Soňa Červená by dnes mohla slavit narozeniny, kdyby o to stála. Spíš to ale vypadá, že je jediná, kdo se okázalostem i vzpomínkám vyhýbá a dívá se především dopředu. Se svým uměním procestovala svět, ale její první operní jeviště bylo v Brně.
Debutovala zde v roce 1952, kdy už ji publikum znalo z muzikálu Divotvorný hrnec a také z filmové komedie Poslední mohykán. Jako mezzosopranistka si ale odbyla premiéru v Mahenově divadle a setrvala v brněnském souboru až do roku 1958. Zažila zde i nástup legendárního dirigenta Františka Jílka, pod jehož vedením nastudovala roli Oktaviána ve Straussově Rosenkavalierovi. A také zde už zpívala svou nejčastěji připomínanou roli – Carmen. Tak se s ní setkal můj dědeček, když pracoval v divadle jako osvětlovač.
Soňa Červená potom zmizela do Berlína. Nejdříve legálně do východního, kde zpívala v opeře Unter den Linden, a začátkem roku 1962 emigrovala do západního. Českému publiku bylo setkávání s uchvacující jevištní umělkyní upřeno na dlouhá léta. Co na tom, že zpívala v předních německých operách i ve Spojených státech. Pro většinu obyvatel Československa vedla i cesta do blízké Vídně pouze jedním směrem.
Oslavných článků s dlouhými výčty úspěchů se kolem dnešního dne vyrojilo či ještě vyrojí hodně, nebudu k nim tedy přidávat další. Soňa Červená o sobě zásadní věci řekla v knize Stýskání zakázáno, fakta jsou též snadno dostupná, dovolím si tedy jen několik osobních poznámek.
Zdá se mi příznačné, že jsem Soňu Červenou poprvé viděl na jevišti v Janáčkově opeře Osud. Dodnes s rozpaky přijímané dílo inscenoval v pražském Národním divadle Robert Wilson a pro Soňu Červenou v něm připravil němou roli. Janáček byl důležitou součástí osudu Červené na zahraničních scénách, ona byla jemu Osudem v inscenaci, která sklidila fantastický a zasloužený úspěch.
Stejně příznačné mi přijde i to, že první živé slovo na jevišti jsem od ní neslyšel ve velké klasice, ale v soudobé opeře Tomáše Hanzlíka Slzy Alexandra Velikého. Bylo to ve Stavovském divadle, režíroval pozdější ředitel brněnské opery a současný ředitel slovinské opery Rocc, tehdy ovšem ve svých úplných začátcích. Soňa Červená nešla získávat předem zaručený úspěch v osvědčeném kusu, ale dala hodně sil i umění dílu mladých autorů.
Operu Zítra se bude…, hudebně-dramatický dokument o procesu s Miladou Horákovou, napsali skladatel Aleš Březina s libretistou a režisérem Jiřím Nekvasilem. Soňa Červená v hlavní roli oslnila, lze-li o tom v tak tragických souvislostech vůbec mluvit. Jejím rovnocenným partnerem byl kontratenorista Jan Mikušek a sešli se spolu v podobně silných momentech v dalším Březinově operním dokumentu Toufar. Jen si vyměnili role ideologického padoucha a oběti. Setkání s oběma póly patří k těžko zapomenutelným a dvojice děl si jaksi sama od sebe říká o doplnění na trilogii. Rád bych se tak na jevišti setkal ještě s Pavlem Wonkou.
Poslední setkání, které dnes zmíním, se odehrálo před třemi lety na festivalu Musica Holešov. Na matiné v holešovském zámku byly v centru programu Sporty a jiné kratochvíle Erika Satieho. Sérii kratičkých melodramů doprovázel na klavír Karel Košárek, Soňa Červená je prokládala čtením překladů francouzských textů. Přeložila si je sama, protože ty dosavadní se jí zdály hloupé. Na závěr nabídla jako přídavek výběr ze dvou písní: U nás doma z Divotvorného hrnce a Písničku z mládí, kterou napsal její otec Jiří Červený s Eduardem Bassem. Obě mi vždy přišly jeko nesnesitelně sentimentální cajdáky, tak jsem trošku obrátil oči v sloup, když na otázku kterou, odpověděl z první řady Stanislav Zikmund obě. Poprvé jsem je slyšel tak, že v nich nebyla po naivitě, slzách a fňukání ani stopa.
Pokud se k Soni Červené – i skrze jednu z jejích nedávných roli v pražském Národním divadle – jaksi automaticky řadí postava Čapkovy nesmrtelné Emilie Marty, tedy Eliny Makropulos, není to zcela přesné. Kromě dlouhého věku a divadelní zkušenosti nemají tyto dvě ženy společného téměř nic. V projevu a osobnosti Soni Červené není žádná povýšenost, omrzelost životem, požitkářství, zoufalství, závist ani bolest. Máme před sebou spíš radostné a vyrovnané přijímání života v celé jeho složitosti včetně vědomí, že tu nejsme navěky. To všechno bez sentimentu, patosu a velkých slov – jako by se to rozumělo samo sebou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..