Stará moudrost říká, že člověk pravidelně zažívá dvojí smutek: když nedosáhne kýženého cíle – a když ho dosáhne. Každý jistě zná ten zvláštní pocit prázdnoty a jakéhosi zklamání, když konečně získá něco, oč dlouho a soustředěně usiloval: energie, v poslední fázi stupňovaná a pomíjející všechno ostatní jako nepodstatné, je pojednou k ničemu a ústí do prázdna... Usiluje-li o věc víc lidí, je tento syndrom ještě zřetelnější. Sám jsem jej zažil jako člen třináctičlenného souboru v závěru jeho do té doby nejzdařilejšího dvouměsíčního zahraničního zájezdu, svědomitě připravovaného, umělecky velmi úspěšného, finančně lukrativního a zorganizovaného tak dokonale, že jsme ho absolvovali v mimořádné pohodě a navíc se spoustou nezapomenutelných zážitků: cestou na poslední koncert došlo v autobusu k výměně názorů, ansámbl přestal prakticky existovat a po návratu domů musel začít v novém obsazení od nuly...
Tyto souvislosti člověka napadají při četbě Vzpomínek Karla Sázavského, dlouholetého jednatele Besedy brněnské v dobách její přerušované a obnovované spolupráce s Leošem Janáčkem; Janáček jako daleko nejvýznačnější brněnská hudební osobnost se prostě nemohl vyhnout styku s nejvýznačnější hudební institucí českého Brna. Do jejího čela byl povolán dvaadvacetiletý v roce 1876 a v roli jejího hudebního ředitele setrval do roku 1888 – s dvojí přestávkou v letech 1879–1880. Spolek založený v roce 1860 měl v době jeho příchodu první dobu slávy už za sebou a tiše upadal; mladý Janáček jej dokázal velmi rychle probudit a přimět k činnosti, která se postupně stala základem pravidelného koncertního života českého Brna na profesionální úrovni.
O úroveň pěvecké složky těchto koncertů usiloval sám, profesionální orchestrální účast zajišťovala zprvu posádková kapela (rakouské vojenské kapely mívaly i smyčcovou sekci a vzhledem ke svému obsazení četnými absolventy konzervatoří také znamenitou úroveň), později orchestr německého divadla. Pořádání koncertů (spolkové stanovy předepisovaly nejméně čtyři do roka) nebylo žádnou maličkostí. Nastudovat sborové partie bylo ještě tím nejmenším – stačilo přimět sboristy, aby chodili do zkoušek; jednatel však musel řadu věcí, kterou dnes rutinně vykonává filharmonický management, zařizovat sám při svém občanském povolání: bylo třeba získat (vypůjčit, koupit) notový materiál, zvolit sólisty a dojednat s nimi všechny podrobnosti spolupráce včetně korepeticí, zkoušek, dopravy, hotelu, honoráře, podrobně projednat obsazení a časový rozvrh orchestru a získat od jeho provozovatele povolení k jeho účinkování, zajistit propagaci a hlavně finanční krytí vstupným – české Brno tehdy nebylo žádným velkoměstem a střední třída jeho obyvatel ještě nemohla vědět, že návštěva koncertů by měla patřit k jejímu životnímu stylu.
Zvláštním dojmem však dnes působí zjištění, že vstupné na velké kantátové koncerty nejen pokrylo vynaložené náklady, nýbrž stačilo ještě dotovat jiný, původnější druh besedních akcí, totiž besedy s „konverzační hudbou“. V roce 1878 se výbor jednou rozhodl k naléhavému přání některých vlastenců tentokrát od koncertu upustiti a zaříditi besedu se zpěvy a konverzační hudbou. Na příštím sezení však musel konstatovat, že na zábavu tuto bylo z malé hotovosti značnou část vynaložiti nutno, kdežto kdyby se peněz těch k zařízení koncertu použilo, prospěchů všestranných by se Besedě dobylo.
O provedení Dvořákových Svatebních košilí se začalo uvažovat v roce 1885. Připomeňme si, že kantátu, kterou Dvořák dokončil koncem předešlého roku, premiéroval plzeňský Hlahol už čtyři měsíce po jejím vzniku a že v témže roce zazněla v Praze, Birminghamu a v Olomouci. Netrpělivý a ctižádostivý Janáček měl bezpochyby dojem, že si Beseda nechává ujet vlak; na říjnové schůzi však bylo shledáno, že nejsou peníze ani na sborový materiál, a zazněl dokonce návrh, aby si každý sborista pořídil klavírní výtah sám. Stále však chybělo nějakých devět set zlatých, a tak byl Janáčkův plán zatím odložen.
