Představujeme vám nového hudebního Průvodce. Brno získalo téměř před třemi lety prestižní titul Město hudby UNESCO, čímž se zařadilo mezi 46 stejně zaměřených měst z celého světa. Na otázku proč a čím je jeho hudební scéna tak vyjímečná vám možná odpoví jednotlivé díly následujícího seriálu. Autorem celkem devíti kapitol mapujících brněnskou hudební scénu je Boris Klepal. O grafické zpracování a sazbu tištěného průvodce se postarala Barbara Zemčík. Koláže jsou dílem yvanse, anglický překlad realizoval Don Sparling. Od zítřejšího dne najdete na tomto místě pravidelně každý čtvrtek jednu z kapitol Průvodce. Tištěná verze bude v lepších časech zdarma k vyzvednutí v informačním centru TIC Brno.
Pokusit se o průvodce starým i současným hudebním Brnem znamená ponořit se do vzpomínek cizích i vlastních, do více či méně ověřitelných pramenů, a přitom pokud možno ničemu automaticky nevěřit a stále se ptát: stalo se právě tohle skutečně právě tak? A maximum nedůvěry přitom věnovat především vlastní paměti. Dvě základní otázky, které padly snad při každé větě, zněly takto: „Co je zvláštního zrovna na téhle kapele nebo události? Zajímaly by i někoho, kdo v Brně nikdy nebyl a nemá k městu žádný vztah?“
Brno je občas až otravné svým Janáčkem, kterého si pěstuje jako jednu z mála skutečně světových osobností, jež v něm delší dobu žily. Devadesát let po smrti velkého skladatele se ale město dokázalo propracovat až do světové extraligy s festivalem věnovaným jeho operám – ocenění International Opera Award si Janáček Brno převzal v dubnu 2019 v londýnském divadle Sadler’s Wells. Festival Moravský podzim realizoval v roce 2017 megaprodukci Symfonie sirén skladatele Arsenije Avraamova, jejíž nahrávku si při té příležitosti objednal Bavorský rozhlas a stále ji nabízí k poslechu online. Zdejší hudební produkce nemají zdaleka jen lokální dosah.
Pro Brno je zásadní blízkost výrazných folklorních oblastí, z nichž přichází do města stále nová a inspirativní krev. Zároveň ale z Brna často odcházejí lidé, které přitahují větší centra – dříve hlavně Praha, v posledních třiceti letech stále častěji i svět. I to je snad jeden z důvodů, proč je brněnským standardem alternativa – opravdového popu v něm bylo vždy strašně málo. Město s necelými čtyřmi sty tisíci obyvatel navíc není fakticky příliš velké, i když na druhé největší město v České republice to stačí. V Brně v podstatě všichni hudebníci vědí, co dělají ti ostatní.
Brno má neoficiální status moravské metropole. Je v něm ohromná koncentrace vysokých škol, divadel, klubů a všemožných prostorů, kde se dá hrát. Snad ještě větší je koncentrace lidí, kteří někde hrát chtějí, a není se čemu divit. V Brně fungují dvě desítky základních uměleckých škol, konzervatoř, Janáčkova akademie múzických umění a Ústav hudební vědy Masarykovy univerzity. Jenom lidí s hudebním vzděláním se v Brně potkává na malém prostoru ohromné množství. A vůbec už nelze spočítat amatéry, kteří se věnují s nadšením všem žánrům od sborového zpěvu přes hraní v symfonickém orchestru až po rockery a písničkáře.
Základní charakteristikou brněnského života je síťové propojení mezi hudebníky i hudebními žánry, které vzniklo dávno před vynálezem internetu. Když se Brno stalo v roce 2017 členem Sítě kreativních měst UNESCO v oblasti hudby, byl to vlastně jen další logický krok v rámci dlouhodobého vývoje. Kandidatura Brna na Evropské hlavní město kultury v roce 2028 je právě ve stadiu zrodu.
Při psaní jednotlivých kapitol tohoto průvodce padla spousta faktů za oběť stručnosti – cílem byl spíš obecný a osobní než vyčerpávající pohled. I ty nejmenší rady byly vždy dobré, poděkování za spolupráci patří rádcům živým, neživým, blízkým i vzdáleným, osobně známým i ne- známým. Byli to: Jura Cancák (tram- psky-magazin.cz), Zdeněk Černý, Česká divadelní encyklopedie, Jan Dalecký, David Dittrich, Martin Dohnal, encyklopedie.brna.cz, Petr Gratias, L. P. Fish, Dušan Holý, folklornet.cz, Kateřina Hnátová, kftp.cz, Vladimír Maňas, Ivo Medek, Jan Němeček, Jiří Plocek, Jan Pohunek, Irena Přibylová, Don Sparling, Milan Tesař, trampnet. sk, vlastnipamet.bk. Ti všichni pomohli k tomu, co v průvodci je.
Za všechno, co v průvodci chybí, můžu já.
O autorovi
Boris Klepal se narodil 3. října 1966, rok a den po otevření Janáčkova divadla v Brně. Na svět přišel pravděpodobně proto, že se jeho rodiče měli tehdy rádi.
Do řečeného Janáčkova divadla ho naučila chodit matka, když mu bylo pět let. Tehdy ho také babička začala učit hrát na klavír, což se mu zdá dodnes správné. Brzy poté byl s maminkou na Prodané nevěstě – ta se mu líbila, i když si pamatoval především Kecala, který mlel pořád dokola „všechno je hotovo“. Do opery pak chodil díky matčině zvyku pravidelně a rád.
Láska k hudbě ho později vedla k tomu, že o ní zapřádal hovory tak dlouho, až ho v Literárních novinách požádali o nějaký příspěvek. Začal psát a díky zoufalému nedostatku autorů si ho brzy všimli redaktoři muzikologické revue Opus musicum. Tu začal časem vytvářet i jako „détépák“, takže tento vznešený časopis několik let psal, vyráběl i četl – i když samozřejmě zdaleka ne sám. Taky si založil blog nazvaný Zápisník zmizelého a tři roky vedl portál Brno – město hudby.
V současnosti píše do Hospodářských novin, Aktuálně.cz a HIS Voice, spolupracuje s Českou filharmonií a Respektem, je také šéfredaktorem Magazínu Akademie klasické hudby a Opus musicum. Musí psát celkem dost a vnímá to jako Boží trest za všechny slohovky, které neodevzdal na gymnáziu. Spoluzaložil cenu Trochu nižší C4, která se uděluje za nejlepší českou kompozici v daném roce a zatím se tak stalo dvakrát.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..