V sobotu večer ovládl brněnské Sono Centrum příval energie a temperamentu, který sem vnesl VSLPT Poľana. Tento soubor, který zpracovává folklor Slovenska, zde oslavil 70. výročí svého vzniku.
Soubor založil v roce 1949 rodák z obce Hrochoť, která leží ve svérázném regionu Podpolanie, dnes již jednadevadesátiletý zpěvák Milan Križo. Entuziasmus a životní energie, se kterou se krátce po svém studijním příchodu do Brna rozhodl založit soubor je v Poľane stále přítomna. V úvodu pořadu byl celý tento zrod nového tělesa zpracován velice povedeným audiovizuálním záznamem. Průvodcem záznamu se stal sám profesor Milan Križo. Osobně se však bohužel ze zdravotních důvodů zúčastnit nemohl. Jeho vystoupení, které bylo v programu avizováno se tedy nekonalo. Důstojně ho však svým nezaměnitelným projevem nahradil bývalý kontráš polaňácké muziky Tomáš Koláček.
Celá první půle koncertu byla věnována bývalým generacím tanečníků a muzikantů. Svými choreografiemi se nám předvedly tři éry z minulosti ansámblu. Vše doprovázelo velké množství fotografií a audiozáznam se vzpomínkami členů souboru. Podobná reminiscence byla i součástí šedesátého výročního programu tohoto souboru před deseti roky. Bylo milé pozorovat, že se i po letech dokázalo sejít takové množství bývalých členů. Dle mého názoru, by této slavnostní příležitost slušelo, kdyby se i nejstarší tanečníci oblékli do krojů. Jistě by to divákům ještě prohloubilo dojem z tak vzácného setkání.
Druhá polovina programu byla již v režii současných členů souboru Poľana. Divákům se předvedli v desíti vstupech. Úvodní tanec z Horného Trenčianska, konkrétně z obce Selec nám s příjemnou dávkou vtipu ukázal, jak zde prožívají pondělní pohodovní zábavu. Poté zazpívaly zpěvačky s pásmem z příhraniční Bošáce. Tanečníci divákům vykreslili také atmosféru tancovačky v drsném, hornatém kraji na Čiernom Balogu, v choregrafii tamní rodačky Michaely Hubert.
Vrcholem programu bylo několik čísel z oblasti Abova a Zemplína. Tyto regiony leží podél jižní hranice Slovenska. První z obcí, do které jsme se pomyslně přesunuli, byly Bidovce. Vesnice s necelými dvěma tisíci obyvateli, ve které žijí relativně početné menšiny Romů a Maďarů. Ty se v minulosti výrazně podíleli na podobě místního folkloru i lidové kultury obecně. Podobně tomu bylo i v druhé oblasti, do které jsme na sobotním koncertě nahlédli, tou bylo Medzibodrožie, které již částečně přesahuje na území Maďarska. Ač je hlavním jazykem obou zmíněných míst slovenština, existují zde bilingvní obyvatelé případně i ti, kteří mluví pouze maďarsky. Poľana si pro své vystoupení vybrala právě písně maďarské. Předpokládám, že stejně jako drtivá většina diváků v sále tento jazyk neovládám a však věřím, že se jej naučili perfektně a smekám před jejich odhodláním a pílí. Úplný závěr celého programu patřil horehronské obci Šumiac, která leží v téměř nedotčené přírodě pod Kráľovou hoľou. Z několika tanců, které z této oblasti předvedli bych rozhodně vyzdvihla Do vysoka, někdy také nazvaného Do hora. Tancuje ho jeden muž a dvě ženy. Mužskou roli v tomto případě získal Matúš Kepič, který s obrovskou energií zazářil také v několika předchozích tancích. Tuším-li správně jeho bratr Peter je výborným sólistou v tanci swingovém, jde vidět, že to mají v krvi.
Současná muzika v čele s primášem Matejem Kubalem, která celý program doprovázela, se této role ujala zodpovědně. Hrdě pokračuje v tradici skvělých muzik, z nichž nejznámější byla asi ta s primášem Martinem Janštem. V tomto případě musím také zmínit opravdu skvělý zvuk, který zvukaři v Sonu umí, evidentně je nepřekvapí ani cimbálka nebo štrajch.
Ženský sbor si také udržuje již mnoho let vysoký standard, který nejen, že neklesl, ale díky takovým hlasům jako je např. skvělá zpěvačka Kamila Šošovičková z Podluží, spíše roste. Také ostatní sólistky předvedly skvělé výkony, například v již zmíněných Bidovcích.
Videoprojekce, která mě zaujala v první polovině pořadu pokračovala i v té druhé. Bohužel již ne v tak zdařilé formě. Šlo o jakési home videa ze zákulisí souboru, která mi trošku narušila slavnostní chvíli, kterou takto úctyhodné výročí bezpochyby je. A však chápu, že podobné intermezza vznikají kvůli času na převleky tanečníků atp.
Poľana se již mnoho let snaží o co nejvěrnější zachycení autentických lidových předloh a podle toho také staví své choreografie. Tento trend je stále více rozšířen zejména na Slovensku nebo v Maďarsku. Tance, které takto vznikají mohou mít často podmanivou atmosféru, která vtáhne diváky do děje. V tomto ohledu si myslím, že letošní výročí nepřekonalo starší choreografie souboru např, z dílny Štefana Šteca. Orientace tanečníků na muziku je v těchto případech jasným východiskem, pokud chceme předvést atmosféru minulosti. Avšak dříve si takto tanečníci tancovali pro své vlastní potěšení a museli muzice poručit píseň, kterou chtějí zahrát. Ve chvíli, kdy se tancovačka přesune na pódium, musí být brán v potaz i divák. Chyběl mi oční kontakt účinkujících s hledištěm, který by mě strhl k emocím, které na jevišti ve velkém proudili. Takto ke mně bohužel v některých případech nedolehly. Viděla jsem již mnoho choreografií, které dokázaly tyto dvě věci skloubit, a však vím, že to není nic snadného.
Přesto je však VSLPT Poľana jedním z nejlépe technicky vybavených souborů u nás a jejich výročí toho bylo dokladem. Všechny složky souboru si drží velmi vysokou úroveň a sálá z nich nadšení a láska pro folklor. To je v tomto případě nejdůležitější. Já jim tímto přeji mnoho úspěchů a sil do dalších let.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..