V rámci týdenního hudebního maratonu Please, do not disturb, který se uskutečnil 15.–21. března, navštívilo komorní těleso Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou Pavla Šnajdra sedm brněnských hotelů. V nich dalo zaznít výběru z děl současných hudebních skladatelů. Projekt, který vznikl ve spolupráci s platformou Terén – Pole performativního umění, však nechtěl být pouhým záznamem koncertů. A tak měl každý večer své tematické ukotvení, režii i herce. O prvních čtyřech „hotelových toulkách“ jsme referovali v předchozí recenzi – dnes je na řadě závěrečná hotelová trojice.
V pořadí pátý hudební večer se odehrál v Grandezza Hotel Luxury Palace, jehož budova původně sloužila potřebám Cyrilomětodějské záložny, prvnímu českému peněžnímu ústavu v Brně. Ve zdejším foyer zazněla skladba Pozdravy trúfalým časom (2020) Miroslava Tótha, která vznikla přímo na objednávku Brno Contemporary Orchestra pro mimořádný on-line koncert Quarant(a)ena. Sólových houslí se chopil virtuóz Milana Paľa, video režíroval Martin Svobodník.
Po expresivnějších a disonantnějších skladbách předchozích večerů (výjimkou budiž čtvrtý koncert cyklu – Láska z paláce) představily Pozdravy trúfalým časom subtilnější a křehčí polohy současné hudební kompozice. Tóthova z ticha se rodící a pozvolna narůstající hudební faktura sloužila jako svého druhu harmonický polštář, na kterém zpočátku klidně, později však stále nepokojněji spočívala houslová linka v provedení Milana Paľy. Skladba samotná je zajímavá právě touto dichotomií a ve své první polovině nemá daleko k tomu, aby evokovala například The Unanswered Question od pionýra americké artificiální hudby Charlese Ivese. Druhá polovina díla opouští meditativní ráz a nabývá mnohem vyhrocenějších poloh, ostrý kontrast mezi expresivitou a lyrismem je však stále přítomný. Závěrečná kadence pak svojí hudebně „klasickou“ – avšak nezvykle násilnou(!) – houslovou figurací vyvolává více otázek než odpovědí. Milan Paľa tak znovu potvrdil onu stěží popsatelnou výrazovou šíři, která bývá pro jeho nastudování typická. Ať již se jedná o nejkřehčí modlitbu, zhudebnění svíravé bezmoci, či o nejdivočejší vztek, Paľovo uchopení v sobě vždy nese jakousi neoddiskutovatelnou opravdovost a upřímnost prostou lacinosti a kýče. Vizuální zpracování se neslo takřka ve snové rovině, a než na vyprávění celistvého příběhu se Martin Svobodník spíše soustředil na budování atmosféry.
Předposlední koncert v hotelu Cosmopolitan Bobycentrum Brno byl současně žánrově pestrou jednohubkou i světovou premiérou. Nová kompozice Plastic meat skladatele a violoncellisty Josefa Klíče, objednaná speciálně pro tento projekt, si totiž položila otázku, jak by to vypadalo, kdyby se Milan „Mejla“ Hlavsa (The Plastic People of the Universe) potkal s Frankem Zappou a společně by pak neodolali „boomu techno, rave, hause tanečních parties“. Večer tak dostal vcelku výmluvný název – Mejla a Frank v prezidentském apartmá. Rozmařilá, bezstarostná, jízlivá, místy až cynická komika a příkré kontrasty v dynamice, rytmice i hudebním stylu vůbec jsou nejlepším „vysvědčením“ Klíčovy skladby. Ženské vdychání potom bylo rozverným dozdobením zajímavého hudebního koktejlu. Served by Mr. Šnajdr himself!
Vražda v hotelu Santon celý sedmidílný cyklus uzavřela skladbou Organisations saxofonisty, klarinetisty a skladatele Pavla Zlámala. Stejně jako Plastic meat, i Organisations vzniklo přímo na objednávku Brno Contemporary Orchestra. Zlámalovo dílo těží primárně z jazzového hudebního jazyka a na mnoha místech skladby se již tak tenká hranice mezi artificiální hudbou a moderním jazzem smývá docela. Virtuózního partu sólového saxofonu se ujal sám autor a je to dobře – jazzový feeling je pro adekvátní vyznění podobné skladby nezbytný. A jistě není náhodou, že řada částí zněla jako improvizace z jazzového klubu. Video z gangsterského prostředí režírovala Anna Babjárová a třebaže hotelové prostředí ani příběhové zasazení nebyly úplně využity, free jazzová jam session u bazénu před vraždou měla cosi do sebe.
Cyklus Please, do not disturb představuje sympatickou snahu o vymanění se z pout konvenčního „online koncertování“. V době, kdy se nejen hudebníkům, ale i samotným posluchačům ježí vlasy při slovním spojení „streamovaný koncert“, je potřeba posouvat toto médium směrem k plnohodnotnějšímu zážitku ještě o to naléhavější. Může podobný formát nahradit živou hudbu? Ani v nejmenším! Dalo by se nicméně zajít v mnoha ohledech dál a rozvíjet jiné aspekty audiovizuálního umění, obzvláště teď, když jsme k tomu byli nedobrovolně přinuceni? Nepochybně. A troufám si dokonce tvrdit, že právě cyklus Please, do not disturb by v tomto směru mohl být takovou první vlaštovkou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..