Filharmonie Brno přivítala nový rok koncertem věnovaným české opeře – na programu byli Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Data narození či úmrtí těchto skladatelů mají na konci čtyřku, což z nich dělá marketingovou trojici vytvářející osu události zvané Rok čeké hudby, do nějž jsme právě vstoupili. Novoroční koncerty jsou specifickou událostí, která obvykle kombinuje slavnostní atmosféru s odlehčeností doznívajícího Silvestra. Přistoupit v takovém případě ke směsi scén z oblíbených českých oper je na místě a volba autorů je také celkem jednoznačná, a to dokonce bez ohledu na výročí.
Ze širšího hlediska je nutné si říci, že velká část večera byla složena z děl, která jsou sice česká, ale na světových scénách už zdomácněla natolik, že je sotva můžeme považovat za svůj majetek. Především je to Prodaná nevěsta, která patří k nejoblíbenějším komickým operám světa, do Vídně úspěšně pronikla už v roce 1892, začátkem dvacátého století do New Yorku i Chicaga a v Německu ji považují víceméně za svou. Velké Janáčkovy opery – k nimž Její pastorkyňa a Příhody lišky Bystroušky patří – už jsou rovněž běžnou součástí repertoáru operních divadel. Janáček je vedle Richarda Strausse a Giacoma Pucciniho třetím autorem dvacátého století, jemuž se podařilo takto trvale na světových scénách zakotvit. Dvořákova Rusalka je tak poetické a krásné dílo, až mi připadá neuvěřitelné, že svůj světový boom prožívá teprve v posledních asi patnácti letech. Momentálně se zdá, že se s jejími nastudováními roztrhl pytel a zanedlouho nás čeká její premiéra ve Vídeňské státní opeře. Kontroverzně přijímaná brněnská inscenace Vladimíra Morávka je mezi všemi z posledních let jedna z mála, která se drží pohádkového koloritu, byť v současné fantasy stylizaci. Chci tím říci především to, že jsme se sice pohybovali v dílech českých autorů, ale zároveň ve světové operní literatuře. Podobný výroční program by mohl být v minulém roce složen například z děl Berlioze, Verdiho a Wagnera. Zmíněné čtyři opery má na programu i Janáčkovo divadlo a z toho pramení snad jediná malá výtka směrem k dramaturgii, která mohla trošku zabrzdit, především co se týká Rusalky a Prodané nevěsty – ty zde můžeme s Pavlou Vykopalovou (a Prodanou i s Alešem Brisceinem) už dlouho slýchat. Na tom samozřejmě není nic špatného, spíš naopak, ale jedinečnost večera tím trošku utrpěla.
Za velké štěstí lze považovat přítomnost dirigenta Jakuba Hrůši, který koncert řídil. Nahradil na poslední chvíli Aleksandara Markoviće, který se koncertu nemohl zúčastnit z osobních důvodů. Filharmonie k tomu víc oficiálně neuvádí, ale je přinejmenším divné, když s orchestrem při slavnostním zahájení Roku české hudby není jeho šéfdirigent. Věc by stála za konkrétnější vysvětlení, ale hostování Jakuba Hrůši ve mě především posílilo přesvědčení, že Filharmonie Brno potřebuje šéfdirigenta nového. Nenapadlo mě to ve středu večer zdaleka poprvé, ale přišel velmi silný podnět. Je totiž otázka, zda může Marković orchestru ještě něco přinést, co se týká uměleckého rozvoje. Orchestr by potřeboval někoho, kdo jej bude brát za svůj a bude s ním systematičtěji pracovat. To znamená nejen cvičit konkrétní programy, ale vytvářet jeho zvuk i charakteristický projev. A nebude mít záhadné osobní důvody k neúčasti na koncertech.
Výborná provedení jednotlivých čísel ve mě ale vyvolávala i další, ještě obecnější otázky. Vedle Jakuba Hrůši byli dalšími hosty sopranistka Pavla Vykopalová, tenorista Aleš Briscein a barytonista Adam Plachetka. Všichni patří k tomu nejlepšímu, co naše opera má, a zpívali výběr z toho nejlepšího, co naše opera má. Kde jsou ale jejich nahrávky? Nemyslím jednotlivé árie, ale záznamy celých děl. Představa, že by někdo inicioval a zaplatil třeba komplet současných nahrávek Smetanových oper, hraničí s choromyslností. Řešením by bylo zaznamenat živě inscenace v divadlech – to by se ale musel Smetana v našich operách na špičkové úrovni hrát. Pravda je taková, že se nehraje ani špičkově, ani špatně, ale pokud možno vůbec. Smetanu samozřejmě uvádím jen jako příklad, Dvořák a Janáček jsou na tom podobně. Alespoň festival Janáček Brno by měl uvádět Janáčkovy opery kompletně, což by mohla být i příležitost je postupně nahrát. Nejde o to, aby měli diskofilové čím plnit police s cédéčky, ale bez nahrávek nám vypadává z dlouhodobé paměti celá generace pěvců. Při Měsíčku na nebi hlubokém jsem si také vzpomněl na jednotné tažení naší kritiky proti Morávkově inscenaci Rusalky. Odnesla ho tehdy částečně i Pavla Vykopalová, jejímuž hlasu podle Heleny Havlíkové „chybí přesvědčivější vyjádření emocí”. Znovu jsem se přesvědčil, že to není pravda.
