Krátce po natočení svého minulého alba I’m Glad I Met You absolvovala brněnská bluesová kapela cestu do severního Mississippi, na místa, kde se blues stále ještě hraje jako lidová hudba na zápražích a o nedělních piknicích. Že během pobytu vznikl materiál na dvě nová alba, prozradil kytarista Jan Švihálek loni v rozhovoru pro náš web. „Bude to skvělá nahrávka, moc se na to těším,“ sliboval. První ze dvou avízovaných desek je nyní na světě.
Příběh alba Juke My Joint je ve skutečnosti ještě košatější. Honza Švihálek odjel nejprve do kolébky hill country blues sám. Poté přijeli mississippští bluesmani do Česka a vystoupili s doprovodem brněnských Heysků například na festivalu Blues Alive v Šumperku. Následovala zmíněná cesta celé kapely za oceán a tam jednak účinkování na prestižním festivalu North Mississippi Hill Country Picnic a také dva dny v nahrávacím studiu s R. L. Boycem, kytaristou-samorostem nominovaným v roce 2017 na Grammy, a s Kennym Brownem, bílým bluesmanem, kterého před lety přijala mezi sebe černá komunita a dnes je považován za vůdčí osobnost tamní bluesové komunity.
Co se tedy vlastně loni v létě během těch dvou dnů v Mississippi dělo? Dejme opět slovo Janu Švihálkovi: „Ve studiu panovala v dobrém smyslu napjatá energie, vznikly skvělé písničky. Kenny s námi hrál jako o život a R. L. Boyce byl naprosto svůj. Řekl, ať mu dám svoje texty, že je bude zpívat na svou vlastní hudbu. No a my jako Band of Heysek jsme jej doprovázeli.“ Materiál, který vyšel pod názvem Juke My Joint, přináší necelou třičtvrtěhodinku syrové bluesové hudby. Jednotlivé skladby mají od zhruba tří až po devět minut, ale z poslechu je zřejmé, že by bylo možné jamovat déle a že se tak dost pravděpodobně dělo. Například fade out ve skladbě On My Knees sice přijde po sedmi minutách, ale i tak působí vlastně nečekaně. Na druhou stranu hill country blues ze severního Mississippi je silně repetitivní, což je dobře známe například z Boyceovy desky s příznačným názvem Ain’t Gonna Play Too Long (ano, právě za ni byl nominován na Grammy). Na ní například skladbu Two White Horses natahuje až téměř k deseti minutám, aniž by se nějak výrazně vyvíjela. Jenže právě opakováním rytmické struktury a nejjednodušší možné harmonie hráči dosahují až téměř transovního stavu, který k této hudbě patří.
Band of Heysek na svých vlastních albech mississippský bluesový jazyk nekopíruje, ale vychází z něj a rozvíjí jej s využitím osobitých prvků (viz použití kláves na albu I’m Glad I Met You). Na Juke My Joint je ovšem role kapely jiná. Nejde o sofistikovanou sbírku vlastních písní, ale spíše o možnost vstoupit do svérázného hudebního světa R. L. Boyce, hrát jeho hudbu a vkládat do ní – při vší skromnosti – něco ze sebe. Slyšet jsou přitom nejen Švihálkovy texty, ale i jednotlivé nástroje: více či méně ostré elektrické kytary, basové figury Mojmíra Saboloviče i jisté bicí Lukáše Kytnara.
Položíme-li si otázku, zda toto album přináší něco zásadně nového, není problém odpovědět, že nikoli. Že jde jen o stále dokola opakované primitivní struktury, které k této archaické variantě blues patří. Jenže radost, která je ze společného muzicírování zřejmá (a zde opravdu neplatí, že blues je smutná hudba!), odpověď mění. Když k tomu přidáme prostý fakt, že se třem mladým mužům z Moravy povedlo dostat do jedné z kolébek blues a nejen zbožně naslouchat, ale přímo se zapojit do dění, stává se album Juke My Joint i při své neučesanosti, syrovosti a jisté primitivnosti důležitou hudební událostí. A protože se prý připravuje druhá část mississippských nahrávek, je nejen z čeho se radovat, ale také na co se těšit.
R. I. L. Boyce & Band Of Heysek feat. Kenny Brown – Juke My Joint; Indies Scope 2020, 8 písní, celková stopáž 42:30
Zatím nebyl přidán žádný komentář..