V dějinách české hudby je několik jmen, při jejichž vyslovení se člověka zmocní jakýsi posvátný pocit. Každý z nás má asi v tomto směru nějaké osobní preference, ale o jiných to platí univerzálně. Jsou to obvykle lidé považovaní za něco víc než pouhé hudebníky. Jsou to vyslanci české hudby spojovaní nejen se skladatelskými a interpretačními úspěchy, ale také s morální autoritou a pevnými, třeba i osobně nevýhodnými postoji ve chvíli, kdy je to třeba. Bedřich Smetana, Ema Destinnová, Václav Talich a také Rafael Kubelík, jehož sté výročí narození jsme si včera připomněli.
Syn slavného houslisty Jana vyrůstal v prostředí, kde byla hudba na prvním místě a měl pro svou budoucí hvězdnou kariéru ty nejlepší podmínky. Narodil se 29. června 1914 v Býchorech, první učitele měl přímo v rodině, na prvním místě pochopitelně Jana Kubelíka. Od roku 1928 studoval pražskou konzervatoř ve třech oborech – absolvoval jako houslista, skladatel a především dirigent. Prvnímu oboru se v praxi nevěnoval vůbec, poslední ho proslavil po celém světě. Poprvé veřejně dirigoval v roce 1934 Symfonii č. 4 Petra Iljiče Čajkovského.
Svou dirigentskou stopu zanechal i v Brně, kde působil od roku 1939 jako ředitel opery. Setrval zde pouhé dva roky, v roce 1941 byla v protektorátu poprvé uzavřena česká divadla. Nastudoval za tu dobu sedm premiér a byli mezi nimi i Trójané Hectora Berlioze, dílo, k němuž měl mimořádný vztah. Později je uvedl jako šéfdirigent opery Covent Garden i za svého krátkého působení ve stejné funkci v Metropolitní opeře. V roce 1947 také uvedl v Brně premiéru své vlastní opery Veronika. Pro současný stav brněnské opery se mi zdá více než charakteristické, že si na velké výročí nevzpomněla ani zmínkou na svém webu nebo na Facebooku. Česká filharmonie i bavorský rozhlasový orchestr tak učinili, prestižní vydavatelství Deutsche Grammophon také, my to zřejmě zapotřebí nemáme.
V roce 1942 se Rafael Kubelík stal šéfem České filharmonie, od níž byl nucen odejít Václav Talich. U orchestru setrval do roku 1948, kdy se rozhodl pro emigraci. V letech 1950–1953 byl hudebním ředitelem Chicago Symphony Orchestra a stejnou funkci vykonával v letech 1961–1979 u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Tam zažil vrchol své kariéry a vytvořil z něj těleso špičkové úrovně. Pořídil s ním množství nahrávek a dodnes se mi občas před očima vynoří obrovská krabice s nápisem MAHLER – KUBELIK. Viděl jsem ji ve vídeňském bazaru a byl v ní komplet Mahlerových symfonií na vinylech. Doma ji nemám, tehdy se mi zdálo 60 Euro strašně moc. Zůstalo u levnějších CD a je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem v životě slyšel, stejně jako fantastické nahrávky Parsifala a Mistrů pěvců norimberských. Na videu výše už možná sledujete záznam Janáčkovy Sinfonietty s Rafaelem Kubelíkem a bavorskými rozhlasovými symfoniky.
Komunistický režim pozval Rafaela Kubelíka zpátky v roce 1956 s příslibem zcela svobodné práce. Kubelík to odmítl a později uvedl, že by přijal, jen kdyby byli propuštěni všichni političtí vězni a všichni emigranti dostali stejnou svobodu, jakou komunisté nabídli jemu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 organizoval mezinárodní bojkot, k němuž se připojila řada umělců.
Rafael Kubelík musel v osmdesátých letech omezit dirigentskou kariéru ze zdravotních důvodů, ale v roce 1990 po Sametové revoluci přijal pozvání České filharmonie a dirigoval zahajovací koncert Pražského jara, na jehož založení se v roce 1946 významně podílel. Smetanův cyklus Má vlast společně i nahráli, Kubelík jej nahrál celkově pětkrát. Koncerty a nahrávky s Českou filharmonií byly jeho poslední, zemřel v roce 1996 ve švýcarském Kastanienbaumu. Pohřben je na vyšehradském Slavíně vedle svého otce.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..