Před začátkem koncertu připomněla ředitelka orchestru Marie Kučerová úspěchy brněnských filharmoniků v minulém roce – byla při tom sympaticky věcná. S Filharmonií se také oficiálně rozloučil violista Karel Procházka, který opouští svůj post po padesáti letech – rozhovor s ním přineseme během ledna. Primátor Roman Onderka pozdravil Filharmonii Brno jako „nejlepší orchestr ve střední Evropě” – děkujeme za velká slova. Vídeňští filharmonici se před námi sice můžou jít zahrabat, ale narozdíl od nás zase mají kde hrát. Koncertní sál pro Brno je i přes nabubřelou primátorskou zdravici pořád někde v oblacích. Orchestr si svými výkony o lepší prostředí říká stále výrazněji, ale v mizerné akustice Janáčkova divadla tomu asi není dost dobře rozumět.
Jakub Hrůša vedl orchestr energicky a líbila se mi snaha hudebně charakterizovat každé číslo v kombinaci se smyslem pro dramatickou gradaci, což nakonec vyústilo do strhujícího vnějšího efektu. Ocenil jsem to především v ukázkách z děl Bedřicha Smetany, v nichž je tento romantický aspekt často zanedbáván. Monology Přemysla Již plane slunce a Vladislava Již víte, jak to krásné království byly divadelní miniatury se silným citovým nábojem, nejsilněji na mě zapůsobila scéna Kaliny z úvodu druhého dějství Tajemství. V tom ale určitě hrálo roli to, jak mám tuto operu rád – od zdařilého libreta Elišky Krásnohorské až po úchvatně sevřenou hudební stránku. Navíc Adam Plachetka zpíval opravdu báječně a při jeho monologu z Dalibora jsem měl kratičkou halucinaci, že v zákulisí čeká na svůj výstup Vilém Přibyl. Pavla Vykopalová a Aleš Briscein nijak nezaostávali, byl to pěkný, vyrovnaný večer. Koncert měl vůbec výbornou atmosféru a sváteční směs se podařilo poskládat celkem rozumně, i když některé skoky – třeba od Armidy ke Dvěma vdovám – byly dost divoké. Emocionálně ale celý večer fungoval bezvadně, což by se dalo brát jako připomínka toho, že v opeře nakonec stejně hraje hlavní roli hudba.
Bedřich Smetana: Fanfáry z opery Libuše, Již plane slunce (monolog Přemysla z opery Libuše), Antonín Dvořák: Za štíhlou gazelou (árie Armidy ze stejnojmenné opery), Bedřich Smetana: Když zavítá máj (píseň Ladislava z opery Dvě vdovy), Již víte, jak to krásné království (monolog krále Vladislava z opery Dalibor), Antonín Dvořák: Měsíčku na nebi hlubokém (árie Rusalky ze stejnojmenné opery), Vidino divná, přesladká – Vím, že jsi kouzlo (árie Prince z opery Rusalka), Polonéza z opery Rusalka, Bedřich Smetana: Předehra k opeře Prodaná nevěsta, Věrné milování (duet Jeníka a Mařenky z opery Prodaná nevěsta), Mařenko má – Tak tvrdošíjná, dívko, jsi (výstup Jeníka a Mařenky z opery Prodaná nevěsta), Skočná (polka z opery Prodaná nevěsta), Jsem žebrák (scéna Kaliny z opery Tajemství), Leoš Janáček: Zdrávas Královno (modlitba Jenúfy z opery Její pastorkyňa), Odešli. Jdi také... (závěr opery Její pastorkyňa), Závěrečný monolog Revírníka z opery Příhody lišky Bystroušky. Pavla Vykopalová – soprán, Aleš Briscein – tenor, Adam Plachetka – basbaryton, hudební nastudování Jakub Hrůša, Filharmonie Brno. 1. 1. 2014, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..