K přemítání nad nejstaršími dějinami hudby v Brně je snad nejlepší zajít na Moravské náměstí a koukat na povedený reliéf města, zachycující jeho stav v době třicetileté války, případně si představit Brno z ptačí perspektivy. Z období středověku se totiž dochovalo poměrně málo zmínek a jmen brněnských hudebníků, která zůstávají nutně nespojitá; proto bude lépe soustředit se na tehdy klíčové městské instituce a jejich památky.
Nejdůležitější a také nejkrásnější svědectví představují bohoslužebné knihy s jednohlasými chorálními zpěvy. Ve 13. století, zároveň se vznikem města, jsou postupně zakládány také církevní instituce. Farní kostel sv. Jakuba Většího byl od samotného vzniku Brna v první polovině 13. století určen pro komunitu původně německých kolonistů. Nejstarší zmínka o kostelu je datována k roku 1238, kdy patronátní právo nad ním daroval český král Přemysl Otakar I. cisterciačkám v Oslavanech. V rámci svatojakubské farnosti vznikl také filiální kostel sv. Mikuláše na Velkém náměstí, určený zřejmě pro italské obchodníky. Slovanské etnikum náleželo k druhé městské farnosti při kolegiátním kostele sv. Petra. Škola, v níž se měli chlapci učit žaltáři a zpěvu, existovala podle zprávy z roku 1298 u obou kostelů už od nepaměti. Po delší době sporů města a kolegiátní kapituly byla škola při kostele sv. Jakuba oficiálně obnovena v roce 1466, což však neznamená, že by ve zmíněném mezidobí nefungovala.
Dodnes dochovaná svatojakubská farní knihovna je pokladnicí, mezi jejíž klenoty patří především notované bohoslužebné knihy, často nádherně iluminované. Nejstarší z nich se datují ještě do třináctého století. První žaltář sloužil snad soukromým potřebám majitelky, členky zmíněného kláštera cisterciaček v Oslavanech, odkud se ke sv. Jakubu dostalo více rukopisů. V textech modliteb se v žaltáři objevuje prosba „modlete se za mne, sestry“ a pravděpodobný původ z prostředí ženského kláštera nepřímo dokládá i nedostatečná znalost latiny, zjevná z některých přípisků. Pro použití ve svatojakubském kostele bylo nutné žaltář doplnit o další zpěvy, tak aby jej mohli užívat žáci farní školy při kažodenním zpěvu modlitby hodin. Z přelomu 13. a 14. století pochází ještě notovaný misál, tedy liturgická kniha s mešními zpěvy, opět předpokládaného cisterciáckého původu.
Od 14. století narůstá počet bohoslužebných knih, které se ke svatojakubskému kostelu dostaly jako dary. Nejčastěji byly pro jednotlivé oltáře zhotovovány iluminované misály, mezi nimi také rukopis, který původně patřil proboštu Mikuláši, představenému petrovské kapituly. Ten je i s příslušnou legendou zobrazen hned v první iniciále, prvním kresleném písmenu (Ad te levavi) misálu. Tento rukopis se navzdory dlouholeté rivalitě mezi Petrovem a sv. Jakubem neznámým způsobem dostal do svatojakubské knihovny a unikl tak zkáze, která postihla celý petrovský kapitulní archiv a knihovnu při požáru v roce 1643 (na zmíněném reliéfu na Moravském náměstí nemají petrovský chrám ani další budovy poblíž střechy, a to ze stejného důvodu).
Kolem roku 1473 byla u sv. Jakuba dokončena dostavba nového gotického presbytáře a sakristie, nad níž byl zbudován zpěvácký kůr. Varhaník se připomíná od roku 1475 (vlastní varhany pak až v roce 1490). Soubor bohoslužebných knih v nejstarším známém soupise (1487–1489) je poměrně rozsáhlý a zahrnuje i zatím spíše záhadné „cantionale de montibus“, v doslovném překladu zpěvník z hor, snad ve smyslu Kutné Hory, už tehdy významné pro tamní iluminované bohoslužebné knihy.
Snad jednou z posledních památek pozdní gotiky je soubor knih z devadesátých let 15. století, jejichž výjimečně bohatá výzdoba se připisuje Mistru Fridrichova brevíře a jeho brněnské dílně. Vedle misálu, určeného knězi, si pozornost zaslouží graduál, tedy kniha s mešními zpěvy, který musel být pro svou rozměrnost rozdělen do dvou svazků. Knihy vznikly původně jako soukromý dar ke konkrétnímu oltáři, ale protože šlo o nejmladší chorální rukopisy, zpívalo se z graduálu i v následujících staletích. Po roce 1532, kdy patronátní právo nad farním kostelem převzala brněnská městská rada, se i tento graduál stává objektem městské reprezentace, protože získal nové reliéfní kování s městským znakem. Na rozdíl od současnosti, kdy tyto nádherné pergamenové rukopisy odpočívají v tichu depozitáře Archivu města Brna, byly knihy dlouhou dobu používány, doplňovány a tu a tam si z nich příležitostný – či cílevědomý – návštěvník svatojakubské farní knihovny mohl v nestřežené chvíli vyříznout i list či alespoň miniaturu s iluminací.
