Podobně jako o Vánocích i v průběhu Velikonoc jsem si uvědomila, jak moc jsem ráda, že pocházím ze slovanského prostředí a že máme své vlastní zvyky, které souvisí jen a jen s naší kulturou – nejsme tedy tak slepě odkázaní na kopírování britských tradic. Oba svátky jsou sice veskrze křesťanské, ale na té naší polokouli se prý spojily se svátky pohanskými. Což je skutečnost, které vděčíme za to, že v průběhu Velikonoc dodržujeme tradice jako barvení vajíček a chození s pomlázkou. V Zambii se Velikonoce pojí pouze s křesťanstvím, což má za následek, že pokud zrovna nejdete do kostela, ani si nevšimnete, že nějaké jsou. Ono se asi není co divit – slavit svátky jara v zemi, kde je po celý rok léto, opravdu nedává smysl. Jen jsou to ty chvíle, kdy mě upřímně mrzí, že se v Zambii žádné původní – předbělošské – svátky a slavnosti nedodržují.
Jak jsme tedy trávili největší křesťanské svátky v City of Hope? Jak známo Velikonoce začínají již šest neděl před svatým týdnem Popeleční středou. Ten den jsme měli velkou mši pro školní děti. Především mladší ročníky využily příležitosti být venku a místo aktivní účasti při mši aktivně pobíhaly kolem. Pak nastalo období půstu, které se dodržovalo mnohem více v řečech, než že by se ve skutečnosti někdo věnoval nějaké aktivitě povznášející ducha. Vrcholem pro mě bylo, kdy jsem viděla, že půst nepůst stejně se zabíjí prase na maso.
Na samotné čtyři velikonoční dny odjelo pár děvčat na velikonoční tábor do jiného salesiánského zařízení, kde trávily Velikonoce s další mládeží. Program pro zbytek děvčat byl tedy na nás – dobrovolnících. Na zelený čtvrtek se nic zvláštního nedělo. Jak jsem zjistila od kolegyň, ani v Polsku nedodržují nějaké zvláštní zelené tradice. Večer se šlo na mši pro připomenutí poslední večeře Krista. Zamířila jsem do františkánského kláštera a připojila se k procesí po setmělý zahradách. Svítil obrovský oranžový měsíc a nespočet hvězd, průvod mnichů překrásně zpíval a věčně zelené stromy a palmy mi připomněly obrazy Ježíše v Getsemanských zahradách noc před jeho pozemskou smrtí. Byl to takový silný spirituální okamžik.
Na Velký pátek jsme se opravdu postili, mami Agi oznámila, že nevaří, protože je v kuchyni sama, a tak nshimu – kaši z kukuřičné mouky – dostala jen nejmladší děvčata. S polskými dobrovolnicemi jsme se rozhodly uspořádat pro holky výtvarnou dílnu. Vyráběly jsme velikonoční přání a nechaly si uvařit deset vajíček ke zdobení. Když jsme je přinesly, měla děvčata ohromnou radost a pokládala je za snídani. Poté co jsme jim řekly, že na vajíčka budeme malovat, vůbec nechápala, proč mají s jídlem provádět takovou hloupost. Patricie tedy vyhlásila, že kdo bude mít nejkrásnější vajíčko, dostane za odměnu jedno nenazdobené na snězení. Holky se daly do práce a doslova počmáraly vajíčka fixy. Já se jim u toho snažila vylíčit symboliku malování vajíček – marně. Hned jak se rozhodlo o vítězi, děvčata nezaváhala ani vteřinu, každá popadla své vajíčko a navzdory půstu vyběhla ven a tam ho snědla.
Na Velký pátek se šlo také do kostela. Obřad začínal ve tři hodiny, tedy v hodinu, kdy skonal Ježíš na kříži. Kázání vedl můj oblíbený irský farář, jehož řeč si vždy užívám především díky možnosti poslechu nádherné angličtiny. Dověděla jsem se, že Velkému pátku se v angličtině říká Good Friday, což pro mě bylo docela překvapení.
A nastal den třetí – Bílá sobota. Přes den jsme se vydaly s holkami na zmrzlinu do čtyři kilometry vzdáleného obchodního centra. Šly jsme pěšky a na cestě zpět nám už holčičky začaly lehce odpadávat. Holky se za zdi City of Hope prakticky vůbec nedostanou a tak taková dlouhá procházka pro ně byla opravdu náročná. Nicméně ještě večer děkovaly za zmrzlinu, kterou pojídaly i rukama.
Večer na Bílou sobotu se opět šlo na mši. Byla jsem obeznámena se skutečností, že sobotní mše by se dle tradic měla protáhnout až do nedělního rána. Naše mše začala ale již v sedm namísto jedenácté a tak skončila právě hodinku před půlnocí. Měla jsem velký strach z toho, že pro mě čtyřhodinová mše bude opravdovým utrpením, samotnou mě ale překvapilo jak moc jsem si ji užila. Vlastně to ani nebyla mše, ale spíš nějaké dlouhé divadelní, taneční a hudební představení. Naše holky byly oděné v bílých šatech a tančily před oltářem. O hudební doprovod se postarali bratři františkáni s elektronickým klavírem a kytarou. Poprvé jsem zažila kombinování elektronické hudby s tradičními nástroji, jako byly bubny a štěrchadla. Za dobu, co zde trávím, jsem měla možnost se jakž takž naučit nějaké písně v tradičních jazycích a mohla jsem se tedy připojit ke zpěvu. Nezpívá se v sedě ani ve stoje, ale přímo při tanci, což mě vždy probudí životu. Nechybělo ani tradiční procesí se svíčkami a křest dětí. V průběhu zdejší liturgie se slavnostně přináší bible k oltáři a další procesí pak přináší dary knězi.
Obojí nechybělo ani o bílosobotní pobožnosti, všechno ale bylo mnohem pompéznější než kdykoli jindy. Sbor žen v bílých halenkách a šátcích, navíc zabalených do bílých chitang protančil vždy uličkou za doprovodu bubeníků a zpěvu, a už samotná bílá barva na černé pleti působila honosně. Konec průvodu uzavíral muž, který máchal nad hlavou sekerkou. Před oltářem se průvod zastavil, seskupil a ve stejný moment poklekl. Hudebních průvodů od dveří k oltáři se tu noc odehrálo několik a pokaždé mi to vzalo dech. Další složkou liturgie byl pak sborový zpěv, který děvčata doprovázela tancem – ten jsem již několikrát při mši viděla. Tentokrát byla ale choreografie mnohem rozpracovanější a navíc bílé šaty doplněné malinkatými bílými kloboučky proměnily kostel opravdu na divadelní jeviště. Nutno podotknout, že o to, abychom nepociťovali únavu, se postaral i místní kněz, který zapojoval do svého kázání věřící. Vznikal tak dialog, který je pro černošské bohoslužby tak typický.
Lehce po jedenácté jsme dorazily domů a kamarádky – Polky – mě pozvaly na pivo, které jim kdosi dovezl z Konga. Prý je to takový jejich osobní zvyk, že si po bílosobotní mši dají pivko na oslavu vzkříšení a zakončení šestitýdenní postní abstinence. Zkrátka – prolínání světů.
Pokračování za týden →
Jarod
31. červenec 2014, 11:50