náboženská bratrstva barokního Brna, Brno 2010.
Jiří Sehnal: Hudba v magistrátních účtech Brna do konce třicetileté války. In: Historická Olomouc a její současné problémy IV. Olomouc 1983.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..