Ačkoli ve třináctém století vznikly v Brně také kláštery minoritů a dominikánů, z nichž první nedávno oslavil osm set let zdejší přítomnosti, středověké liturgické knihy se po nich nedochovaly. U minoritů se s cílevědomou péčí o hudbu při bohoslužbě setkáme až na počátku 18. století, kdy právě kvalitní hudební provoz v provedení vlastního ansámblu stane jedním z hlavních magnetů kláštera a podílí se na prudkém nárůstu obliby brněnských minoritů. Brněnští dominikáni naopak zřejmě nejevili výraznější zájem o hudbu při liturgii a městské hudebníky si pro své mše najímali i v průběhu 18. století.
Z centra Brna je tak nutné vydat se alespoň do 14. století a za jeho původní hradby. Na příkladu kláštera cisterciaček, založeného královskou vdovou Eliškou Rejčkou je patrné, že bohoslužby byly skutečným srdcem komunity. Tedy že nestačilo zbudovat samotný klášter a kostel a dát dohromady osazenstvo. Proto, aby klášter mohl plnit svou funkci, byly zapotřebí i liturgické knihy, o něž se také postarala Eliška Rejčka, která je dala zhotovit v některém ze skriptorií klarisek, ženské větve františkánského řádu. Zvláštností tohoto řádu bylo, že se jeho bohoslužba řídila vzorem papežského dvora. Františkáni pro své rukopisy užívali chorální noty čtvercového tvaru (kvadráta) a na pořizování liturgických knih se vztahovala velmi přísná pravidla. Samotná královna vdova založila zároveň nadaci pro osm duchovních (ne řeholníků) při špitálním kostelíku Panny Marie, kteří se měli podílet na zpěvu chorálu spolu se sestrami a z královnina testamentu z roku 1330 vyplývá i rozhodnutí založit školu, jejíž žáci by se bohoslužebného zpěvu rovněž účastnili. Nejpozději na konci patnáctého století se zpěv chorálu prolínal s hrou na varhany, o nichž nejstarší zmínka pochází z roku 1486 a dosvědčují je i přípisky v Eliščiných rukopisech. Dodnes se z těchto rukopisů dochovalo devět, rozprášených na různá místa po zrušení kláštera za josefínských reforem, kdy se na Staré Brno přestěhovali augustiniáni od sv. Tomáše. Antifonář, tedy kniha zpěvů k liturgii hodin, je dnes uložen v Moravském zemském archivu, jiný rukopis zakoupil slavný moravský historik Gregor Wolny pro svůj benediktinský klášter v Rajhradě (v roce 1828) a další se dostaly už na konci 18. století do Rakouské národní knihovny, sdílejí tak podobné osudy jako rukopisy z kartuziánského kláštera v Králově Poli, založeného markrabětem Janem Jindřichem.
Vzácné liturgické knihy – byť pomálu – se dochovaly také v klášteře augustiniánů, který založil zmíněný markrabě v roce 1356. Městiště, tedy prostor vnitřního města, byl tehdy již zcela zaplněn a klášter proto vznikl na jeho okraji. Už krátce po samotném založení bylo nařízeno, že chór musí být obsazen nejméně 42 mnichy.
Markraběcí dvůr v Brně zahrnoval i hudebníky, kterým tak může být věnován alespoň skromný prostor na závěr tohoto přehledu. Bratr Karla IV. Jan Jindřich měl pištce Svachka a Nueska, kteří si společně v roce 1355 zakoupili dům na Dolním trhu (dnešním náměstí Svobody), z doby markraběte Jošta jsou pak vedle dvou pištců známi také dva trubači. V druhé polovině 14. století se v Brně příležitostně připomínají další světší hudebníci, pištci Lucek a Peček, nebo jokulátor Purlenec, doložený k roku 1376 na předměstí před Veselou bránou (snad někde poblíž dnešních „hodin“ na České). Konečně mezi petrovskými náhrobními kameny se měla dříve nalézat deska připomínat jistého Blažeje sládka (Blasius Braxator), hudebníka, který zemřel v roce 1400.
zdroje:
František Pokorný: Hudební obraz Brna do počátku 15. století (3 díly), Brno 1991–1993. Jaroslav Mezník: Lucemburská Morava 1310-1423, Praha 1999. Kaliopi Chamonikola (ed.): Od gotiky k renesanci: výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550 II., Brno 1999. Jiří Sehnal – Jiří Vysloužil: Dějiny hudby na Moravě, Brno 2001. Stanislav Petr: Soupis rukopisů knihovny při farním kostele sv. Jakuba v Brně, Praha 2007.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..