Při všech pracovních povinnostech tedy není úplně nejjednodušší najít si volný den, opustit projekt, ve kterém žiji i pracuji, a zmizet někam do ulic Lusaky vypnout. Za tímto účelem je nutné si vždy rezervovat ubytování v některém z místních hostelů. Ty slouží nejen jako noclehárny pro cestovatele, ale i jako místa setkávání pro místní lidi z jakési střední až vyšší třídy. Znamená to, že si zde s místními můžete popovídat bez toho, aby na vás někdo pokřikoval „muzungu“ (bělochu) a nebo vám nabízel sňatek (v případě že jste žena).
V jednom takovém hostelu jsem narazila na zajímavou společnost obklopující jednoho hudebního producenta. Pravděpodobně výraznou osobnost v zambijské populární hudbě, neboť zasedal i jako porotce ve známé televizní soutěži Zambie hledá talent. Protože se tito lidé zabývají klubovou muzikou, měla jsem s nimi možnost několikrát navštívit pár místních klubů. Zážitek to byl opravdu nevšední, což samozřejmě souvisí nejenom s pobytem v odlišném kulturním prostředí, ale určitě i s faktem, že sama o sobě nejsem vůbec klubový typ. Na místa, kde se hraje taneční hudba, doma rozhodně nevyrážím.
Africká moderní taneční hudba má svá specifika, kterými se výrazně odděluje od americko-evropské produkce. Rozhodně nechybí výrazné beaty, což se dá považovat za pozůstatek z dob, kdy se k muzicírování používaly bubny a další rytmické nástroje. Bubny jsou samozřejmě upraveny a zvýrazněny elektronicky, ale jejich rytmika si stále zachovává něco málo z tradiční hudby a není tím pádem tak monotónní jako ta naše. V populární africké hudbě právě nastává velký boom počítačových technologií, který mi připomíná éru devadesátých let v Americe. Ne že by se v současné euroamerické populární tvorbě nepoužívala počítačově modifikovaná hudba, ale způsob mixování je odlišný. Možná to způsobují i zdejší lehce zastaralé technologie. Podobně jako s bicími pracují hudební producenti i s lidským hlasem, který je modulován jakýmsi digitálním echem. To je podle mého názoru právě v případě černošských zpěváků dost velká škoda. Modulovaný hlas a výrazné elektronické bubny jsou společným jmenovatelem hudby, na kterou v Zambii určitě narazíte. Nesetkáte se s ní pouze v tanečních klubech, ale prakticky všude – pouštějí si ji dělníci na stavbě, jsou jí plná rádia a tím pádem i ulice, autobusy a obchody.
Při pozorování obyvatel Afriky se mi často vybavuje úryvek z jakési knihy, kterou jsem kdysi četla, a která popisuje, jak si bílý muž všiml velké fyzické síly, kterou naši černí bratři oplývají. Velká fyzická síla se nedá odepřít mužům ani ženám, které s úsměvem na tvářích vláčejí na hlavách neuvěřitelné náklady. I přesto, že jsou silní, jsou černoši přátelští – někdy až moc –, a ke rvačkám na ulicích či v barech tu téměř nedochází. Svou sílu dokážou Afričané využít jinak, například při řešení zdravotních nesnází jako je bolest malíčku při chůzi. Když se má spolubydlící zeptala jedné pacientky, proč má jen čtyři prsty na jedné noze, odvětila jí dáma, že si malíček usekla, protože ji prostě bolel. Mairead konstatovala, že dotyčná provedla opravdu dobrou práci. Řez byl čistý, rána zhojená, nic nehnisalo.
Nezastupitelné místo má v životě Afričanů víra. Zambijci jsou tolerantní – dokážou pochopit, pokud máte odlišné vyznání, tedy řečí místních že chodíte do jiného kostela. Je pro ně ale naprosto nepochopitelné, když se jim pokoušíte vysvětlit, že jste ateista. Afričané byli věřící i před příchodem bílého muže, s jeho příchodem se jejich víra změnila, nicméně je pořád důležitou součástí jejich životů. Když anglický lékař Rob sdělil našim holkám pravdu o tom, že on nevěří, vyvolalo to ohromné zděšení a nekončící diskuse. To, že někdo nevěří, znamená jediné – vyznává satana – a tak se zde pragmatický lékař stal satanistou. Rob se snažil holkám vyložit velký třesk a evoluci, ale tahle teorie se v Zambii nevyučuje, takže mu vůbec nikdo nevěřil.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..