Když jsem se doslechla, že naše škola plánuje výlet u příležitosti oslav dne mládeže, byla jsem velice překvapená. Neboť to, že by děti někam hromadně vyrážely za zdi naší školy a v doprovodu učitelů, jsem tu ještě nezažila. Tenhle výlet do nedaleké zoologické a botanické zahrady jsem si nechtěla nechat ujít a tak jsem vyměnila tričko a kalhoty špinavé od barev za slušnou sukni a halenku a požádala sestru, zda bych mohla jet také.
Vyráželo se ve dvou dnech, nejprve první stupeň – ovšem bez první a druhé třídy, prý by se malé děti v zahradách mohly ztratit. No není divu, když prvňáčci a druháci v Africe jsou spíš takové malé šelmičky, které se teprve učí, co to je poslouchat učitele a sedět v lavici. Následující den jel stupeň druhý. Já se přidala k prvnímu stupni a šokovalo mě, že celá akce byla na africké poměry dobře organizovaná. Minibus ke škole opravdu přijel ve slíbených devět ráno a padesát dětí z různých tříd se namačkalo do jeho celého prostoru. Zambijské cestování je velice kontaktní. Bohužel z každé třídy jelo jen pár dětí, neboť ne každá africká rodina si může dovolit zaplatit 10 kwacha (asi 40 Kč) dítěti či dvěma za školní výlet. Na druhou stranu to bylo štěstí pro řidiče minibusu, který se tak vracel ke škole pro zbylých padesát dětí pouze jednou. Kolik dětí bylo opravdu přítomno na výletě netuším. Učitelé dorazili do zoologické zahrady autem se setrou, neboť afričtí učitelé se žáků straní, jak jsem již zmínila, a každý z nich mi sdělil jiné číslo. Všechna numera se ale pohybovala kolem stovky.
Na auto se setrou a učiteli jsem my dobrovolníci a děti čekali před zoo zhruba hodinku – prostě bez čekání se v Africe nic neobejde, ale já už jsem tomu celkem přivykla. Mohla jsem tak sledovat mističky plné různých dobrot, nejčastěji z kukuřice, které sebou děti měly nachystané od rodičů. To mě podnítilo k dotazu na čas návratu, který jsem vznesla hned po příjezdu sestry. Já sebou k jídlu neměla nic, dle zvyklostí z ČR jsem předpokládala, že na oběd budeme zpět. Ale návrat byl plánován až na půl čtvrtou. Po dalším čekání, než sestra vyřídila zaplacení vstupného, jsme se před jedenáctou přeci jen dostali do zahrad. A zde jsme opět hodinu čekali, neboť prohlídka zvířat byla naplánovaná až na dvanáctou. Naštěstí je v botanické zahradě i dětské hřiště, které nám čekání zpříjemnilo, a blízko něj i bazén, na který se všichni těšili – ten byl ale zavřený.
Přesně ve dvanáct jsem konečně vyrazili do zoo! Celá prohlídka pro mě byla naprostým překvapením. Nejenom že naše děti byly potichu, ale měli jsem i průvodce, který vyrukoval se vzdělávacím programem pro školy a vykládal jak o rostlinách, tak o zvířatech. Na chvilku jsem si myslela, že jsem zpět v Evropě. A byla jsem opravdu potěšena, že tu takové věci začínají fungovat, jen bohužel ne pro všechny. Nicméně program neprogram, nejmenší holčičky měly daleko větší zážitek z toho, že se nás, dobrovolníků můžou držet za ruce a při té příležitosti i zapomínaly drát se k plotům, aby se mohly podívat blíž na zebry, pštrosy, prasata, dikobrazy, antilopy, divoké psy, velbloudy a plno dalších zvířat. Jen k výběhu lvů se nikdo neodvážil úplně přiblížit.
Velbloudí výběh byl sám o sobě velkým zážitkem. Obrovská travnatá plocha vypadala zprvu úplně prázdná. Náš odvážný mladý průvodce přeskočil plot, vyškrábal se na strom a utrhl zelenou větvičku. Poté zmizel někde v dálce. Za chvilku se objevil s větvičkou v ruce couvající před dvojicí ohromných hnědých zvířat, na která naše děti hleděly jak na zjevení. Velblouda zambijské děti vůbec neznají a tak jsem se dokonce i já mohla blýsknout nějakou tou vědomostí. Byla jsem vcelku ráda že kolem sebe mám černošské děti, protože u nás by mě děti informacemi o velbloudech, které nasbíraly na dovolených v Tunisu a Egyptě, určitě převálcovaly.
Ke konci procházky parkem nás u výběhu s opicemi napadlo stádo štípavých mravenců. Povyk dětí se opičákům ohromně líbil a tak všichni naskákali na plot a podporovali děti v hlasitých projevech. Posledním zastavením v zoo bylo vzdělávací centrum, kde si náš průvodce posadil žáčky kolem sebe a zkoušel, co si z jeho výkladu pamatují. Kdo odpověděl správně, mohl odejít zase zpět na hřiště. Další program spočíval opět v čekání – tentokrát na to, až se najdou ztracené klíče od bazénového oplocení. Po chvilce začala u bazénu hrát hudba a tak jsem si s dětmi i zatančili. S tancem měly holčičky menší problém. Přeci nemohou tančit, když nemají chitengu: dvoumetrový kus barevné látky, který se v Zambii tradičně nosí omotaný kolem boků jako sukně. Při tanci se používá seskládaný do tlustého bederního pásu, zesíleného především nad zadkem, aby se při vrtění boky zdůraznil pohyb. Nakonec jsme problém vyřešili poskládáním svetýrků školních uniforem, které si holčičky přivázaly kolem boků a šejkovaly jedna radost.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..