Robert Křesťan dnes slaví pětapadesáté narozeniny... po pravdě řečeno nevím, jestli je slaví, ale má je. Kdysi hrával se skupinou Trapeři, proslavil se s Poutníky a přes dvacet let už pokračuje s kapelou Druhá tráva. Název vypovídá přesně o tom, co kapela dělá – jejich osobitá česká (nebo snad moravská) verze amerického bluegrassu kopíruje svůj výchozí styl nástrojovým obsazením, ale autorsky i aranžérsky nejde cestou mechanického kopírování originálu. Bluegrass je pro mě při povrchní znalosti žánru něco jako speed folk – instrumentální virtuozita, soutěžení v sólech, kdo to zahraje rychleji. Druhá tráva má promyšlené aranže, tóny jsou tam, kde mají být, v hudbě není nic navíc. To je přístup, který se mi zdá k bluegrassu v podstatě inverzní a cením si ho hodně vysoko.
Nejviditelnější věcí je ale přece jen autorský vklad Roberta Křesťana. Je zřejmě nejvýraznější postavou naší country music a společně se svojí domovskou kapelou daleko překračuje hranice žánru. Jeho dávný poutnický hit Panenka zlidověl a patří už dnes do společnosti Niagary, Bedny od whisky a jiných evergreenů, jejichž autoři se rozplynuli v ústním předávání jejich písní od ohně k ohni. Je dobré připomenout si velký kus hudební cesty, kterou Robert Křesťan urazil od svých prvních nahrávek k dnešku. Myslím od doby, kdy mu na jedenáct dní zbývalo deset korun:
Po výletu do křesťan(ov)ského i cenového pravěku se podívejme blíž k dnešku na titulní píseň z alba Marcipán z Toleda, hudbu i text napsal Robert Křesťan. Výborně zpívá, v jeho stylových zdrojích postřehl Jiří Černý velmi přesně Waldemara Matušku. Křesťanův zrnitý, přímočarý hlas poznáte okamžitě, stejně jako charakteristické frázování.
I jako textař patří ke špičce naší současné pop music. Jeho další profesí je ostatně překladatelství, do češtiny převedl mimo jiné Umírali jsme v bambusu a Nezkrocené Williama Eastlaka nebo Duch děvky Normana Mailera. V titulu sólového alba 1775 básní Emily Dickinsonové se odrazilo jeho zaujetí poezií americké autorky, které s dovolením sdílím. V Křesťanových textech mám rád hluboké osobní zaujetí, které na mě působí, i když jsou mi popisované pocity někdy úplně cizí. Po celou svoji kariéru překládá písně Boba Dylana a daří se mu to přinejmenším velmi dobře. Už kdysi jako člen Traperů napsal český text k A Hard Rain‘s A-Gonna Fall. Záměna sloganu předpovídajícího krutý déšť slovy „čím dál tíž se dejchá“ a nahrazení „blue-eyed son“ „blonďatým chlapcem“ se mi zdají perfektní. Zřejmě nejslavnější Křesťanova verze Dylana Ještě jedno kafe (One More Cup of Coffee) se na album Dylanovky z roku 2007 nedostala, což beru jako další důkaz toho, že Robert Křesťan ani Druhá tráva nechodí nejjednoduššími cestami – v jejich počínání je velký kus umělecké poctivosti. Z Dylanovek bych rád připomněl svoji oblíbenou Señore (Señor – Tales Of Yankee Power).
Pokud chceme tvrdit, že je Brno město hudby, Robert Křesťan je důležitý bod, o nějž toto tvrzení můžeme bez rozpaků opřít. Ať se mu ještě hodně dlouho daří v životě i v muzice: všechno nejlepší! A celé toto nesouvislé laudatio bych rád uzavřel písní Víla – zcela zjevnou a zároveň originální reflexí Suzanne Leonarda Cohena. Oba dva velké světové autory jsem připomněl mimo jiné proto, aby bylo zřetelné, jaká měřítka tvorba Roberta Křesťana bez úhony snese.
Foto Robert Křesťan na festivalu Okolo Třeboně, zdroj www.druhatrava.cz
Zatím nebyl přidán žádný komentář..