„Tolik, co údajně dnes je nám, to dřív bylo starým lidem,“ zpívá Slávek Janoušek v písni Alzheimer a Parkinson. Písničkář, který loni v září oslavil 65. narozeniny, našel ve stárnutí mimořádně silné téma pro svou novou desku. Tohle je vzkaz je album nejen o přibývajících létech, ale i o tom, jak si „na stará kolena“ čím dál víc vážíme své rodiny a svých kořenů. Třebaže najdeme velmi silné momenty na všech Janouškových albech, Tohle je vzkaz lze vnímat jako třetí díl trilogie jeho nejsilnějších nahrávek – Kdo to zavinil (1988), Tancuj a zpívej (1997) a Tohle je vzkaz (2018).
Janoušek svůj talent – pomiňme teď alba pro děti z poslední doby – dělil mezi písně humorné a vážné. Na festivalech mu tleskávaly davy při líčení peripetií se Škodou 1000 MB nebo při reminiscenci na brannou výchovu (Pochodové cvičení). Trvalejší hodnotu však mají jeho vážnější skladby, případně ty, v nichž silné téma jen lehce koření humorem (jako zmíněný Alzheimer a Parkinson nebo v minulosti Rozhovor s nádražákem). Debutové album z roku 1988 přineslo písně, v nichž se autorovi povedlo pojednat problémy konce normalizační doby takovým způsobem, že nakonec ty texty mají nadčasovou platnost. I když je to dnes z Brna do Vídně blíž než do Prahy, i když už nenastupujeme na vojenskou službu a svět kolem nás je jiný, při poslechu písní Kdo to zavinil? Mumie, Jakubovi, Rozhovor s nádražákem, Ve vlaku cestou tam nebo Divný suchý rok stále mrazí. Když o deset let později Janoušek nahrával další silnou kolekci Tancuj a zpívej, byla společenská situace jiná. Tentokrát mu ale pomohlo šťastné spojení hned se dvěma kapelami – s tehdy velmi mladým Cimbal Classikem a s Každý den jinak Vlasty Redla. Zvukovou pestrost tohoto alba už Janoušek nikdy později nezopakoval. A písně jako Svatý Martin, Nerozlepený dopis, Na cestě domů, titulní Tancuj a zpívej nebo Hosté na Zemi od Jiřího Bulise patří stále k tomu nejlepšímu, co kdy nahrál.
V dalších dvaceti letech Slávek Janoušek připravil další dvě řadová alba – Letadlo a Nestíhám. I na nich najdeme velmi silné momenty, ale oběma chybí sevřenost a celková síla dvou výše zmíněných kolekcí. Ona síla se však nyní vrací především v textech alba Tohle ja vzkaz. Janoušek v bookletu píše o inspiraci básní čínského mistra z 8. století, kterou si matně vybavoval ze školy. Na webu pak líčí, jak rozpracované album dokončil i díky snu. To vše je zajímavý, pro poslech však nikoli nutný kontext. Důležitější jsou texty samotné – od toho prvního, v němž Janoušek ještě promlouvá slovy čínského Li Pa, přes následující popisný Narodit se po válce, vyznání Tvůj vlas nebo opravdu silnou reflexi otcovství (Každý potřebuje otce) a rodičovství (Tvoje ruce) až po zmíněného Alzheimera s Parkinsonem.
Na začátku 90. let se řešilo, zda budou mít písničkáři po pádu režimu o čem zpívat. V dnešní době opět roste potřeba promlouvat ke společenským tématům (viz alba Jaroslava Hutky nebo o více než generaci mladšího Jakuba Čermáka), ale silné téma se dá najít i v obyčejném životním běhu člověka. Slávek Janoušek vzpomíná na dobu, kdy mu bylo pět nebo čtyřicet. I v rámci jedné písně skáče z dekády do dekády, vybavuje vtipné historky, nostalgicky vzpomíná… A když filosofuje, dělá to nenásilně a důvěryhodně. Hledá díry v zataženém nebi, prosí o lásku a odpuštění a cítí se jako „čím dál menší brankář v čím dál větší brance“. Jeho metafory, které jen sem tam prosvětlují jinak spíše konkrétní texty, jsou vtipné, originální a přitom nenásilné. Stejně přirozené je i propojení jeho vlastního „obyčejného“ života s tragédiemi, které mnozí ani nevnímáme. Když přemítá, kolik lidí už žilo na této planetě, jen tak mimochodem prohodí, že „některé, jen se narodili, zabili a někteří se ani nenarodili“.
Výběr témat i práce s jazykem dělá z alba Tohle je vzkaz jednu z nejsilnějších českých folkových desek poslední doby, chápeme-li folk jako hudbu s poselstvím, vzkazem (protože tohle je skutečně vzkaz). Škoda jen, že se silné téma nepovedlo zabalit do zajímavějšího hudebního obalu. Folkrockový kabátek, který Slávek Janoušek se svou doprovodnou kapelou albu dal, totiž bohužel neodpovídá zvuku, který dnes od tak zásadního alba čekáme. Ve studiu se sice sešli dobří až špičkoví muzikanti (Josef Klíč a Luboš Novotný jsou mistři svých nástrojů, rytmika Jakub Šimáně a Pavel Bříza je po řemeslné stránce excelentní). Jenže kombinace Janouškových důvěrně známých harmonických postupů, spojení s jeho charakteristickým hlasem, melodie, které si člověk už při prvním poslechu domýšlí – vše je naprosto předvídatelné. Ne, není to špatně. Jen zatímco po textové stránce by šlo skutečně o adepta na desku roku, zvukově Tohle je vzkaz odpovídá spíše konci 90. let, kdy u nás folkoví písničkáři a dříve čistě akustické kapely objevovali kouzlo bicích nástrojů a rockové rytmiky.
Slávek Janoušek – Tohle je vzkaz; Agentura JAN 2018m, 13 písní + coda; stopáž: 51:09
Zatím nebyl přidán žádný komentář..