Tiché lodi není kapela, ale projekt v Brně žijícího kytaristy a písničkáře Reného Müllera. Zatímco své předchozí album Časy vody (2015) nahrál ještě ve dvojici s Romanem Cipískem Cermanem, svým někdejším spoluhráčem z kapely Hynkovy zámky, na novince se Müller prezentuje úplně sám – jako autor hudby i textů, kytarista i zpěvák nebo – v jeho případě přesněji – vypravěč.
Právě hlasový projev, který lze označit jako melodickou recitaci spíše než jako zpěv, je pro Tiché lodi charakteristický. Písně tak na první poslech připomenou jiné umělce, kteří alespoň v určité část své tvorby s touto polohou pracují: Vladimíra Václavka, Jana Šoltise ze skupiny Betula Pendula a především Oldřicha Janotu. Jemu se totiž v některých momentech včetně úvodní písně Chytali jsme sníh René Müller blíží jak dikcí, tak i poetikou textů. Na otázku, zda jde více o přiznané epigonství, o podvědomou inspiraci, nebo o ctnost z nouze (nechce či neumí „běžně“ zpívat), by musel odpovědět Müller sám. Zkusme se však na jeho novinku dívat jako na dílo nahrané podle určitého kánonu, a tím pádem v rámci žánru naprosto legitimní.
Důležité totiž je, že album Tichých lodí není několikátým odvarem z Janoty, Václavka či kohokoli jiného, ale soubor písní se silným poselstvím a s texty, které stojí za to pročítat i bez hudební složky. René Müller na ploše zhruba padesáti minut předkládá drobné příběhy, které by mohly tvořit například kvalitní povídkovou knihu. Přitom dějová vrstva textů nijak nezaostává za lyrickými prvky, sugestivními popisy krajiny s velkým smyslem pro detail. Viz úvodní Chytali jsme sníh: „Ráno už sníh zavál / i Bolatický mlýn / všude bylo bílo / zůstalo pár divných skvrn.“ Müller ve svých textech používá rým i asonanci, ale nejlépe mu jde volný verš; k nejsilnějším momentům patří existenciální miniatura Co bude se závěrem: „Co bude, až tady nebudu / Kdo popel vynese / světnici vyvětrá?“ Naopak pokus o hláskovou shodu na konci verše zní někdy až příliš strojeně („ve vedlejší místnosti / […] / že se dalo krájeti“), ale sugestivní nálada písně tím naštěstí většinou netrpí.
Album obsahuje jak miniatury, v nichž dvě nebo tři minuty stačí k načrtnutí příběhu a navození atmosféry (Bylo slyšet), tak rozsáhlejší kompozice, jako je devítiminutová Když prší z nebe, v níž se střídají formy i nálady. Členitější strukturu, a opět hudebně i „dějově“, má také téměř šestiminutová píseň Malý kluk.
Kdybychom hudební složku alba odbyli konstatováním, že se René Müller sám doprovází na kytaru, bylo by to nespravedlivé. Album Mezi námi má totiž daleko k tradičnímu konceptu písničkáře se španělkou. René Müller svou recitace podbarvuje plochami, u nichž je téměř jedno, zda je vyluzuje na elektrickou kytaru obohacenou efekty, nebo třeba na nějaký klávesový nebo elektronický nástroj. Ostatně tóny, které se rozeznívají v písni Hvězda, mají ke klasické představě o kytaře, poměrně daleko. Jinde jsou tóny strun zřetelnější, ale jejich repetitivní charakter i zvuková rozostřenost skvěle korespondují se zvoleným hlasovým projevem.
Za pozornost stojí ještě jeden detail. Album Mezi námi vyšlo ve stejnou dobu jako novinka Potom písničkáře a hudebníka Jana Fice. Jakkoli má René Müller úplně jiný projev, způsob práce s kytarou i styl psaní textů, na obou deskách najdeme zajímavé „sociální“ paralely. U Fice je to „somrák, kdysi taky něčí táta“, který dopíjí „víno, co se nevešlo do flašky od coly“ a vedle něj vypravěč, který možná „ráno zase přijde k snídani“. U Müllera je to „schoulená žena“, která „hledala své štěstí na kraji světla / jak raněné zvíře houpe se v bocích / v klíně má chlapa co se jí hnusí / Co taky dělat, když pryč je už měsíc / doma má děti co nakrmit musí“. Kdo ví, jestli se hrdinové těchto dvou silných sociálně zaměřených textů netoulají Brnem spolu.
Tiché lodi – Mezi námi; Indies Happy Trails 2020, 11 písní, celkový čas 52:21
Zatím nebyl přidán žádný komentář..