Koronavirová krize roku 2020 (a 2021) měla a stále má takový dopad na podobu hudebního trhu, že si badatelé s odstupem budou možná klást otázku, zda v této době vyšly vůbec nějaké nahrávky, které neovlivnila. Robert Křesťan s Druhou trávou chtěl pracovat na dvojalbu, na kterém měl vedle sebe postavit coververze písní svých oblíbenců a novou autorskou tvorbu. Součástí ambiciózního projektu se stal britský producent Eddie Stevens, avšak přerušená možnost cestování mezi Českem a Londýnem zastavila i práce na 2CD. Kapela se rozhodla nečekat na uvolnění a vydala Díl první samostatně. Nejde o přesnou podobu původně zamýšleného prvního disku. „Vydat jen převzaté skladby bez jakékoli patrné vazby mezi nimi a původní tvorbou nám připadlo nedostatečné a producentský styl Eddieho Stevense je natolik jednotlivý a jistým způsobem jednotící, že jsme se rozhodli na prvním nosiči vydat mix obou a s druhým dílem počkat,“ vysvětluje Křesťan. Před sebou tedy máme Díl první, což ovšem není žádná polovičatá nahrávka nebo nedokončené dílo. Druhé trávě se navzdory vyšší moci podařilo nahrát jednu z nejsilnějších českých desek roku 2020.
Když Druhá tráva před necelými třiceti lety vznikla, od počátku bylo jasné, že nepůjde pouze o pokračování původních Poutníků pod jiným názvem (ostatně Poutníci hrají dál a loni si připomněli už padesát let činnosti). Skupina v čele s Robertem Křesťanem a Lubošem Malinou směřovala od bluegrassu k fúzi toho, čemu se říkalo nová akustická hudba, s rockem, moderní country, písničkářským folkem a třeba akustickým jazzem. Styl se postupně měnil s přicházejícími muzikanty a ostatně dnes má kapela ve svém středu dva výborné jazzmany, basistu Tomáše Lišku a bubeníka Martina Nováka. Při hráčské virtuozitě a autorské invenci ovšem Druhá tráva nikdy neopomíjela texty a i v této disciplíně Robert Křesťan zraje – jako autor původních příběhů i jako překladatel, což dokázal například albem Dylanovky v roce 2007. Zatím poslední autorská kolekce Marcipán z Toleda (2011) byla jedním z vrcholů jeho tvorby, avšak smysl má vracet se i ke starším kolekcím jako Pohlednice (1997), nebo dokonce k debutu Druhé trávy z roku 1991.
Díl první je i není pokračováním tohoto téměř třicetiletého vývoje. V řádcích textů v bookletu poznáváme Roberta Křesťana jako špičkového textaře a hádáme, co má společného svatý Jan v písni Když vposlouchám se do ticha s tímtéž světcem ve starší skladbě Mississippi. Kocháme se obrazy „zlatých oliv v písčinách“ a použitím nečekaných sloves jako „kratičká touha nám prozněla svaly“. Především pak jasně poznáváme Křesťanovo umění vygradovat písňový příběh – jehož dynamika se může skládat z pravidelných i volnějších veršů – zpěvným refrénem. Poznáváme sbory, které k Druhé trávě patří stejně jako krásný zvuk strunných (a díky Luboši Malinovi občas i dechových) nástrojů. Ale… právě zvuk je to, co na novém albu překvapí.
Eddie Stevens spolupracoval s kapelami a interprety z úplně jiného konce žánrového spektra, než z jakého se před těmi třiceti lety vynořila Druhá tráva. Podílel se na nahrávkách skupin Freak Power a Moloko, produkoval alba elektropopové písničkářce Róisin Murphy, u nás je pak známá především jeho spolupráce s Janou Kirschner na jejích vrcholných albech Moruša: Biela a Moruša: Čierna. Tedy člověka, který kapely z popového prostředí posouval do alternativnějších, často elektronikou prosáklých vod. Co se tím pádem mohlo stát, když do písní Druhé trávy implantoval prvky elektroniky, výrazný zvuk varhan a netušené rytmické vzorce? Posunul ji tím více k popu? V 90. letech bychom to tak možná vnímali, ale dnes naštěstí i k folku a k písničkářskému řemeslu patří samply a decentní elektronika. A ani spojení banja a dobra se syntezátory neznamená, že by se kapela nějak zpronevěřila kořenům, z nichž vychází, a sdělení, které chce zprostředkovat.
Ostatně lze si klást otázku, jestli je pro zvuk Druhé trávy větším obohacením právě Stevensova elektronika, nebo například balafon, na který v písni Něco dobrého hraje Martin Novák. Ano, v některých momentech se posluchač skutečně musí vyrovnat s nečekanou zvukovou estetikou – viz syntezátorový doprovod vNa křídlech koní. Klávesy a elektronika však nikde nepřebijí sdělení, vždy spíše dokreslují, napovídají, podtrhují… a tam, kde je to třeba, ustupují do pozadí. S hlasem Roberta Křesťana si tyto „neakustické“ zvuky až překvapivě dobře rozumí. V závěrečné hymnické písni Kam složíš hlavu pak přebírají pomyslné vedení opět nástroje jako banjo, dobro, akustická kytara, kontrabas a mandolína a vše posiluje sbor členů hostujícího Spirituál kvintetu. Důstojná tečka a oslava třiceti let Druhé trávy zároveň.
Díl první je album, které zraje. Album, na kterém při každém dalším poslechu najdete něco nového. Z písní, které se napoprvé jevily jako méně nápadné, se postupně stávají hity. A to tak výrazné, že je s dalším posloucháním nedokážete vytěsnit z hlavy. Album, na kterém Robert Křesťan přezpíval své oblíbené písně od Stinga, Toma Pettyho nebo Johnnyho Cashe a proložil je několika svými autorskými skladbami, by obstálo i bez producentských zásahů Eddieho Stevens. Vnímám však jeho angažmá jako moudré rozhodnutí a krok správným směrem. A těším se na Díl druhý, ať už bude moci vzniknout kdykoli.
Robert Křesťan & Druhá tráva – Díl první, vydavatel: David Němeček – ADN 2020. 10 skladeb, celková stopáž: 52:46
Zatím nebyl přidán žádný komentář..