Pana profesora Petrželku jsem vídal na konzervatoři ve zkouškách Moravského komorního orchestru při studiu jeho původně nonetové Serenády, kterou jsme pak často a vděčně prováděli; osobněji jsem ho poznal v jeho hodinách nauky o hudebních formách. Ze své vlastní opětované zkušenosti pan profesor zřejmě věděl, že průměrný konzervatorista sice dokáže teoretické zásady tohoto oboru nabiflovat, ale ve své hráčské praxi potom na ně až do konce života ani nevzpomene; proto hleděl propojit svou teoretickou výuku s praxí: každý si měl doma rozebrat sonátovou větu, kterou v té době hrál, a přinést ji do hodiny. Dostavil jsem se tehdy s malou partiturkou Dvořákovy Novosvětské; popadl jsem ji doma na poslední chvíli a doufal, že si jí pan profesor nevšimne. Ale ten když ji uviděl, znatelně ožil, rozevřel si ji na klavíru, shromáždil celou třídu kolem sebe a povídá: Já vám to budu hrát a vy, Benešu, do toho říkejte, co o tom víte. Nakonec ovšem mluvil většinou sám a já jsem s úžasem poznával, že jsem přinesl skladbu, na níž lze co nejnázorněji, doslova notu po notě demonstrovat snad všechny možnosti, které skladateli romantické symfonie poskytuje vyspělá sonátová forma. Petrželkovo umění přesného popisu realizace jinak těžko postižitelných estetických norem jsem si pak připomínal pokaždé, když jsem v orchestru hrál nějakou jeho skladbu – od nádherně průbojné jednověté Symfonietty až po celovečerního Námořníka Mikuláše.
V prvé půli šedesátých let se na sebe snažilo upozornit Moravské smyčcové trio uváděním soudobých skladeb na večerech Svazu skladatelůl, docházejíc postupně k poznání, které formuloval jeden výtečný brněnský znalec komorní muziky: napsat smyčcový kvartet je kumšt, napsat smyčcové trio je sportovní výkon; a totéž platí o jejich provádění. Oslovovali jsme tehdy všechny své komponující vrstevníky, bývalé spolužáky, a podařilo se nám rozšířit moravský repertoár v tomto oboru o několik docela hezkých skladeb; obracet se na generaci svých učitelů jsme si ovšem ještě netroufali. Tím víc jsem byl překvapen a dojat, když mě jednou na Solniční zastavil pan profesor Petrželka, tou dobou už znatelně zestárlý a vážící každý krok, a místo poděkování na pozdrav povídá: Napsal jsem vám trio, Benešu, kde vám to mám nechat?
Byla to třívětá „Suita pro housle, violu a violoncello opus 60“, pečlivě rozepsaná do partů. Známého Petrželku jsme v ní moc nenacházeli; teprve delším studiem z ní začal vystupovat jakýsi tajemně rozechvívající smysl. Při svém převážně lyrickém charakteru byla nezvykle disonantní; dodatečně jsem si uvědomil, že jde o důsledný experiment s celotónovou stupnicí. Připomínám, že v melodické i harmonické dikci odvozené z této stupnice nápadně vystupuje zvětšená kvarta, nejdisonantnější z intervalů, kdysi zakazovaný dábel v hudbě – a že další útvar, stejně disonantní zvětšený kvintakord, sloužíval už nemocnému Bedřichu Smetanovi v posledních skladbách ke zpodobení přízračných hostí, kteří oživovali jeho osamění v jabkenické myslivně.
V Petrželkově Suitě nejde ovšem o nic tak drastického; její zvláštní ladění však navozuje dojem, že jde o výpověď někoho, kdo náhle poznal něco nesdělitelného a kdo je od té doby natočen novým směrem. Myslím, že jde o jeho skladbu poslední (opusové číslo 60 je jeho nejvyšší); a je-li pravda, že poslední díla významných tvůrců jsou poznamenána něčím zvláštním a osudovým (někdy si to jen namlouváme), pak jsem měl to štěstí jednou to opravdu poznat jako první. Suitu jsme provedli nedlouho poté a pak ještě jednou – naposledy – na večeru ke skladatelovým pětasedmdesátým narozeninám. Soubor se rok poté rozešel a tak nevím, jestli si té nenápadné a přitom zvláštní skladby od té doby někdo povšiml nebo jestli zůstala jen opusovým číslem v katalogu.
Později mi praxe v Moravském kvartetu dovolila poznat Petrželkovy skladby mnohem proslulejší. Hrávali jsme jeho pátý kvartet, ale nejraději Štafetu,písňový cyklus na texty jeho milovaného Wolkra; už při studiu jeho kvartetní složky jsme si říkali, že jí ten lidský hlas navíc nijak nechybí, ale když se k nám připojil Vladimír Krejčík, jehož lehký tenor přesně odpovídal zdánlivé prostotě Wolkrových veršů, začala k nám ta muzika promlouvat na vyšší úrovni. A když Vláďa v posledním čísle zpíval srdce mé zazvoní podkovou bílého hřebce, zažíval jsem pokaždé ten povědomý pocit mezi lopatkami (profík by to neměl nikdy přiznávat): hudba kdysi osmadvacetiletého skladatele umocnila apokalyptickou představu ještě mladšího básníka, že i umírání může být krásné, pokud člověk ví, že tělo dá zemi a poselství tomu, kdo hoden je běžet s ním dál...
Zatím nebyl přidán žádný komentář..