Rok v Africe – to zní jako dobrodružství i dnes, kdy i ty nejodlehlejší kouty zeměkoule přestávají být nedostupné. Ale český turista se obvykle nepodívá příliš daleko za hotelovou pláž v Tunisu a my nebudeme mluvit o výletu, ale o životě. V prázdninovém seriálu přinášíme první část ohlédnutí Silvie Jasičové za rokem, který strávila jako učitelka v křesťanské škole v Zambii. Asi je zbytečné připomínat, že přitom místy dojde i na hudbu.
Mnohokrát jsem se pokoušela stát se dobrovolníkem v Africe. Nakonec se mi podařilo vycestovat prostřednictvím Salesiánské asociace Dona Bosca do Zambie. Zde jsem se zapojila do projektu sester salesiánek, jež zde vybudovaly centrum City of Hope, které slouží jako dětský domov pro opuštěná děvčata. Za dvacet pět let působení na okraji Lusaky sestry kromě dětského domova vybudovaly základní školu a učiliště sloužící ke vzdělání nejen našim děvčatům, ale i dětem a studentům z okolí. Každý rok v centru pomáhá i několik evropských dobrovolníků, kteří se dopoledne zapojují do výuky ve školách, odpoledne připravují aktivity pro děvčata z domova, pomáhají jim s přípravou do školy a také se aktivně účastní života v katolické komunitě. Do těchto činností jsem se v září roku 2013 zapojila i já.
Je to až neuvěřitelné, ale nakonec jsem tu. Po všech snahách jsem nakonec uspěla, sbalila kufr a jela. Na letiště v Praze jsem dorazila s obrovským kufrem a batohem, obě zavazadla jsem ještě několikrát vážila a přebalovala, než se mi zdálo, že takhle by to snad mohlo projít. Prošlo, kufr byl opatřen visačkou „heavy“ a odkulil se na pásu. Obrovské příruční zavazadlo přesahující při veškeré mé snaze povolenou normu o tři kila jsem nasadila na záda a nastoupila do největšího a nejluxusnějšího letadla, kterým jsem kdy cestovala. První let končil v Dubaji minutu před půlnocí a tak jsem se tu na podlaze mezi otevřenými obchody pokoušela přečkat noc, abych mohla ráno nastoupit do dalšího luxusního spoje směr černý kontinent.
Po šesti hodinách ve vzduchu se letadlo začalo přibližovat k Lusace. Najednou se dostavily s plnou silou pocity, které mě celou dobu zatím jen obcházely: panika, strach, zmatenost i radost. Začali jsme klesat a za oknem se míhaly obrázky jako ze zeměpisného atlasu – žlutá tráva, rozvětvené nízké stromky, modré nebe a zlatý kotouč slunce. Jsem v Africe! Že se nemýlím mi dokázal i první nádech horkého vzduchu – hlavou mi prolétla zmínka o právě probíhající zimě v Zambii. Ok, zima v Africe je dost jiná, než jakou jsem kdy zažila.
Lusaku jsem si prohlédla zatím jen za skly automobilu, kdy jsem dělala garde při rozvozu sester na meeting a holek na tržnici. Nakonec přišla řada i na výměnu mých peněz a na nákup simkarty, která stála i s kreditem pouhých 15 kwacha (60 Kč). Můj průvodce mi vyprávěl o všech skvostech jeho rodné vlasti i všech turistických atrakcích a na závěr mě zavezl do obchodního centra – asi se mi chtěl pochlubit. Do potravin jsem prošla kolem hromady vojáků ozbrojených samopaly a v zápětí jsem pochopila, proč tam jsou. Při každém výpadku elektrického proudu (za dvacet minut nastala tato situace třikrát) zatarasili vchod a východ do obchodu. Také kontrolovali účtenky všech nakupujících, ale opravdu netuším, podle čeho odhadli, že vše, co je v tašce, je i na účtence.
Kde budu brát čas na doučování sebe sama a na aktivity, jako je nákup potravin a jejich konzumace, mi zatím není úplně jasné, neboť od pondělka vedu po škole ještě tři skupiny ručních prací. Měla bych naučit děvčata něco, co dobře umím, a bude se to dát prodat. Tož babo raď. Ale jsou i sváteční chvilky a za ten měsíc tady jsem jich zažila docela hodně. Respektive mám pocit, že ve zdejší škole se pátky neučí, ale slaví. Od chvíle, co začal školní rok, je pátek vyhrazen vždy nějaké akci – oslava narozenin, mše, den otevřených dveří, den učitelů – místo učení se bubnuje, zpívá, tančí a bohužel také mluví. Vždy jsem si myslela, že černoši jsou zábavní, ale ve chvíli, kdy se jedná o nějaké vážné věci, jsou neuvěřitelně nudní a nejvíce se to projevuje v nejrůznějších proslovech – ať už k dětem, rodičům či učitelům. Pravidlem bohužel je, že jeden sáhodlouhý proslov nikdy nestačí.
Poštěstilo se mi zúčastnit se i svatby. Nevěstou byla odchovankyně domova a tak jednu stranu kostela zabíralo celé osazenstvo City of Hope. Holky svatbu podpořily především hudebně a když se ten padesátičlenný sbor do toho pořádně opřel, chvilku jsem si přála být také sirotek. Při nedělní bohoslužbě vedené bílým knězem, jsem přemýšlela, jak moc si Afričané sami zvolili katolickou víru a jak moc se jedná o moderní kolonizování. Ale budu se uklidňovat tím, že Britové ji sem rozhodně nepřinesli a katolická liturgie se výborně skloubila s tradičními africkými rituály. Zpěvy a bubny nahradily varhany a monotónní evropské obřady dostaly novou podobu.
Pokračování příště →
Zatím nebyl přidán žádný komentář..