„Hraju současný folk bez dalších přívlastků – vztekle i jemně, v legraci i bez ní,“ říká o sobě písničkář Šimon Peták. Narodil se na samém počátku 90. let, „rok poté, co skončily se staré časy,“ líčí. Pochází z jižních Čech, ale dospíval u Berounky, krátce žil v Praze, která mu prý však ztrpkla, a nakonec se usadil v Brně. „Stal jsem se tu dramaturgem, vyučil na kominíka,“ pokračuje ve svém veršovaném životopisu, který najdete na jeho profilu na serveru Bandzone.cz. Právě tam si také můžete Šimonovy písničky z alba Homo Habitus nejen poslechnout, ale také legálně zdarma stáhnout.
I když se Peták odvolává na „bluesové, rockové a punkové vlivy“, které v jeho písních „sjednocuje tradice českého písničkářství“, vzdáleně v jeho textech i způsobu interpretace cítím vliv Karla Kryla. Možná se mýlím, ale „krylovský obrat“, který v české populární hudbě následoval zhruba deset let po „obratu semaforském“, na nějž navazoval, zanechává v mnoha tvůrcích dodnes i nevědomé pozůstatky. Jako krylovskou vnímám v Petákových písních práci s tempem i propojení slovních hříček s vážnými tématy. Že vytříbeností rýmů, dokonalostí verše ani sevřeností výpovědi o žádného druhého Kryla samozřejmě nejde, bychom mohli omluvit Šimonovým věkem. Ale na druhou stranu, Karel Kryl některá svá mistrovská díla napsal velmi mladý…
Nesnažme se však srovnávat, zvlášť když mezi Krylem a Petákem máme několik generací písničkářů, na které může mladý brněnský autor navazovat – od Nohavici a Plíhala přes Xindla X až třeba po Pokáče. S posledními dvěma jej mimochodem pojí kadence slov, někdy téměř na hraně srozumitelnosti. Přitom, máme-li možnost pustit si píseň opakovaně nebo ji sledovat opravdu pozorně, Šimonovy texty mají hlavu a patu. V podstatě to, co chce říct, řekne, i když jeho vrstvení témat místy připomene surrealistickou metodu automatického textu. Právě v tom možná vězí – vedle lehce nevýrazného hlasu, který se místy ztrácí v kytarovém doprovodu – největší problém alba. Zatímco někde se autorovi povede napsat píseň s jedním jasným tématem (originální Protestsong kocoura domácího s nečekaným úvodem „Chtějí moje varle…“), jinde se snaží do několika málo minut vtěsnat příliš mnoho témat, až si posluchač musí klást otázku: O čem to vlastně je? A přitom v písních jako Boty, Na procházce nebo v mé asi nejoblíbenější Čiribu čiribá najdeme spoustu skvělých nápadů a výrazná poselství.
Nakonec to, že se Šimonu Petákovi v některých momentech možná nedaří jednoznačně sdělit, co sdělit chce, nevnímám jako fatální chybu. Ty písně jsou opravdu… když ne velmi dobré, tak minimálně velmi slibné. Práce s dynamikou, začlenění recitativů a prvků poezie do písňové formy, falešné konce uprostřed písní i lehké nuance v příjemném kytarovém doprovodu (viz akustický rock v Čiribu čiribá) – to vše jsou smysluplné prostředky, díky nimž Petákova tvorba není tuctová. Úctyhodný je také rozptyl témat – od zmíněné legrácky s kocourem, který protestuje proti kastraci, až po dialog s Bohem nebo píseň, v níž se v prostředí někde mezi Medžugorje a Mostarem (tedy dvěma bosenskými městy známými z naprosto rozdílných kontextů) pohybují Mažňák s Losnou a také Alláh, který si dává kafe u žida.
Sečtělostí a někdy až nečekaným použitím určitých slov Šimon Peták nakonec – navzdory pravidelným veršům svých písní – občas připomene i rozvolněného Mertu. Nikoho z těch, které jsem ve svých odstavcích vyjmenoval, však nekopíruje. Bere si z tradice českého písničkářství to, co považuje za důležité a funkční. Přes určité dílčí nedostatky se mu to daří. Máte-li rádi solitéry s kytarou, zkuste si jej poslechnout.
Šimon Peták – Homo Habitus, vydáno vlastním nákladem, 13 skladeb, celkový čas 41:25
Zatím nebyl přidán žádný komentář..