K jeho realizaci došlo v roce 1888. Potřebnou částku získal výbor tak, že si jeho členové vstupenky prostě rozebrali a chodili je nabízet do českých domácností (v Brně se tehdy všichni ještě navzájem znali); z dosažené částky 1350 zlatých jim po koncertě ještě 150 zbylo. Členové sboru se ve zkouškách činili, pro sopránové sólo byla získána sólistka pražského Národního divadla Petzoldová-Sittová; očekávanou velkou událost se vedení německého divadla snažilo zmařit tím, že v poslední chvíli odvolalo členům svého orchestru svolení k účinkování a jen po zakročení vlivných osobností a po zaplacení 100 zl do divadelní pokladny byl zákaz účinkování orchestru zrušen.
Koncert proběhl v slavnostně vzrušené atmosféře a nadšení členové Besedy jej pociťovali – snad právem – za vyvrcholení jejích dosavadních snah. Včetně Janáčka samého; ten popřál sluchu naléhavým návrhům zpěváků, kteří chtěli koncert opakovat, nejlíp hned příští týden – využilo by se tak perfektního nastudování i probuzeného zájmu publika. Proti však byl střízlivý starosta spolku Hodáč, který si dobře pamatoval obtíže, s jakými byly získávány peníze; na schůzi výboru, kde se mělo projednat opakování koncertu, poslal písemnou rezignaci na svou funkci. Janáček byl zprvu pro jakési diplomatické řešení, ale doma si to rozmyslel a poslal náměstkovi starosty Váňovi dopis, v němž se praví: Oznamuji Vám uctivě, že se vzdávám místa ředitele hudby při filh. sp. Beseda Brněnská ... zajisté nikdy nebudu bráti podílu na utvoření takových poměrů, z nichž by vyklíčiti mohla taková netušená dohra koncertu.
Jednatel Sázavský se však nevzdal ani v této situaci a vyslal k oběma parlamentáře. Již zdálo se, že se námaha výboru potká s příznivým výsledkem. Ale při kávové vizitě u pí Julie Kusé, přední dámy české společnosti brněnské, referovala jedna dáma, že řed. Janáček se vyslovil, že dr. Hodáč je dalšímu vývoji Besedy na závadu, a jiná dáma si pospíšila oznámiti to dr. Hodáčovi. A bylo vymalováno.
Ve svých Vzpomínkách pak Sázavský uvádí, že celý spor postrádal reálný základ: koncert prostě nebylo možno po týdnu opakovat, protože sólistka už zas musela zpívat v Národním a německé divadlo by hráčům orchestru další účinkování nebylo povolilo na žádný způsob. Ostatně za nedlouho povolal řed. Janáček dra Hodáče za inspektora varhanické čkoly, kde vedle sebe mnoho let působili, než se (teprve v roce 1910) pohádali definitivně pro přípravy koncertu, k jehož provedení nakonec nedošlo.
V rukopisném materiálu, z něhož pocházejí citace, se jeho autor Karel Sázavský představuje skromně a čtenář má dojem, že se neustále jakoby omlouvá za svou pozici mezi oběma tábory hudebního Brna. Z celkových souvislostí však vyplývá, že byl mimořádně pozoruhodnou osobností, jasnozřivě prohlédající jeho dobovou problematiku a reálné možnosti; jako málokdo v té době dokázal ocenit, co Janáček pro Brno a pro českou hudbu znamená (byl jsem vždy srdcem na jeho straně) a co znamená nebo co by mohl znamenat pro Besedu, jíž sám tak dlouhou dobu oddaně sloužil. Dokázal pochopit Janáčkovu impulzivní povahu a naučil se s jejím nositelem trpělivě jednat – s představou, že se cesty skladatele a spolku pokaždé zase nějak protnou. Také jeho zásluhou dospěla Beseda ke svým vrcholným údobím v novém století, aniž by to bylo na překážku tvůrčímu rozvoji milovaného skladatele a občasného protivníka.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..