Další díl vyprávění o roce v křesťanské škole v Zambii, tentokrát o přípravách na Vánoce.
I když ještě nezačala doba adventní, v Zambii se na nadcházející Vánoce připravují už od prvního listopadu. Jedna z nejchudších zemí světa vybízí k nakupování vánočních dárků či alespoň focení s nazdobeným stromečkem a soby – výzdobou v obchodních domech i místních obchůdcích. I v City of Hope se přípravy na Vánoce daly do pohybu. Už po dobu čtrnácti dnů večer co večer cvičí holky na vánoční koncert, který zde proběhne druhou adventní neděli. Do programu je zahrnuto pohybové, vokální i dramatické umění. Nebudu se rozepisovat nad tím, jaké krásné, syté a zvučné hlasy mají naše holky, ani o jejich pohybových schopnostech není třeba sáhodlouze vyprávět, zkrátka radost pohledět. Sestry, a vlastně Afričane všeobecně, jsou ale marnivé a mají rády přeplácanost až kýčovitost. Proto se nespokojí se zpěvem v doprovodů bubnů a kytary, ale přizvaly k účasti na koncertu i muzikanty. První večer, kdy muzikanti dorazili na zkoušku s děvčaty, jsme se my dobrovolníci zašli podívat na přípravy.
To, co jsme byli nuceni sledovat následující hodinu a půl, by se dalo přirovnat k noční můře hudebních kritiků. Byla jsem naprosto konsternovaná tím, co vidím, ale především tím, co slyším. Netušila jsem ani v nejhorším snu, že hudebně nadaní černoši dokážou vyluzovat takovou hrůzu. Hudební doprovod sestával z elektrické kytary, flétny, kláves s elektronickým bubeníkem a z jednoho mužského hlasu, který se přidával ke sboru ve vybraných momentech. Noty a texty vánočních koled, tedy písní notoricky známých, které dokáži zahrát i já, se hudebníkům dostaly do rukou poprvé až ve chvíli, kdy jsme už hodinu čekali ve studené hale. Pánové se usmívali a koukali na papíry při zapojování svých instrumentů. Nakonec spustil elektronický bubeník a děvčata začala. Do jejich zpěvu se po celou dobu ozývala kytara, která připomínala spíš pokusy o naladění nástroje. Ke zpěvu, kytaře a elektronickému bubeníkovi se sem tam ozval klavír, který byl melodicky úplně mimo zpěv dívek, ale klavírista byl evidentně přesvědčený o opaku a zesilováním piana se snažil strhnout vedení melodie na svou stranu.
Nejhorší však teprve přišlo, a to ve chvíli, kdy se vokalista chopil zobcové flétny (absolvovala jsem ZUŠ ve hře na zobcovou a příčnou flétnu a proto mám k těmto dechovým nástrojům osobní vztah). Nejenže byla flétna úplně rozladěná, což bylo dost zajímavé, protože mít nástroj v tomhle stavu se mi nikdy nepodařilo. Bylo také patrné, že hudebník netuší, jak ovládat proud vzduchu, který do nástroje vpouští. Rozhodně se pak nedalo mluvit o nějakém nasazování tónu či legatu. K falešnému zvuku flétny se přidával ještě nezvládnutý prstoklad – „flétnista“ vůbec netušil, jak zapsané noty zahrát, tedy pokud hrál z not. Do očí se mi pomalu draly slzy. Ve chvíli, kdy se na jeviště vydrápal s mikrofonem v ruce zpěvák, aby doprovodil tři vokalistky, už jsem se nedivila ničemu. Přeskakujícím hlasem pěl melodii diametrálně odlišnou od melodie sboru, vokalistek i muzikantů (z nichž každý měl melodii jinou), špatně vyslovoval a mnohdy neznal texty. Nicméně u obecenstva jeho produkce sklidila potlesk. Nakonec přistoupil i k upravování zpěvu děvčat, ale to už mi opravdu hlava padla do dlaní a prsty ucpaly ušní dírky.
Po ukončení nácviku jsem byla v pokušení svěřit se se svým názorem sestrám, ale neučinila jsem tak. Místo toho jsem povzbudila holky, které vypadaly smutné z toho, jak je muzikanti kritizovali a pořád opravovali. Řekla jsem jim, že jejich zpěv je rozhodně poutavější a ať si věří. Děvčata zas ujistila mne, že to byla první zkouška s muzikou a že když budou víc cvičit, bude to určitě lepší. Pevně věřím, že do 8. prosince se zkoušek odehraje ještě několik a všechny chyby se srovnají. Nicméně já už se ani jediné zkoušky účastnit nemíním. Počkám si na konečný výsledek, který, doufám, velice překvapí.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..